„Chlapi. Můžeme jako první země v historii vyhrát v jednom roce všechny čtyři mistrovství pod FIRSem a chybí nám k tomu poslední zápas. Otevřelo se nám intergalaktický vokno. Je jenom na nás, co s tim uděláme.“
Asi tak nějak zakončil manažer Méca poradu mužské reprezentace v inline hokeji večer po vítězném semifinále. A ten poslední zápas jsme zvládli. Chlapi porazili i Francii ve finále a protože předtím vyhráli zlato už junioři a holky, z Rosaria jsme si vezli tři zlaté medaile ze tří turnajů (čtvrté vyhráli v Německu veteráni). To by mohl být konec, ale pro mě vlastně jenom začátek všech důvodů, proč jsem si tenhle červen tak neskutečně užil.
MS FIRS jsem absolvoval už loni ve Francii, letos mě čekal vůbec první životní výlet mimo Evropu. A rovnou dvanáct tisíc kilometrů do Argentiny. Mazec! Ale už nominace prvních dvou týmů vypadaly, jako bych je dělal já, takže jsem věděl, do čeho jdu. Nicméně moji hlavní přízeň samozřejmě (bez boje) získaly holky, s nimiž jsem byl od odletu až do konce turnaje prakticky pořád.
Hodně silný dojem na mě zanechal den, který jsme strávili na cestě v brazilském Sao Paulu. Přiletěli jsme v pět ráno a odlítali až v devět večer, takže nám vedení zařídilo prohlídku s průvodcem. Pro vaši informaci – aglomerace Sao Paula má asi 21 milionů obyvatel, což ji ve světě řadí někam na sedmé místo. Kromě fotbalového stadionu, kde se hrálo MS 1950, jsme si prohlídli centrum. Tam nám všem došlo, že jsme se dostali do jiného světa. Nejen do světa neexistující střední vrstvy, ale i do světa, kde – jak se potom ukázalo v Rosariu – se nesmíte divit, že vás v noci probudí střelba.
Jiný svět pro nás znamenala taky brazilská restaurace, kterou by asi zahanbila jakákoli slabší fráze, než že jsme se tam mezi časem oběda a večeře zcela brutálně přežrali. Věcnější popis? Přílohy a různé serepetičky jste si nabrali v bufetu a pak kolem vás koloval houf číšníků s různými druhy masa a posléze i tekutin. I když jste měli cedulku na stole otočenou na NE, stejně se u vás pořád zastavovali a vy jste je s plnou hubou museli odmítat. Chudáky.
Co k turnaji? Měl jsem celkem strach, aby s holkama a klukama dlouhý přesun nezamával, ale aklimatizovali se bez problémů. Ve hře se ukázalo, že na inlinech jsou první zápasy nejhorší. Junioři nejdřív remizovali s Itálií, pak už všechno vyhráli a mimořádně čajovým Američanům nasekali dokonce dvakrát. To byla velká paráda! Holky se potřebovaly rozehrát hodně postupně, naštěstí měly na začátku slabší soupeře, ale hrály čím dál líp a ve finále předvedly famózní výkon. Naopak zase měly lepší partu. Neznalým to zní jako fráze, ale i když máte 44letou a 13letou hráčku, v ženském kolektivu mezi nimi není žádný rozdíl. Shodou okolností bych řekl, že právě s Řepi a Kalty jsem si rozuměl nejvíc.
A co z úvodního týdne se mi ještě vrylo do paměti? Třeba třetí den turnaje. Holky hrály už podruhé od osmi ráno, jenže zatímco den předtím jsme dostali aspoň mikrobus, tentokrát se zdálo, že na nás zapomněli. Jaké bylo naše překvapení, když pro nás v 7:15 začaly jezdit taxíky! Ještě větší bžunda přišla po zápase. Všichni jsme si dávno mysleli, že díky lepšímu skóre máme první místo v kapse, ale místo na nákupy jsme odpoledne museli jet… na nájezdy. No, nicméně Katka Mrázová si Španělky v rozstřelu namazala na chleba. (A doufali jsme, že nás dezorientovaní organizátoři nevytáhnou znova.)
Dvě zlata jsme vyhráli v rozmezí hodiny a půl, hlavně díky holkám to pro mě byl neuvěřitelný pocit. V Rosariu jsem jako jediný zůstával na oba týdny, po oslavách první část výpravy společně s Davidem Šimonem odletěla a vystřídali ji chlapi. Musím říct, že i s nima to bylo super. Off-ice aktivity snad kromě prohlídky města a grilovačky u řeky netřeba rozmazávat, on-ice nám to taky klaplo, i když jsme si ve finále nemohli odpustit prodloužení. Ale do osmnáctého zápasu už mi nervy beztak dávno odešly do amazonských pralesů a byl jsem totálně v klidu, že to zvládnem.
Chcete nějakou radu na závěr?
Nejezděte do Argentiny.
Snad leda že byste tam jeli s partou kamarádů, co jsou ještě navíc nejlepší na světě. Moje velké poděkování míří ke všem, díky kterým jsem mohl na MS jet, k lidem v Česku, co nás ohromně podporovali, a především k holkám a klukům, s nimiž jsme v Rosariu vytvořili úžasný tým.
A to intergalaktický vokno jsme parádně rozkopli.
