Soči na vlastní oči – Channel One Cup 2014

Tak jako již mnozí přede mnou, i já jednoho říjnového dne otevřel e-mail, který mi sdělil mou nominaci na prosincový Channel One Cup v ruském Soči. Začal jsem tedy v kalendáři netrpělivě vyhlížet 17. prosinec, den odletu. Když den D nastal, zamířili jsme do cílové destinace rozděleni do dvou skupin. Já s Kubou Slunečkem a Davidem Kovářem jsme letěli jako první. Že bude naše cesta zajímavá, napověděl už odlet z Ruzyně, (kde jsme se mimochodem potkali s odlétající juniorskou reprezentací) jelikož jsme celou dobu nástupu do našeho letadla čekali u špatné brány a k té své jsme dobíhali na poslední chvíli. Nakonec jsme ale zamířili na moskevské letiště Šeremeťjevo, kde jsme si několika hodinové čekání na druhou skupinu, čili Daria Becciho a Davida Schlegela, krátili obdivováním ruských krás. Po šťastném shledání a společné večeři nás již čekal odlet do cílové destinace – Soči.

Soči poprvé

Už okýnko v letadle mi nabídlo pohled na nádherné přímořské město. Především úchvatná pláž upoutala naše zraky a chtěli jsme obětovat nejbližší volnou chvíli k její návštěvě. Po přistání se nás ujal taxikář Armen, který nás za poněkud vyšší cenu (jak jsme později zjistili), dopravil k hotelu Strana Magnolij. Po ukázce vytříbeného řidičského stylu jsme v dalších dnech zvolili raději dopravu místními maršrutkami, které vás za cenu okolo dvaceti rublů dopraví dříve či později do Olympijského parku, kde se Pohár Prvního kanálu odehrával.

Megalomanie na ruský způsob

Nevím, jak lépe vyjádřit svůj první dojem z Olympijského parku v Adleru než slovem megalomanské. Šest obrovských hal, mezi kterými se proplétá trať silničního okruhu, využívaném i v seriálu Formule 1, železniční stanice, zábavní park, dlouhý pás vstupních bran a na druhém konci toho všeho u samotného černomořského pobřeží Zimní palác Balšoj. Náš cíl. To vše na mě udělalo neskutečný dojem. K Baljšoj aréně jsme se i přes nabízený placený odvoz vydali od vstupní brány pěšky a stejně tomu bylo i následující dny. Náš cíl se nejdřív zdál být v celku blízko, ale to byl omyl. Olympijský park je prostě uzpůsoben na mnoha tisícové návštěvy, a ne na procházku české novinářské party. Po krátkém hledání akreditačního centra a bezpečností prohlídce, které jsou v Rusku velmi důsledné, jsme se dostali do útrob arény, kde pokračoval náš střet s ruským megalomanstvím. Balšoj neznamená v ruštině „Velký“ nadarmo.

Molodci a Trus ne igraet v hokkei

Samotný turnaj se mi velmi líbil. Ne tolik samotnou hrou, ale možností nahlédnout do zákulisí velkého turnaje, získat zkušenosti z mezinárodní akce a také okusit ruskou hokejovou atmosféru. To by bylo na samotný blog, kdybych se pokusil popsat všechny pocity, jenž mnou procházeli při skandování Rossija nebo Molodci. Zarputilost a oddanost ruských fanoušků je neskutečná, jejich podpora sborné jako by ani neměla hranice. My jsme si atmosféru užívali a kromě dobrého jídla z místní novinářské kantýny, nám ji dokreslovala i všemi oblíbená písnička Trus ne igraet v hokkei od Eduarda Khila, má generace ho zná jako interpreta Trololo songu.

Poljana, Irina a Gusel

Nemohu nezmínit ve svém blogu i naše sympatické průvodkyně, které jsme po úvodním zápase turnaje Finsko – Rusko poznali zásluhou Davida Kováře, který se původně zeptal jen na cestu, ale s děvčaty Irinou a Gusel jsme se zapovídali (tedy ti, co ovládali ruský jazyk) a rozloučili jsme se až někdy kolem třetí hodiny ranní. Na druhý den nám navíc děvčata svou přítomností zpříjemnili výlet do Krasné Poljany a následný lanovkový výstup do výšky 2320 metrů nad mořem. Zde jsme mimochodem kromě prvního sněhu narazili na ruské točené pivo značky Žigulik.

Je mnoho dalších věcí, o kterých bych rád psal ve svém blogu. Zážitků bylo však tolik, že bych psal spíše román než jakési shrnutí. Pro mě zůstane Soči krásnou vzpomínkou a také motivací k další práci. Na závěr chci poděkovat vám, co jste se do Soči vypravili společně se mnou. Užili jsme si to.