Když jsem se dozvěděl o nominaci na Channel One Cup, bylo léto a ani jsem nepřemýšlel nad tím, že jedu vlastně do mrazivého Ruska. Ještě před přesunem jsme ale letěli přímo s hokejovým národním týmem do finských Helsinek. Měl jsem radost, že nám turnaj vyšel takto a navštívili jsme i zemi „tisíci jezer“, která mě lákala možná i více než nedaleké Rusko.
Při čekání na letišti zrovna odlétal tým SC Bern, druhý den po zápase Ligy mistrů, který odehrál proti pražské Spartě. To jsem si vlastně pomalu začínal uvědomovat, že několik následujících dní strávím s hráči, které vídám v televizi. Ačkoliv například s Tomášem Dvořákem jsem hrál v dorosteneckých kategoriích v jednom týmu a tenkrát mě ani ve snu nenapadlo, že se na takové akci sejdeme.
Po příletu do Finska a přejezdu do města nás k našemu ubytování vezl typický finský občan jménem Mustafi, Michal ho našel na „Uberu“ a tři kilometry jsme jeli za lidovku 17 euro. Již před odletem jsme se domluvili, že onlajn ze zápasu ve Finsku napíšu já. Po procházce městem, které mě ani moc neuchvátilo, jsme se pomalu chystali na přesun do helsinské haly. Nehrálo se sice ve známější Hartwall Areně ale místní Helsingin Jäähalli rozhodně patří k těm krásnějším stadionům. Od příchodu jsem měl problémy s připojením k internetu a začátek zápasu jsem tak musel psát na notebooku Michala, což byl značný nezvyk a měl jsem velké problémy, naštěstí se mu podařilo připojit se i na mém počítači a vše pak bylo daleko jednodušší, to nejhorší jsem měl za sebou. Nemůžu ani říct, že bych byl nervózní, snažil jsem si to užít a v podstatě jedinou kaňkou na všem byla porážka našich.
Ihned po zápase nás čekal přesun na letiště, odkud jsme odlétali do Moskvy i s týmem Finska. Plánovaný odlet byl před půlnocí, jenomže realita byla jiná. Nepříjemné to muselo být hlavně pro hráče, na letišti v Moskvě jsme navíc dlouhou dobu čekali na odbavení a na autobus, který se vydal z letiště směr hotel až v 5 hodin ráno místního času. My jsme se ubytovali opravdu až v ranních hodinách a spánku jsme moc nedali. Večer jsme se vydali do Ledového paláce, kde se naši utkali s domácím Ruskem. Na hráčích byla vidět únava z cesty a ze začátku to vypadalo na pořádný debakl. Z tohoto zápasu jsem psal reportáž, naštěstí se mi nepsala tak těžce, protože se český tým zvedl a ve zbytku utkání nepodal vůbec špatný výkon.
V sobotu jsme se hned ráno vydali zpět do Ledového paláce k zápasu Finska a Švédska. Velice jsem se těšil na pozápasový rozhovor v angličtině a moc jsem si přál, aby k němu přišel Linus Omark. To se nakonec povedlo a po pár úvodních slovech jsem se dostal do pohody a naše krátké setkání zvládl bez trapasu. Večer jsme se šli podívat do centra Moskvy, všude samý světla, mraky lidí, jinak poměrně pěkný město. Co mě ovšem zarazilo bylo metro, které opravdu jedenadvacáté století ještě nepochytilo a stanice ozdobené srpem a kladivem tomu všemu dávaly korunu. Po naší návštěvě města jsme zašli na sushi, což jako já odpůrce ryb nesl velmi těžce. Dalo mi to hodně přemlouvání se to zkusit a následně hodně snahy, abych se nepozvracel, ale vše se povedlo. Jedno je ale jisté, že to byla věc, kterou jsem jedl naposledy v životě.
Poslední den, jsme se už s kufry vydali potřetí do Ledového paláce, tentokrát nás ale páni s ušatkami před halou mocně kontrolovali, zda v nich nevezeme bomby a po dlouhé poradě čtyř činovníků nás s nimi pustili dovnitř. Nedělní den nám český tým zpříjemnil výhrou nad Švédskem a já měl po zápase za úkol udělat ohlas s nějakým českým hráčem. Vybral jsem si Lukáše Radila a po jeho pozdravu „Ahoj“ jsem byl vlastně zase úplně klidný.
Tato výprava mi dala spoustu zážitků a zkušeností a to opravdových. I těchto pár dní mě posunulo daleko dopředu a hlavně mě práce, kterou jsme odváděli utvrdila v tom, že tohle je to co chci v budoucnu dělat a v čem chci být dobrý.
