Potkají se Hradečák, sparťan a Budějovičák. Ne, takhle nezačíná film ze zákulisí fanouškovského prostředí se scénářem Texaského masakru motorovou pilou, nýbrž cesta na mistrovství světa žen do francouzského Rouenu. S Matějem Mayerem a Tomášem Lichnovským jsme vyrazili společně s týmem, což bylo pro naši spolupráci obrovské plus. Taky proto jsem byl trochu nervózní, ale byla to ta zdravá nervozita (a jakmile jsem si poprvé sáhl na puk, bylo to v pohodě 😀 ).
Dorazili jsme s třídenním předstihem, takže jsme měli čas vyřešit všechny problémy. Ubytování jsem sehnal v něčem, co mělo v názvu slovo „hotel“, nicméně s Matějem jsme se museli vejít na postel, která by nám byla malá, i kdybychom byli pár. Stihli jsme poznat gastronomické půvaby Rouenu: Carrefour u zastávky, pizzerii cestou ze zimáku (jinde po zápasech otevřeno neměli), jeden Subway a především geniální restauraci Flunch, kde jste si koupili maso a veškeré přílohy jste si brali v režimu all you can eat. No, i tak jsme moc neeatovali. Zatímco první tři dny se tělo vzpouzelo, potom už si zvyklo, že první a poslední jídlo dostane ve 23 hodin. Zkrátka byly důležitější starosti.
Matěj s Tomášem nepropadli ženskému hokeji hned, ale dlouho jim to netrvalo. Hlavně první jmenovaný pak byl po večerech velmi často k nezastavení. Určitě by nebyl rád, kdybych to rozváděl 😀 ale právě jemu patří citace z titulku blogu. Celkově jsme si to moc užili, s týmem jsme vyrazili i o volném dni na pobřeží, kde bylo fakt nádherně.
Po pracovní stránce jsem si přiložil spolupráci s Českou televizí, byť mě to stálo hodně vnucujících mailů, u kterých jsem si připadal jako víte-jaký-alpinista. Ale někde se začít musí. Snažil jsem se i fotit, což se taky neobešlo bez problémů. Po prvním dni totiž nechali u střídaček (tuším) jen jednoho fotografa IIHF a jednoho domácí federace. No, tak jsem si domluvil, abych mohl být třetí. Co na tom, že se slušivou černou helmou 🙂
Už před turnajem jsem věděl, že nebudeme mít konkurenci a postoupíme. Holky si to za celou práci moc zasloužily. Příští rok nás čeká MS elity v Kanadě, za další rok přijde olympijská kvalifikace a možná ještě jedna akce, která by mohla náš sport zase o kus nakopnout.
Letos jsem strávil u všech tří ženských repre spoustu času, byl jsem s nimi celkem na 28 zápasech. I z mistrovství budu mít hodně vzpomínek a pocitů. Ale ať už vznikly u ledu, u kabiny, na pokoji 206, na pláži, nebo na prvních sedadlech autobusu – většina z nich zůstane v Rouenu.
