Zhruba v září jsem dostal zprávu od Davida, že jsem byl vybrán na turnaj v rámci EHT Channel One Cup, který se hraje v Soči. Ihned jsem odpověděl, že určitě pojedu, jelikož je to velká šance zažít něco nového a velkého, zvláště, když jde o Rusko.
Týden před odletem mi dorazilo na email vše potřebné, takže už jsem vlastně odpočítával jen sekundy do odletu. Ten byl naplánován ve středu ráno, měl jsem letět s Tondou Domanickým a Kubou Slunečkem. Ráno jsme se sešli dřív a seznámili se. Hned na první pohled jsem poznal, že jsou to sympaťáci, a že si určitě budeme rozumět. Šli jsme se společně odbavit a vyzvednout si letenky. Když jsme přišli k bráně, která byla na letence, byla uzavřená. Byla ale hodina do odletu, kluci mě uklidňovali, že je ještě dost času. No když už to bylo půl hodiny, byli jemně rozladění i oni. Nakonec dvacet minut před odletem jsme uslyšeli hlášení, že máme poslední šanci stihnout náš let na úplně jiné bráně. Utíkali jsme a nakonec jsme letadlo tak tak stihli.
V letadle už jsme se tomu jen smáli a cesta probíhala úplně v pohodě. V Moskvě na letišti jsme čekal ještě na dva parťáky, kteří za čtyři hodiny přiletěli a dali jsme se dohromady. Cesta do Soči také probíhala v pohodě. Z letiště na hotel jsme si objednali taxíky, já jsem jel s Kubou a řídil ho nějaký Arménec. Byl to v pohodě chlapík, s kterým jsem si dobře pokecal. Hotel jsme spolu s taxikáři chvilku hledali, ale po pár minutách už jsme byli v něm. Byl to takový klasický útulný hotel, kterému nic nechybělo a ani tam nebylo nic navíc. Dali jsme si s kluky štamprlu slivovice a šli jsme spát.
Ráno jsme pořádně posnídali a vydali se akreditovat. Jelikož se nám nechtělo utrácet, našli jsme si jízdní řády místní dopravy a vydali se na první zastávku. No, místní doprava v Rusku je velmi zajímavá, jsou to většinou malinké autobusy nebo dodávky, kde člověk platí až když vystupuje. Řidiči jsou většinou blázni, kterým by u nás nedali ani papíry. Když jsme dojeli do olympijského centra, vydali jsme se k Balšoj Aréně, kde jsme se měli akreditovat. Bylo to hodně blbě popsané, ale po malinkém bloudění nás navedl nějaký mladík přímo na místo. Zde seděla krásná blondýnka, která nám předala naše akreditace. V press centru jsme usedli k počítačům a začali jsme psát předzápasové rozbory. Odpoledne nás čekal první zápas, Finsko proti domácím Rusům. Už před zápasem na mě šla husí kůže, protože Balšoj aréna je krásná a měla být vyprodaná. Tento pocit pokračoval i během zápasu. Ruští fanoušci nezklamali a jejich nadšení do fandění bylo neskutečné.
Po zápase jsme tak trochu zabloudili, ale myslím si, že to bylo z taktických důvodů. Ruské ženy jsou totiž nádherné a byla to skvělá možnost jak s nimi komunikovat a poznat je. Před námi šli dvě hezké slečny a já jsem je oslovil svou „polo“ ruštinou. Dívky byly ochotné a řekly nám, že nás dovedou až přímo domů, bydlí totiž blízko něj. Cestou nám ještě ukázaly obchody a McDonald, kde jsme povečeřeli. Kuba přišel s nápadem, že bychom zítra mohli navštívit „Krásnuju Poljanu“ (Červenou Poljanu), kde je olympijská vesnice a středisko. Zeptali jsme se holek, jestli tam někdy byly. Ty se pousmály a odpověděly nám, že tam klidně ráno pojedou s námi. Domluvili jsme se na přesném čase a šli jsme spát.
V pátek ráno jsme tak trochu zaspali, ale holky na nás čekaly a společně jsme se vydali na výlet. Dojeli jsme vlakem do Poljany. Poljana je krásná, navštívili jsme olympijskou vesnice, kde jsme viděli i české vlajky na balkónech. Byli jsme taky na největším vrcholu, který je vysoký 2320 metrů. Zde jsme taky usedli do restaurace, protože byla neskutečná zima a tolik sněhu, že by to u nás stačilo na deset zim. Ochutnali jsme pivo „Žigulík“, které nebylo vůbec špatné. Odpoledne jsme se vrátili na hotel.
Večer se nikomu nikam nechtělo, no já jsem chtěl okusit ruskou diskotéku či bar. Naštěstí se k nám večer připojil Adam Bagar, který neváhal a vyrazil spolu semnou a Dariem za dobrodružstvím. Našli jsme klub Mandarín, který vypadal dobře. Prošli jsme kontrolou (podobná té na letišti) a šli jsme si sednout. Na baru tančili velmi krásné tanečnice, takže jsme během piva nebyli schopní ani komunikovat :D. Dali jsme si každý dvě piva a šli jsme spát.
V sobotu a neděli nás čekaly dny plné hokeje. Celou sobotu jsme strávili v hale Balšoj, kde jsme sledovali hokej. V noci jsme přišli na hotel a pracovali. Pak jsem dostal šílený nápad, ve 2:00 jít opět do klubu. Nakonec jsem všechny přemluvil a šli jsme. Naštvané recepční jsme řekli, že jdeme na půl hodiny do Macdonaldu, no přišli jsme zhruba za tři hodiny a její smrtící výraz mě ještě teď děsí. Neděle byla podobná sobotě, celý den jsme také strávili v hale Balšoj. V noci už jsme neměli sílu na nic a lehli jsme. V pondělí ráno nám letělo letadlo a vrátili jsme se domů. Na závěr ještě musím vyzdvihnout Davida, který nás celý pobyt bavil svou ruštinou. Dlouho jsem se tak nezasmál a myslím si, že na tento výlet budu vzpomínat do konce svého života.
