Protože jsem v posledních týdnech dal kromě jiných věcí přílišný průchod svojí apatii, ucelené vzpomínky na osmnáctky ve Finsku se náležitě rozdrobily na hromadu částeček. Nenapadlo mě nic lepšího, než některé z nich posbírat a utřídit je v populární seznam pěti nejlepších a nejhorších záležitostí
Začněme pozitivně…
Práce
Kupodivu. Je parádní, i když z dlouhodobého hlediska poněkud nepohodlné, události sám tvořit. V Lappeenrantě a Imatře nebyl kromě naší výpravy žádný novinář z Česka a žurnalistická tribuna celkově bývala spíš prořídlá. Většinou tedy platilo, že když se na něco nezeptáte, něco neuvidíte nebo někam nezajdete, moc toho nevíte. A když se tak stane, pravděpodobně uspokojíte maximálně ČTK. To byl jeden z našich úkolů. Popravdě, psaní agenturních zpráv, pokud zrovna nestačilo poslat jen citace, zrovna nevolá po kreativitě. Stačí nepsat nesmysly a hlavně se neloudat (při psaní blogů s tím mívám problém). Při točení a stříhání rozhovorů zase vyjdete s elementární technickou zručností a hodinovou praxí.
Složitější je plnění iDNESu, i když se to tak nezdá, pokud zrovna vidíte, jak „nejdůvěryhodnější zpravodajský portál“ suverénně sype na hlavní stránku Ivetu Bartošovou. Pokud jde o sportovní rubriku, je třeba článek správně namíchat. První rozpor tkví mezi nutností podat hodně informací a jednoduchostí, kdy v podstatě musíte vyhodit nedůležitý balast, který nikoho nezajímá, a zbytek vhodně zjednodušit. Při tom je třeba najít ideální poměr mezi čtivostí/zajímavostí a vkusností/seriózností, což znamená najít si polohu někde mezi stylem deníku Sport a Respektu. Hodí se zvážit ještě hromadu dalších věcí, ale tyhle rozpory jsou asi nejzásadnější. Ne vždycky se mi v nich povedlo dobře bilancovat, což se odrazilo třeba v tom, že jsem po právu inkasoval svůj první diskuzní hejt.
Jo, ještě bych chtěl poznamenat, že není nic horšího (relativně, samozřejmě), než dělat hodnotící rozhovor s trenérem dvacet minut po konci posledního zápasu. Solidní nedůstojnost pro trenéra, novináře a nakonec i čtenáře.
Čtyřkolky a tak
Ne, vážně jsem nečekal, že se při pracovní cestě projedu na čtyřkolce, přecpu lososem a budu prostě jen tak relaxovat u jezera. A vlastně i plavat (nebo spíš plout v podezřele vzhlížejícím obleku). Byl to fajn výlet.
Stříbro
Pokud se někdo nedopatřením dostane k tomuhle blogu, asi už ví, že česká hokejová osmnáctka dosáhla stříbrem na nejlepší výsledek v historii. Bylo senzační to sledovat živě, i když nervová soustava dostala pořádně zabrat. Hlavně ve čtvrtfinále proti Rusku, kdy jsme v individuálním měřítku docela hořeli. Proto si říkám, že to druhé místo je spíš příjemné povzbuzení do dalších let, neodráží reálné postavení Česka v mládežnickém hokeji.
Už zas bude končit snídaně?!
Před odletem jsem z okolí tak nějak postřehnul, že mám přepnout do módu stoprocentního nasazení. Udělal jsem to. Když mi ale následně problesklo hlavou, že těsně před desátou vstávám jen kvůli tomu, abych nenechal ladem snídani,… Asi tak. Ne, o regulérním povalování to zase nebylo, prostě jen taková normální pracovní šichta, která spíš nabijí, než vybijí.
Příroda
Plno stromů, blankytná obloha s nějakým tím potenciálem na opalování a v Helsinkách i svěží přístavní vánek. To já můžu.
Co ale nemusím…
Smrad
Jasně, on ho nemusí (skoro) nikdo. Občasný závan z místních továren docela kazil dojem.
Kam teď?!
Jednou jsem si přivstal, abych kvůli práci stihnul trénink Švýcarů. Po pár metrech jsem vyrazil k aréně tou – dle mě – nejspolehlivější cestou, načež jsem po chvíli zjistil, že tak trochu nemám tušení, kde se zrovna nacházím. Zeptal jsem se na cestu místních. Dostal jsem odpověď. Snažil jsem se řídit podle rady místních, abych nakonec skončil na začátku, před motelem. Bohužel se to nestalo první den, ani třetí. Uličky v Lappeenrantě pro mě zkrátka byly příliš spletité. K zakončení minipříběhu ještě řeknu, že nakonec jsem arénu našel. Švýcaři ale navzdory rozpisu trénink neměli. Tolik k mému úspěšnému dopolednímu programu.
Z výpravy jsem navíc byl jediný, koho v noci po večerním utkání nenapadlo nic lepšího, než jít zpátky přes potemnělý hřbitov s lesknoucími se náhrobky, ačkoliv, jak jsem se později dověděl, kousek od nich vedla normální, osvětlená cesta.
Jídlo
Než jsem poprvé vyrazil do Finska, nevěděl jsem o žádných místních gastronomických chloubách. Nevím o nich dodnes. V Lappeenrantě, kde jsme trávili většinu času, se to hemžilo pizzami, kebaby, párky v rohlíku a koblihami. Jedinou tamější specialitou zřejmě byla nazelenalá rádoby omáčka, se kterou finští labužníci dokážou zkazit slané i sladké pečivo.
Už tam budeme?
Cesta na stadiony v Lappeenrantě i Imatře se táhla zhruba na tři kilometry. Při vhodnosti obuvi, kterou jsem zvolil, z toho bylo hodně puchýřů a zakrvácených ponožek.
Architektura
Neplatí to obecně, ale občasná šeď socialistického betonu je snad ještě otravnější než zmíněný tovární smrad.
Ale jinak dobrý.
