Zhruba týden před odletem na Švédské hokejové hry se ukázalo, že se turnaje zúčastní Jaromír Jágr a další hvězdy z NHL. Tím pro mě turnaj nabral úplně jiných rozměrů a nemohl jsem se dočkat odletu do místa dějiště. Má cesta začala v osm ráno, kdy jsem vyrazil z Litvínova na letiště do Prahy. Prvním z mnoha zážitkům byl let v business třídě. Letěl jsem letadlem už několikrát, ale tohle byla pro mě novinka.
Nečekat v otravných frontách a předběhnout všechny lidi, to byla paráda. Navíc na odlet čekat v příjemném salonku také nebylo k zahození. Po příletu do Stockholmu většina z nás zjistila, že asi nejsme správně oblečený pro tento severský kraj. Na letišti bylo pouhých 5 stupňů, ale asi jedinému komu to nevadilo, byl Martin Zíta, který přiletěl v kraťasech a na rozdíl od nás si na zimu nestěžoval.
Největší obavy jsme s Ondrou Kubátem měli z cesty na stadion, která měla podle googlu trvat hodinku a půl, ale je vidět, že i strýček google se někdy mýlí 🙂 Po příletu jsme totiž měli pouhé dvě hodiny na to, abychom se dostali do menší haly Hovet. Nakonec jsme vše stihli v rekordním čase a půl hodiny před úvodní buly jsme už seděli v poloprázdné aréně.
Konečně jsem po pár letech viděl na živo v reprezentačním dresu Jardu Jágra, který mě opět nezklamal. Po zápase jsme se metrem vydali ubytovat. Po příchodu do našeho hostelu se nám stala malá nehoda, všichni ubytovaní z toho asi museli být na větvi, ale jako správní Češi jsme na sobě nedali nic znát. Pokoj byl trochu stísněný, ale třetí den jsem poznal, že oproti hale Globen v něm bylo místa až až.
Večer jsme se vydali do restaurace Svejk, ale stejně jako v dalších dnech jsme se s úspěchem neshledali. Měli totiž pořád plno. Při našem prvním pokusu, kdy se nám povedlo restauraci prozkoumat, jsme potkali v rohu u stolu celý realizační tým Česka, který si u piva vychutnával výhru nad domácími Švédy. Nakonec jsme našli jinou restauraci, kde jsme se dobře najedli a ochutnali i místní chmel 🙂
Druhý den byl volný a nečekal nás žádný hokej, tak jsme vyrazili prozkoumat Stockholm. Město to bylo krásné, ale až na ty ceny. Jestli se říká, že v Praze je draho, tak ve Stockholmu bylo 3x tolik. Naším prvním místem byla návštěva moře, cesta tam trvala dobrou hodinu metrem přes nespočet stanic, jejichž výslovnost nám zůstala cizí. I když jsme měli po celý pobyt ve Švédsku slunečné počasí, tak teploměr nepřekračoval osm stupňů.
Od moře jsme se přesunuli do staré části Stockholmu s názvem Gamla Stan. Prošli jsme nespočet památek a také jsme si udělali tramvají neplánovanou okružní jízdu Stockholmem. Celý den byl vyčerpávající, ale i přesto jsme si našli cestu do města i večer. Otevřít si restauraci ve Stockholmu musí být slušný job, protože najít někde místo bylo mnohdy složité. Když jsme objevili hospodu s názvem Lion bar, tak se tam Ondrovi nechtělo ani přes jeho přízeň k pražskému Lvu 😀 Nakonec jsme zakotvili v krásné španělské restauraci. Tady měla radost i Petra Matúšová, která nepila pivo a víno prý sám člověk pít nesmí. Udělali jsme kompromis a ochutnali Sangrii. Byla výborná, ale za jakou cenu 😀
Třetí den jsme se konečně dočkali haly Globen. Hala mě naprosto uchvátila, jen mě nemile překvapilo jak je tam málo místa. Oříškem bylo kam složit nohy, protože jsem se tam prostě nevešel. Jinak byl celkový dojem z arény úžasný. Tiskové centrum byl také super. Jak nám Ondra vyprávěl, tak se stalo i o Švédské hry. Populární párky v rohlíku v pressu sklidily úspěch. Po výborném hokeji v severském derby jsme už byli nedočkaví, až vypukne bitva s Ruskem. Bohužel naše nadšení rychle opadlo. Po výprasku byl málo kdo optimista a ty ruské Bolševiky jsme nesnášeli ještě více.
Po večerech nám Ondra pouštěl korejské písničky, ne u všech to sklidilo úspěch 😀 Také přišly na řadu videa o tom, jak myška zkoumala hroudu nebo videoblog s naším oblíbeným Tomiem Okamurou. Sranda byla každý den, ale náš pobyt se pomalu krátil. Nejhorší byla rána pokaždé nekonečné čekání na obsazené WC, které bylo jedno na patře asi pro dvacet pokojů. Další pravidlem se stalo každodenní čekání na Robina Manu 😀
Čtvrtý den začínal opět klasicky snídaní a cestou do Globenu. Po debaklu od Rusů nás čekali Fini, já byl zklamaný, protože neměl nastoupit můj oblíbenec Jarda Jágr. Ten nakonec k překvapení všech naskočil, ale nebylo to dlouhého trvání. Po celou dobu turnaje jsem chtěl odchytit Pavla Francouze, který byl jediným zástupcem Litvínova na Švédských hokejových hrách. Jelikož jel až jako třetí brankář, tak to bylo poněkud obtížné. Právě při utkání Česko – Finsko nebylo v prázdné hale těžké poznat, kde na tribuně sedí. Utkání sledovalo pouhých 913 diváků! Takže se mi ho povedlo po třech dnech konečně zastihnout.
Den byl dlouhý a párků v rohlíku jsme měli už plné zuby. Těšili jsme se na večer, kdy nás vzal Ondra do pěkné japonské restaurace na sushi. Takové sushi jako měli tam jsme v životě nejede, holt jiná země jiná kvalita. S klukama jsme také ochutnali nějaké německé pivo, které svou výslovností nám všem nadělalo dost problémů 😀 Po skvělé večeři a s dobrou náladou jsme zamířili na hostel, abychom si zabalili věci na zítřejší odlet.
Čekal jsem, že po hladkém průběhu celé akce nás už nic nepřekvapí, ale při nákupu snídaně v den odletu se přece jen jeden problém našel. Při placení snídaně v supermarketu se nás ujala babička jak z pohádky o perníkové chaloupce a její deficit angličtiny doháněl Ondru k šílenství. Po pár minutách, ve skutečnosti asi po čtvrt hodině 😀 se konečně paní prodavačka dobrala k vysvětlení problému. Po pár Ondrovo slovech, kterým se nešlo nesmát, nás konečně ta ježibaba nechala jít. I když podle mě tam ještě dnes hází drobné, co jí Ondra u té samoobslužné pokladny dal k zaplacení.
Na letiště jsme přijeli s velkým předstihem a mě i Lukáši Dvořákovi se buď naší únavou, nebo naší hloupostí podařilo vytvořit povyk i v letištní hale. Holt sedět na nestabilním kufru není vždy moudré. Opět jsme byli po dobavení uvedeni do místního salónu, který byl ale na úplně jiné úrovni, než ten Česku. S nacpanými žaludky jsme vyrazili zpět do Čech, obohaceny novými zážitky.
