Už ani nevím, kdy jsem se o své nominaci na Channel One Cup v Moskvě dozvěděl. Bylo to asi před půl rokem. Byl jsem zrovna na dovolené ve Švédsku.
Do večera jsme si s rodinou povídali na terase u příbuzných a přišli domu v nočních hodinách. Čekal jsem, až se vyklidí koupelna, abych si mohl jít udělat hygienu a spát. Projížděl jsem telefon a najednou na mě vybaflo upozornění, že David zveřejnil ve skupině jakýsi sáhodlouhý článek. Viděl jsem, že je to nominace eSports na mezinárodní akce do nadcházejícího pracovního roku.
Postupně jsem tak palcem sjížděl dolu a doufal, že někde uvidím moje jméno. Pak jsem ho tam z ničeho nic uviděl. Přečetl jsem si, že se v termínu od 17. do 20. prosince zúčastním jednoho z turnajů Euro Hockey Tour v Moskvě. Mé první pocity byly smíšené. Říkal jsem si, že to není pravda, že je už hodně hodin a jsem unavený, tak jsem si šel vyčistit zuby. Nikomu v baráku jsem to neříkal, zalehl jsem do postele a hned usnul.
Ráno jsem se probudil. Třikrát jsem se štípnul a zase zapnul telefon. Otevřel jsem si článek o nominaci a hned rychle sjel na Moskvu. Když už jsem i podruhé ráno viděl, že tam doopravdy jsem, nemohl jsem uvěřit. Mé pocity byly 50 na 50. Z jedné strany jsem měl ohromnou radost. Zažil jsem hodně, ale Moskva a obecně Rusko, to je něco jiného, než jsem doposud viděl. Na té druhé straně byl strach. Strach, co tam budu sám dělat, se čtyřmi dalšími kluky, které jsem nikdy před tím neviděl. Strach, abych něco nezkazil apod.
Jak šel čas, měsíce běžely, tak se stále a stále přibližoval termín odletu. Začali jsme s kluky řešit různé organizační věci, čas odletu, potřebné programy na turnaj. Den před odletem jsem se rozloučil s babičkou a dědou. Doma si ještě jednou prohlédl hotel, Moskvu na fotkách a všechno, co mě na tomto „výletě“ čeká.
Let do Moskvy proběhl naprosto hladce. Seznámil jsem se s ostatními kluky, vyčkal na příjezd a odbavení reprezentantů Česka a Finska, kteří s námi také letěli ve speciálu. Pak jsme přišli na řadu my a až na to, že jsem na každé prohlídce pípal, šlo všechno hladce 😀
Na letišti v Moskvě jsem si pořídil první foto. Fotka jsem si udělal s panem Vůjtkem, který čekal náhodou vedle mě na kufry, které mu měly na pásu přijet. Je to velmi příjemný pán. Neměl jediný problém, usmál se a fotka s ním je jedna z nejlepších.
Z letiště jsme jeli krokem k hotelu, jelikož Moskva v pátek je prakticky neprůjezdná. Upoutaly mě řidičské schopnosti lidí v Rusku. Auta vteřinu co vteřinu troubila, přejížděla z ničeho nic z pruhu do pruhu, a vrcholem bylo, když na troj-proudové silnici jela vedle sebe čtyři auta. Možná se mi to jen zdálo, ale tento poznatek mi utkvěl v paměti.
Ubytování na hotelu proběhlo také v pořádku. Hned první večer v pátek jsme se jeli podívat na první trénink repre v Ledovém paláci. Vyzvedli jsme si akreditaci a šli na menší halu, jelikož na velké se hrála exhibice ruských hokejových legend. Po příchodu na stadion mi Michal pověděl, že mám udělat rozhovor s nějakým hráčem, který hraje v české extralize. V tom ve mně trošku hrklo. Doteď jsem mu to neřekl, ale byl to asi můj třetí rozhovor, který jsem dělal.
Trošku nešťastně jsem si vybral Tomáše Urbana. Proč nešťastně? Ne, že by to byl nepříjemný hráč nebo tak něco, byl velmi sympatický. Jediné, v čem byl problém, že má 202 centimetrů + brusle. Přišel ke mně. Já se postavil na špičky, on se trochu přikrčil a mohli jsme začít. Tato situace očividně pobavila mě kolegy, kteří si to, co vím, s nadšením fotili.
Ještě ten den jsem se šli projít. Asi po pěti minutách jsem viděl nádherný chrám Vasila Blaženého. Je to jedna z nejhezčích budov, kterou jsem kdy viděl. Obrovské barevné kopule mají něco do sebe. Naše prohlídka trvala asi čtyři hodiny, tzn. na hotel jsme přišli kolem druhé hodiny ráno. Ihned jsem zalehl a připravoval se na další den.
Druhý den už byl o hokeji. Ráno jsme se nasnídali, vyrazili na ještě jednu prohlídku Rudého náměstí a šli na hokej. V prvním utkání se utkalo Rusko – Finsko. Ruští fanoušci vytvořili v Ledovém paláci neskutečnou atmosféru, kterou jsem ještě na žádné reprezentační akci nezažil. Všichni odění do rudých triček, plná hala, něco neskutečného.
Poté následovalo utkání Česka se Švédskem. Dopadlo to naprosto skvěle, zvítězili jsme, a udrželi si tak naději na vítězství v turnaji. Po utkání jsme šli s Michalem udělat videorozhovory. Takhle naostro jsem je dělal poprvé, ale snad se to povedlo. Při stříhání videa jsem viděl, jak si Míša hledá na počítači jakousi sushi restauraci u našeho hotelu. Tak jsem se ho zeptal, co je k večeři? 😀 On mi řekl, že půjdeme na sushi a já na něj, že ho nejím. No, on mě dostal. Že prý ho musí sníst každý, kdo jede poprvé na akci s firmou.
Došli jsme do restaurace, kde se mimochodem ve vedlejším salonku konala asi narozeninová párty (:D), ze které chodily samé pěkné slečny. Na tom by nebylo nic divného, kdyby ty slečny byly nebyly jaksi trochu odhalené. Michal objednal sushi a šlo se na věc. Všichni ochutnali, ale mně to prostě nešlo. Doufal jsem, že by mi slzičky nad talířem pomohly, jenže když jsem viděl neústupný výraz Míši Slavíka, strčil jsem to do pusy. Neříkám, že to bylo tragické, ale ani trochu mi to nezachutnalo. Nakonec jsem ochutnal ještě jednu půlku sushi, abych neurazil…
V neděli ráno jsme se sbalili, jelikož ve 12:00 místního času jsme měli check-out. I s baťohy jsme jeli na stadion. Všichni jsme měli v kufru dvě flašky vodky, které jsou pro vývoz z Ruska dovoleny. U vchodu do arény nám je samozřejmě našli, a tak jsme je začali vytahovat. Postupně jsme vytáhli asi jedenáct flašek vodky, Ruští soudruzi se náramně bavili, fotili si flašky vodky, no prostě z toho měli hroznou srandu.
Přišlo na řadu poslední utkání mezi Ruskem a našimi hráči. Utkání mělo od samého začátku skvělý náboj. Ledový palác, oděný do rudých triček, prožíval zápas od samého začátku. Na mě připadly onlajny, a tak jsem to při komentování prožíval spolu s nimi. O přestávce jsem si na hlavu nasadil hrdě svou beranici s českým znakem a barvami a vyrazil do útrob stadionu. Rusové, nebo alespoň ty na pokladně bufetu, byli ale i tak příjemní. Stále se na mě smáli, udělali na mě dobrý dojem.
Jeden z největších zážitků jsem měl při placení kukuřice. Po dlouhé debatě s prodavačkou v bufetu, takovou starší paní, jsme se dopracovali k tomu, co bych si vlastně dal. Když viděla, že jí ani trochu nerozumím, řekla „Švédi?“. Usoudil jsem, že po mě chce, abych jí řekl, odkud jsem. S úsměvem jsem jí řekl anglicky „Czech Republic“. Ona na mě po chvilce vystřelila „Da, da. Czechoslovakia“. Nevěděl jsem, jestli se mám urazit, nebo se začít smát. Tak jsem jí strategicky odpověděl „spasiba“ a raději zase zamířil na své místo na tribuně.
Skončilo utkání a nás čekal odjezd na letiště. Jeli jsme dvěma autobusy. Jedna výprava jela jako první. My čekali na Českou televizi, až odvysílají závěr a pojedeme. Viděli jsme, že se už balí, a tak jsme vyšli na jedno parkoviště. Tam samozřejmě nikdo nebyl, a tak jsme se vrátili zpět na stadion, kde na nás měl čekat pan Záruba se svými kolegy. Samozřejmě už tam nebyli, protože šli stadionem na parkoviště, které je úplně na druhé straně. Oběhli jsme Ledový palác, minuty utíkaly a najedou na nás troubí, svítí náš autobus. Po dlouhém běhu ho doběhneme. Nastoupíme a můžeme vyrazit na letiště.
Na letišti proběhlo vše v pořádku. Opět jsem pípal, to už je tradice. Po dlouhém zkoumání s ruskou paní jsem začal vytahovat věci z kapsy. Vytáhl jsem peníze, tužku, řetízek, odznáčky, rukavice, čepici a konečně jsem prošel! Let proběhl naprosto v pořádku. Při přistání a dojíždění k terminálu nám v letadle gratulovali k vítězství v Channel One Cupu. Pustili nám k tomu koledy, hráli docela nahlas, a tak si pan Záruba neodpustil vtipnou poznámku. Se slovy „nemohli byste to pustit trochu víc nahlas, nejde to vůbec slyšet“ rozesmál celou zadní část letadla.
Na závěr bych chtěl poděkovat všem, kteří byli na této cestě se mnou – myslím, že jsme byli dobrá parta a docela se i nasmáli. Dále také všem, kteří mi na tuto cestu pomohli, v čele s Davidem Schlegelem a Ondrou Vlkem. Byla to pro mě čest, reprezentovat firmu a být součástí celé výpravy České republiky v Moskvě! Doufám, že jsem nezklamal. Děkuji!
