Společně s hokejovou reprezentací České republiky jsme vyrazili na putování po severu Evropy. První zastávka byla Helsingin Jäähalli, kde jsme zhlédli prohru 2:4. Rychle zabalit a honem směr Moskva, kde nás čekaly jednak zápasy a jednak taky úplně rozdílná mentalita. Na ruskou sbornou jsme nestačili, ale vítězství se Švédy zpravilo náladu. Když jsme navíc viděli naživo exhibici ruských legend a papalášů, o zábavu jsme měli rozhodně postaráno…
Beží eSports sraz 2016, na kterém jsem prvně, takže hltám každé slovo, které zazní na pódiu, když se najednou přejde k vyhlašování nominací na nejrůznější akce, kam získává eSports akreditace. V tu chvíli má koncentrace lehce povolí. “Přece nemám šanci někam jet, když jsem ve firmě teprve necelý rok,” říkám si… Náhle mě z letargie vytrhne moje jméno a k tomu několik dalších. Cože? Channel One Cup? Rusko? Wow, to není možné…
Půl roku na to už sedím na Terminále 3 v Praze, kde jsem (jak je mým zvykem) o dost dříve. Po chvíli začne přicházet David Pospíšil, za ním Robert Záruba, Milan Hnilička, Venca Prospal a další a já jen čučím s vočima dokořán. Když se sejdem všichni (Ondra Krásný, Honza Tajzler, Filip Kortus a vedoucí výpravy Michal Slavík), představí nám táta Filipa Zdeňka Trošku, který se rozhodl, že pojede na výlet. Neskutečnej sympaťák. Ihned si s náma potřásl rukou a řekl, že se ještě uvidíme. Najednou se nahrnou všichni hráči. Je tam tolik mladých, že máme všichni velké problémy poznat všechny, ale přesto panuje skvělá atmosféra.
Po sáhodlouhém odbavování nasedneme do letadla a míříme směr Finsko, Helsinki. V letadle panuje veškerý komfort. Pití kolikrát chceš, k večeři kuře s rýží, zeleninový salát, sýrová mísa, luxusní čokoládovej dezert a jiné. Po příletu to v shuttle busu, který nás vezl na terminál za věcmi táhne takovým způsobem, že po vystoupení z něj máme všichni zřejmě aspoň promile v krvi. Holt kustodi, novináři i hosti se umí bavit.
Pár minut autobusem a poté za pomoci appky na hledání taxíků jsme narazili na řidiče Mustafiho. Museli jsme se navíc rozdělit na dvě party, takže cesta nebyla úplně příjemná, navíc když v rádiu hrály songy v arabštině. Zdárně jsme však dojeli na hostel. V pokoji byly tři postele, stůl, skříňka jako z americký školy a… nic. Ale wi-fi jela stabilně, paráda. Hurá do města, dát si dvě koly asi za 7 euro a zpět na pokoj pařit Fifu. Za co dáme? Reálek, Barcička, nebo třeba Vyšehrad, co?
Návštěva Helsinek byla mírným zklamáním. Město takové ponuré, nikde lidi, natož hezký seveřanky. Přesto se našla aspoň jedna ve stánku na vánočních trzích. Kluci se kasali, jak se k ní skočej zahřát, nebo si půjčit propisku… Jójó, to známe. Kdyby se za vytahovačný kecy platilo, jenom já sám si plavu v penězích jak Kačer Donald.
Zápas Finsko – Česko se bohužel nehrál v největší finské hale, ale ani Helsingin Jäähalli nevypadala z venku vůbec špatně. Uvnitř až na problémy s připojením na wi-fi to taky nebylo nejhorší. Poprvé se však projevily moje IT schopnosti a i síť jsem rozchodil, takže pohoda, párek.
Zápas začal neskutečně smolným gólem, od kterého se to celé odvíjelo. Ruplo se 2:4 a navíc se po zápase muselo ihned balit a spěchat na letadlo do Moskvy, protože páni Rusáci měli v sobotu svátek a exhibici legend, takže se muselo hrát už v pátek.
A Moskva? No ty krááááááásko. To je jinej svět. Když se dokodrcáme na hostel, který na chodbě vypadá jak protiatomovej kryt, tak paní, která se nám snaží otevřít, otočí snad 17x různými zámky, než najde ten správný klíč. Vejdeme do bytu, kde je několik pokojů. V tom našem jsou postele pro 8 lidí. Nás je pět, na zbylých už spí lidi. Je totiž 5:30 ráno. Nám se ale spát nechce. Uděláme si čaj a zapneme semifinále devatenáctek, zapaříme fifu a kolem půl sedmé si teprve jdeme lehnout. To bude zítra pracovně úspěšnej den…
Vstávat v 15:30? To se mi už dlouho nestalo. Venku -20. Už doslovně chápu, co to znamená zima jako v Rusku. V metru všude srpy a kladiva. Zasekli se v době? Pořád kontroly, samý kontroly… V Ledovým Paláci je ovšem parádně, o tom žádná. Show, kterou si Rusové připravili, jsem už dlouho neviděl. Navíc konečně naživo Dacjuk s Kovalčukem a další. To bude jízda.
A taky byla… První třetinu naši tahali nohy a bylo to rázem 0:3, hotovo, šmitec. Co naplat, že Češi Rusáky suverénně přestříleli, když gól dal jenom Zohorna. Kovalčuk v poslední minutě povodil i Soba, nejzkušenějšího z českých hráčů a stanovil na konečných 5:1. Nic moc teda… Náladu však zaručeně spraví Lavi a jeho hlášky. Už je umíme nazpaměť.
V sobotu jdem na severské derby, které po jistém výkonu ovládnou Švédi. Čeká mě rozhovor s Teemu Hartikainenem a také jsem u zřejmě nejlepšího hráče vítězů, Linuse Omarka. Taky sympaťák.
Co však následuje potom, to nemá chybu. Nejdříve autogramiáda s Treťjakem, za kterým jsme se díky PRESS akreditaci dostali bez čekání front. Poté karty pod bundu a šupky dupky s foťákama k bývalému hvězdnému gólmanovi. Moc ho nemusím, ale přece jenom fotka s takovým hráčem se počítá vždycky. Následná exhibice legend byla bizarní. Na jednu stranu jsem měl možnost vidět Teemu Selanneho, Pavla Bureho, Marcuse Naslunda, nebo Sergeje Fedorova, ale taky jsem bohužel/bohudík musel koukat taky na Arkadyho Rotenberga. To bylo něco. Pětašedesátiletej borec, jeden z nejbohatších Rusů, blízkej přítel Putina a borec, na kterýho jsou uvaleny sankce kvůli krizi na Ukrajině. Kdykoliv dostal puk, tak se všichni hráči uhýbali a nechávali ho projet. Hnus. Na tohle nebavilo koukat nikoho. Akorát Myshkinovi v bráně asi nikdo neřekl, že jemu musí pouštět góly. Rotenberg (bruslící asi stejně rychle jako moje jedenáctiletá ségra) ho trefoval neomylně. Myshkin si tak lehl na bok a pouze máchl vyrážečkou, jenže předvedl na konci první třetiny zřejmě lepší zákrok, než se mu podařil v dobách jeho slávy. Do druhé třetiny už Myshkin nenastoupil… Neposlali ho na Sibiř?
Po téhle tragikomedii mezi Legendama SSSR a Přáteli ruského sportu, která skončila 13:13 jsme se šli projít po Moskvě. Rudé náměstí (to se na noc zavírá, věděli jste to?) bylo docela prima. Obchod se suvenýry nás rozesmál asi nejvíc. Putin jezdící na medvědovi, Putin v dresu rozhodčího s nápisem Fair-play, Putin – The kindest prezident, Putin… To bylo něco na nás. Předháněli jsme se v tom, kdo najde vtipnější tričko. Matriošku jsem nekoupil, ale ani toho nelituju…
Neděle, poslední Češi na jistě první Švédy. Já říkal celou dobu, že jim dáme. Psal jsem totiž onlajn. A taky, že jo. Stejně jako když píšu onlajny v Hradci. Co na tom, že když člověk píše onlajny, z hokeje má půlku toho, jako když může koukat. Když totiž píšu report, vždycky se rupne…
Odjezd domů, kam jsem se fakt těšil. Při startu pořádné turbulence při kterých jsem měl nahnáno, ale naštěstí jsme po dvou a půl hodinách úspěšně dosedli na ranvej pražského letiště.
Děkuju eSports za příležitost. Děkuji kolegům za parádní zážitek. Děkuji redakci Mountfieldu, díky kterým se stále učím. Bylo to super.
PS: Dobrovolně do Ruska nejezděte. Je to fakt šílenost. 🙂
