Když jsme s Michalem Bergem a Radkem Vokálem (ten nám později svůj podíl prodal a zůstal ve firmě jen jako zaměstnanec) zakládali v roce 2001 eSports.cz, vůbec jsme netušili, co děláme. Určitě jsme to nedělali pro peníze, ani pro věčnou slávu. Michal byl kluk, který studoval filmovou školu, já byl molekulární biolog a peníze v našich životech nehrály – na rozdíl od zážitků – žádnou roli.
Připadá mi to úplně neuvěřitelné, ale neměli jsme žádný rozumný byznys plán. Nebylo pro nás důležité na projektech vydělat, ale získat je. Na prvním projektu, kterému jsme věnovali téměř veškerý čas ve dne i v noci, jsme vydělávali cca 800 Kč měsíčně. My tři společníci celkem! Náš vztah k penězům dokumentuje i skutečnost, že ještě po osmi letech fungování firmy jsem v devětadvaceti letech bydlel na koleji.
My bychom snad ani tu firmu nezaložili, kdyby nám tehdy obchodní manažer Slavie pan Ladislav Blažek neřekl, že bez smlouvy web hc-slavia.cz dělat nemůžeme. “Dneska tu vedle mě sedíte, ale zítra třeba nemusíte a já vás budu hledat kde,” říkal. Stejně tak mě fascinuje, že jsme to s Michalem vydrželi dělat prakticky zadarmo osm let, než se to někdy kolem roku 2009 zlomilo.
Připomínám, že po šesti letech fungování firmy jsme měli jako firma za rok 2007 účetní zisk 72 tisíc korun! Tedy teoreticky. Prakticky jsme – přestože jsme nepobírali prakticky žádné peníze a měl jsem v té době problémy zaplatit kolejné a internet – byli ve ztrátě, protože kluby platily pozdě nebo vůbec a z řady klubů (a dalších subjektů) jsme to nikdy nevytloukli. Obrat jsme tehdy měli neuvěřitelných 7 373 000 korun, ale prakticky všechno jsme utratili na provozních nákladech a zbytek jsme rozdělili redaktorům, kteří i tak dostávali značně nuzné odměny.
Marně hledám racionální důvody, co jsme to vlastně dělali. Skoro bych řekl, že jsme to tehdy dělali pro hokej. Možná jsme chtěli něco dokázat, ale upřímně řečeno, neměli jsme moc jasno co přesně. Asi jsme chtěli dělat všechny klubové weby… 🙂
Když mi bylo sedmnáct, studoval jsem rok nedaleko Seattlu a v jednom sešítku pro ženy v domácnosti jsem v koupelně rodiny, u které jsem tehdy bydlel, narazil na perské přísloví: “When it is dark enough, you can see the stars.” Jen když je tma, můžeš vidět hvězdy. To se později stalo jakýmsi mottem naší firmy (a je jím dodnes). A zpětně musím uznat, že tma byla v naší firmě v té době v podstatě pořád a my jsme tu káru stejně tlačili dál. Možná jsme jen nechtěli selhat…
Dneska si zpětně říkám, že jsme byli naprosto neuvěřitelní bojovníci a že i když jsme byli strašní nešťastníci, budovali jsme kolem eSports.cz unikátní komunitu lidí, kteří dělají věci, které mají rádi, jsou obětaví a jsou ochotní na sobě pracovat. Ta komunita neustále rostla a vzhledem k tomu, že jsme nic nevydělávali, vzbuzovali jsme mezi redaktory takovou směs lítosti, obdivu a záchvěvu starých časů.
Nikdy nezapomenu na slova zkušeného fotografa Bílých Tygrů Liberec Vladimíra Jíny v roce 2008, kdy zvítězil v kategorii Fotograf roku ve Zlatém Gregorovi. Tehdy mi v rekreačním středisku Svatý Štěpán řekl asi toto: “Davide, vy jste takový pionýrský tábor. Kdysi existovaly Domy dětí a mládeže, které se staraly o to, aby mládež měla smysluplnou zábavu, ale jak padl komunismus, tak to šlo do háje. U vás to pokračuje dál. Fakt moc díky za tu energii, kterou tomu dáváte. Má to velký smysl.” Sice jsme se toho nenajedli, ale pohlazení po duši je – zvlášť když má člověk pochybnosti – někdy víc než všechny peníze.
I přesto, že jsme byli permanentně švorc, počet projektů pořád rostl, počet lidí, kteří pracovali pro eSports se neustále zvětšoval. Ti, kteří to dělali pro peníze, odpadli a zůstali ti charakterově dobří kluci a holky, kteří dělali práci, která je bavila, měli chuť se zlepšovat a postupně se stali základním kamenem firmy.
Někdy v roce 2007 mě zaujalo vyjádření architekta Jana Kaplického, které pronesl v rozhovoru Jany Ciglerové pro server iDnes.cz: “Když v životě nic neprožijete, nemáte sílu. Musíte aspoň jednou zažít mít hlad. Prožít nějaký šok. Jednou se opravdu zamilovat.” I nás ty krušné doby hodně posílily.
V té době jsme už měli vybudované vztahy s klienty, měli jsme silnou základnu spolupracovníků, z nichž ty nejlepší jsme každý rok vysílali na mistrovství světa, mistrovství světa dvacítek a osmnáctek a pravidelně jsme jezdili autem do Finska a Švédska na turnaje Euro Hockey Tour. Tehdy si kluci a holky většinu nákladů platili, ale dostávali jsme akreditace a ty měly tehdy cenu zlata. Řada lidí, kteří prošli eSports, postupně začínala pracovat v nejrůznějších sportovních médiích.
Když se to pak zlomilo a začali jsme někdy kolem roku 2009 vydělávat tolik peněz, že jsme si mohli dovolit programátory, grafiky a první projektové manažery, už jsme měli za sebou s Michalem pořádnou školu života. Když totiž nemusíte všechnu práci dělat sami, máte čas na rozvoj společnosti, rozumnou organizaci práce a začnete rozlišovat to podstatné od nepodstatného. Když nemáte ani vindru, je stejně důležitý rozhovor s juniorem na slávistické stránky jako cesta do Karlových Varů za generálním manažerem.
Spolu s novým spolumajitelem firmy Zbyňkem Černým (má třetinový podíl stejně jako Michal a já), který dříve pracoval jako obchodní manažer a výkonný ředitel v hokejové Spartě, chceme firmu rozvíjet hlavně na zahraničních trzích západní Evropy, které skýtají obrovské možnosti. Hlavně ale chceme dělat to, co nás baví.
Vím, že mantrou dnešní doby je růst, zvyšování podílu na trhu, start-upy a úspěšné exity, ale stejně jako jsme žili v jiné době, když jsme předávali Zlatého Gregora Vladimíru Jínovi, musím říct, že i teď mám – alespoň já, ale věřím, že i kluci, se kterými firmu řídíme, úplně jiné cíle v životě, než jaké jsou dnešní trendy.
Když mi bylo patnáct, vzali jsme s tatínkem, maminkou a sestrou těžce nemocného dědečka na vozíku na procházku do teslínských lesů. Byl podzim 1993, a tak nějak všichni jsme tušili, že je to naposledy. Šli jsme pomalu a většinou mlčky. Pak nás děda, letitý hajný, poprosil, abychom na chvíli zastavili. A do toho ticha najednou pronesl: “Tenhleten les jsem sázel.”
Vynikající text!