Italské MS v inline hokeji bylo moc fajn. Jedním slovem pecka. Ale teď k serióznějším věcem. Nebudu vám zde vyprávět, že jsme na hotelu měli bazén a k obědu i večeři většinou čtyři chody. Stejně by to 99 % z vás nezajímalo a zbylé jedno procento si to čtyřchodové menu tak jako tak dávalo se mnou. Na tomhle tripu bylo zajímavé sledovat něco úplně jiného…
Konfrontace s bandou náctiletých juniorů měla něco do sebe. Už jenom proto, že vidíte, jak si (nejenom) ČSLH (ne)vede ve výchově svých nadějí. Ne snad, že by se kluci chovali špatně, že by si hráli na něco, co nejsou. V tomto směru si zaslouží jednu velkou poklonu. Takovou pokoru a zaujetí, s jakým do turnaje šli, se vidí jen výjimečně. Zlato brali zcela zaslouženě. V tomto směru rozhodně nadchli…v tom druhém už nikoli. Nutno dodat, že ne tak zcela svojí vinou.
Svaz se neustále chvástá tím, jak dbá na to, aby hráči kromě herních výsledků měli i ty školní. Jenomže to se nedaří. Očividně. Slyšet, a ne jednou, že do školy jdu tak čtyřikrát pětkrát za pololetí a že mi stačí napsat ten a ten referát, maximálně ale tak tři, a je to v suchu…no, co dodat. Asi nic.
Samozřejmě, že v takovém zápřahu zápasů a tréninků, se čas na školu hledá těžko, že cílem není doktorát z filosofie, ale nějaká ta sezona v NHL. Nejlépe samozřejmě celá kariéra…
Jenže zcela upřímně, kolik hráčů z toho kvanta, co český hokej vyprodukuje, se sportem bude jednou živit? Ba co víc. Kdo z nich se jím dokáže zabezpečit na život po konci kariéry?
Uvedu jeden případ. Ne sice možná ten nejčastější, ale rozhodně dost častý na to, aby stál za zmínku…
…seznamte se s Pepou. Hráč, 19 let, poslední rok v juniorce a přesvědčení, že zázraky se opravdu NEdějí. Volně přeloženo, tohoto hráče hokej už nebaví, nenaplňuje a po sezoně s ním skončí. Navíc odhodlání odnést si něco ze školy nulové. Maturita se samozřejmě „nějak udělá“. Zaujetí v cokoliv smysluplného rovná se nula nula p..
Ta lhostejnost je až ubíjející. Lhostejnost vůči sobě samému. Lhostejnost se kousnout a něco dokázat. Ať už ve škole, nebo i v hokeji. Ta lhostejnost ve vašich očích ještě naroste, když vidíte, že kdyby se Pepa alespoň trochu kousnul, mohlo by to vypadat všechno jinak. Pepa to v sobě totiž má!
Co je horší? Lhostejnost k sobě samému, nebo lhostejnost k ostatním?
Buďte si jistí, že obou se vám v českém hokeji dostane požehnaně. Modlím se za výjimky.
PS:
1. Samozřejmě, že všichni nejsou jako Pepa. Pepa ale taky není jen jeden. Čí je to chyba?
2. Netvrdím, že za vše může ČSLH. Ale už pouhý rok v kanadské juniorce je obrovsky znát. Herně i lidsky. Náhoda?
3. Lhostejnost je zkrátka příšerná vlastnost. Ale lepší si uvědomit dřív než později, na co (ne)mám. Zklamání totiž taky není nic extra.
4. Darwin popřít nejde. Přirozený výběr funguje vždy a všude.
