Už od středečního rána jsem měl zvláštní pocit. Odpoledne mě čekalo něco velkého, nového, čeho jsem se nemohl dočkat. Poprvé jsem měl usednout do letadla, poprvé vycestovat dál než do Vídně a poprvé okusit, jak tuhá zima je na severu, respektive východu Evropy. Čekala nás společně s kolegy výprava na tradiční předvánoční turnaj Euro Hockey Tour Channel One Cup.
Sraz na terminálu 3 v letištní hale na starém ruzyňském letišti proběhl v pořádku, našli jsme se a seznámili. Při prvních kontrolách na letišti, odbaveních a podobných nutnostech jsem si takticky stoupal na chvost řady, abych zjistil co a jak. Už na letišti jsme se potkali se všemi hráči, sponzory a ostatními novináři. Zjistili jsme, s kým budeme mít tu čest cestovat. Z úvodního letu jsem měl menší trému, ale čím déle jsme byli ve výšinách, tím jsem byl klidnější. A samozřejmě perfektní občerstvení k tomu, to byla bašta.
Blížilo se první přistání v Helsinkách a nám se na severu Evropy naskytl asi nejhezčí pohled. Nasvícené hlavní město Finska, to byla pastva pro oči. I další den při odletu do Moskvy jsem si na ten moment vzpomněl, opravdu nádhera. Čekání na kufry na letišti trvalo věčnost, za tu dobu jsem stihl i první rozhovor s nováčkem v národním týmu Miroslavem Formanem. Přesun na pokoj proběhl bez problémů. Taxíkem na dvě party nás rozvezl Arab Mustafi, ve Finsku se k mému překvapení pohybovalo spoustu lidí tmavé pleti.
Ještě ten večer jsme okusili jednu z blízkých restaurací. Ceny třikrát dražší než u nás, obsluha žádná, ale jinak naprosto pohodové prostředí. Na ulicích nenajdete odhozenou cigaretu či obal od tatranky. Životní prostředí a čistota je v zemi tisíců jezer na několikanásobně vyšší úrovni než u nás. Na druhou stranu moc legrace Finové neužijí. V tom se zase mají od nás co učit.
Dopoledne prvního hracího dne jsme věnovali návštěvě místního centra, ocitli jsme si i u pobřeží Baltského moře. Odpoledne jsme si už zabalili a vyrazili vstříc prvnímu zápasu. Příjemná hala Jäähalli nám připravila pouze jednu nepříjemnost. Připojení na internet. Naštěstí jsme se však dokázali včas připojit a utkání mohlo začít. Třebaže jsem měl pocit, že v celkovém sumáři utkání jsme měli o něco navíc, domácí Finové brali za výhru 4:2 plný počet bodů. Po pozápasových ohlasech následoval rychlý přesun na letiště a následný noční přelet do centra dějiště turnaje Moskvy.
Přesun do hlavního města Ruska byl náročný, dlouhé noční čekání na kufry z nás vyždímalo poslední zbytky sil. Při cestě autobusem do Českého domu spali snad už všichni pasažéři. Při výstupu u Českého domu nás čekala ještě cesta na naše ubytování. Poprvé jsme okusili cestu moskevským metrem. Cestu, na kterou snad nikdy nezapomenu. Zvláštní kontroly, nekonečně dlouhé jezdící schody, sloupy zlatě vyzdobené srpem a kladivem. Zaburalí Rusové v metru nehnutě sedící bez jakéhokoliv zájmu k debatě, ušanky na hlavě, prostě masakr. Nemohu tvrdit, že bych se na další cestu metrem těšil, ale chtěl jsem to zažít znovu. Protože tohle se u nás zažít nedá.
Zvenku v nás ubytovací budova vzbuzovala jisté obavy, na pokoji jsme dokonce nebyli sami, přesto to svůj účel splnilo. Dorazili jsme v ranních hodinách, a tak jsme nelenili a ještě před krátkým spánkem jsme koukli na semifinále reprezentační devatenáctky na turnaji v Kanadě. Budík na půl čtvrtou, „snídaně“ a odchod do haly na mimořádně těžké střetnutí s natěšenou domácí sbornou.
Při vstupu do haly nás čekaly dvě kontroly, v tiskovém středisku jsme si obstarali zahajovací sestavy, připojení k internetu a výtahem jsme vyrazili do Paláce legend. Po otevření dveří do haly mi naskočila husí kůže. Chvíli jsem koukal s otevřenou pusou, monstrózní hala mě nadchla. Nechybělo perfektní ozvučení, díky dobrému osvícení čistě bílý led a ani novinářská místa nebyla k zahození. Jakmile jsme dosedli, začalo rozbruslení a po něm samotné utkání. S Rusy jsme padli 1:5, ale šancí na srovnání bylo ve druhé třetině mraky.
Sobotní program byl nejnabitější. Dopoledne nás čekalo severské derby Švédska s Finskem. Na starosti jsem měl online přenos a dostal jsem přiděleno dle mého nejatraktivnější utkání. Hokejisté Tre Kronor předváděli líbivou ofenzivní podívanou, soupeře zaslouženě přehráli 4:2. Po zápase jsme zůstali v hale a čekali na velkolepé oslavy sedmdesáti let ruského hokeje. Při exhibičním utkání se na ledě představily mimořádné hvězdy typu Pavla Bureho, Teemu Selänneho nebo Jarri Kurriho. Utkání hrané v přátelském duchu a tempu dospělo k divoké remíze 13:13, ruské publikum si přišlo na své.
Večer jsme se porozhlédli po centru Moskvy. Dostali jsme se na Rudé náměstí, prošli jsme kolem mauzolea s Leninem, vyfotili jsme se před chrámem Vasila Blaženého. Na vánočních trzích jsem nakoupil suvenýry v podobě miniaturních matrjošek. Nebýt překladatele Michala Slavíka, asi bych se na počtu kusů s prodavačem nedohodl. Náročný den jsme zakončili v noblesní italské restauraci, kde většina z nás poprvé okusila sushi…
Posledním zápasem na turnaji jsme si spravili chuť. Po bojovném výkonu jsme přehráli už jistě první Švédsko a připsali si dobré tři body do průběžné tabulky EHT. Na pozápasových ohlasech zářil hrdina utkání David Kaše. U pozápasových rozhovorů bych se chtěl na chvilku zastavit. Moc jsem oceňoval, že hráči k nim přistupují stejně profesionálně jak po vyhraném, tak po prohraném utkání. S tím u nás v Česku malinko bojujeme.
Cesta domů z Moskvy do Prahy byla sice zdlouhavá, ale proběhla bez větších problémů. Snad až na to tvrdé přistání. Závěrem bych chtěl poděkovat všem, díky kterým jsem se mohl zúčastnit tak skvělé akce, jakou byl Channel One Cup 2016. Na takovou akci budu ještě dlouho vzpomínat.
