Bělorusko je zemí pod diktátem svého oligarchy Alexandra Grigorjeviče Lukašenka. Nesouhlasím s režimem, subjektivně pojato bez jakýchkoli výčitek vůči režimu však musím říci, že to bylo excelentní mistrovství. Zaplněné ochozy obou hal opět po chudých severských letech pohladily oko a srdce opravdového hokejového fanouška, kam se řadím i já sám.
Zase to Rusko, zaplaťpánbůh za jazyk…
Ne, prostě ne. Zemi, kde nic není nemožné, nejde ani přejet v pohodě. Sedmého května jsem jako první vycestoval do běloruské metropole přes tu ruskou. A pokud jsem se domníval klidné cesty… Při pasové kontrole se u mě vystřídalo asi deset pracovníků, kteří nedokázali pochopit, že považuji migrační papíry jako své tranzitní vízum. Za pomoci jediného ochotného pána na místě, Ondry Kubáta a své lámané ruštiny jsem se dostal až k vytouženému papíru za 3000 rublů, jenž mi dovolil patnáct minut pobytu v terminálu E. Můj plán, že si sednu v klidu na čokoládu, nějak nevyšel. Nefandím Rusku.
Lukašenko náš soused nebyl, ale lepší ubytování bych nebral
S Ádou a Michalem Slavíkem jsem jako první okusil sídliště Adojevskovo. Jasně, žádná hitparáda, ale to kouzlo, které tam pak náš byt A vytvořil, bylo neopakovatelné. Pozitivní myšlení, láhve místní pálenky, naše vypalovačky znějící z reproduktoru i třeba v pět ráno a československá sestavička. Tohle všechno byste tam našli. Co byste však nenašli, je umyvadlo v koupelně, nad tím asi architekt interiéru asi mávl rukou. Umývání zubů se sprchou v ruce bylo tedy denním chlebem. Tím se dostávám i k jídelníčku.
Snídaně za zvuku poledních zvonů, obídek následoval někdy během šesté hodiny a večeře pak… já ani nevím kdy. S Kubou Mezlíkem a Lukášem Kratochvílem jsme vytvořili velmi ofenzivní útočnou formaci, která se nebála a šla velmi často do zakončení. Pamatuji na naši jízdu v podstatě nonstop, kterou završily onlajny od polední hodiny dvanácté. Zkrátka, řídili jsme se heslem, že když něco děláš, dělej to naplno – nevynechávej nic!
Minsk Arena? Dávám jedničku dvakrát podtrženou
Atmosféra na hlavním stánku šampionátu byla absolutně bezchybná. Pamatuju si, jak jsme si dělali legraci před utkáním Německo – Kazachstán. „Přijde jak na Znojmo, ale na fotbal,“ dělal si srandu Lukáš Peroutka. Těch skoro 12 000 diváků, to byla taková příjemná facka, kterou jsme pak dostávali vlastně celý turnaj.
Mně tedy nejvíc utkvěli na srdci fanoušci Lotyšska. Pobaltští návštěvníci nejen že uznale fandili za každého stavu, ale také působili velmi příjemným a přirozeným dojmem. Jejich do vínově-červena zbarvené oděvy krásně obehnaly halu v podstatě při všech zápasech týmu pod vedením kanadského trenéra Teda Nolana. Na rozdíl od Rusů navíc svou lásku k zemi projevují nenuceně a velmi přirozeně. Přesně tohle jim trochu závidím, protože tohle na svých krajanech postrádám. Můžeme se jen učit.
Samotná hra? Bál jsem se fiaska domácích, kteří mě nakonec nejvíc překvapili
Když po krásném zahájení dostali domácí „Bělarusi“ od amerických mladíků šestku, trošku jsem se začal obávat toho, že to nedopadne dobře. Mýlil jsem se a rád. Grabovskij a spol. mě z herního hlediska potěšili společně s Lotyši nejvíce, nepočítaje Rusko, které předvedlo válec systémem start-cíl. Je s podivem, co dokázal, trenér z asi nejvíce nenáviděné země na turnaji, Glen Hanlon se svými svěřenci. Čtvrtfinále se Švédskem bylo dárkem za předvedenou hru. O to víc mrzí to, že to odnesl asi nejlepší Bělorus, kapitán Alexej Kaljužnyj byl vůdce. Neproměněné trestné střílení ve třetí třetině za stavu 2:2 domácí sice stálo všechno. S odstupem času ale na sebe mohou být hrdí. Aby ne až tak kvalitní tým v porovnání se světovou špičkou ustál tlak celé země na vůbec prvním domácím šampionátu. Zkrátka smekám.
Naši mě sice zklamali, ale za to, jaký předváděli výkon, se jim dostalo až přehnaně dobré umístění. Jediný zápas s Amerikou snesl po celou dobu přísnější měřítko. V konečném důsledku však čtvrté místo. Nebyli ale sami. Finové po prvním fiasku s Lotyšskem postavili takzvaný autobus a rozhodli se spolehnout na Rinneho. Jejich destruktivní hra jim málem přinesla zlato, ale sborná jednoduše měla tým tak říkajíc jinde než ostatní. Za smolaře bych pak označil Kazachy, kteří uhráli bod s USA a sahali po dalším s Finskem. Po celou dobu turnaje hráli dobře, ale nakonec nešťastně spadli znova do divize I.
Ty vole já asi půjdu oknem, ti hajzlové mě tady zamkli!
Ještě jednu věc jsem neřekl, co se týče vybavení bytu. Hlavní vstupní dveře totiž vypadali jako, kdyby je někdo přivezl před deseti lety ze Sevastopolu jako vyřazené z armádního majetku. Na jejich zamykací systém nám hned po příjezdu dal školení Michal Slavík, jenže netušil, že Áda ve spěchu neřeší věci kolem sebe. Na akci, kterou logicky označil jako nejdůležitější pro eSports na celém MS, tedy los Champions Hockey League, odcházel první. Bohužel přetočil celý zámek a postupně lomcováním a nadávkami vzbudil celý byt. Nakonec se muselo jít oknem.
A říkejte si v Bělorusku při procházce na sídlišti, že když vyskakuje šest lidí v oblecích z okna bytu, jestli je to normální. A to jsme radši neuskutečnili plán, že si dáme sluchátka do uší a budeme na sebe mluvit anglicky. Asi sami tušíte, jaký problém bychom vyvolali. A jak to dopadlo? Po návratu domů šel pan majitel eSports zkoušet odemknout… A myslíte, že odemkl? Ano, odemkl.
Zase akce?! Němiga, chlapci!
Fanzóna na zastávce metra Němiga… To byl ráj a paráda. Davy tisíců fanoušků každý hrací i volný den. Mnoho piva, vodky a hezkých objektů na dívání. Každá radost však skýtá pár ale. Asi nikde jinde by mi nezaťukal voják ve dvě hodiny ráno na rameno a řekl mi, ať jdu domů. Poprvé jsem se zeptal proč, potom jsme raději už šli. Ale vem to čert. Jinak to byla paráda. Ruku na dálku podávám svým kolegům. Díky Kubo Mezlíku, jenž sis užil mého diktátu a Lukáši Kratochvíl, ty, který sis užil jednu nejmenovanou cestu taxíkem, že?
Návrat do budoucnosti aneb doktor Brown by měl radost…
Americký trojdílný snímek, který vypráví o životech v různých dobách, by se dal s trochou nadsázky přirovnat k cestě ČR -> Bělorusko -> ČR. Minsk je velmi kontrastní město. Kolem centra na vás působí jako moderní metropole srovnatelná s Paříží či Amsterdamem. Vydáte-li se na kraj města, vidím mládí mých rodičů. Leninova hlava osázená rudými hvězdami na fabrice s názvem Traktarny Závod, paneláky na spadnutí, policista na každém kroku, soupravy v metru jako při zahájení trasy v Praze v roce 1974. S metrem je spojena i další budovatelská část. Názvy stanic jako Praletarskaja, Partyzanskaja nebo Plošča Lenina. Tak a teď si můžete udělat obrázek sami.
Kolik stojí ryba? S Mezlou jsme se ujali úlohy DJů!
Ricchi e Poveri, ABBA, Peter Nagy, Elán, Horkýže Slíže nebo Kája Gott. Tohle všechno a mnohem více interpretů jste mohli slyšet na bytě A každý den. Na našem rádiu Oldies jsme vám s kolegou Kubou Mezlíkem hráli klasiku. Naším hitem mistrovství se však nestala ani jeden z těchto nesmrtelných hitů. Německá skupina Scooter v roce 1998 nahrála píseň s názvem „How Much Is the Fish“, jejíž překlad vidíte v titulku tohoto odstavce. Tuto skladbu si pořadatelé šampionátu v Minsk Areně asi velmi oblíbili. Jediný den bez ní by nás zabil, a tak nám jí hráli minimálně třikrát za hrací den.
S panem sedícím na marketingovém křesle ve Slavii jsme všechny zprvu otravovali svým neuvěřitelně sehraným hudebním vkusem. Postupem času jsme to všechny naučili, vlastně spíš nikomu nedali na výběr, a tak nakonec celá skvadra v bytě procházela svůj repertoár z časů minulých. Nejlepší příspěvek si vzal na starost sám nejvyšší. Áda vytáhl pecku od chlapecké kapely New Kids On The Block s názvem Tonight. O ní pak prohlásil, že svého času si u ní… No, nedopíšu to. To by totiž tento blog mohl být vydáván jen po desáté večer, že Davide, ty jeden nezdárný synku?
Tri, dva, adin – pajechali!
Ještě jedna zmínka o Mezlovi. Ten se totiž zdatně po celou dobu učil ruštinu. Většinou opakoval nesmyslné fráze z veřejné dopravy či z fanouškovských akcí. Tyto jednoduché fráze ho pak dostaly k tomu, že když si bude vybírat někdy nějaké číslo, tak si vezme: „nomjer sorok-vtaroj“, tedy 42. Nadpis tohoto odstavce pak jasně říká, že se něco startuje… V tomto případě je to letadlo zpět do vlasti.
Dasvidanja Bělarus!
