Z cesty na letošní Karjalu mi toho utkvělo v paměti hodně. Od vtipných historek a nejrůznějších hlášek, kterých jsme za ten týden s kolegy vyplodili nemálo, až po pár cenných zkušeností, které se mi rozhodně budou do budoucna hodit. Nejjasněji si ale vzpomínám na to, jaká byla atmosféra na zápasech obou severských nároďáků. Nebo, lépe řečeno, nebyla.
Když jsem se na začátku listopadu připravoval na cestu, vysloveně jsem se na skandinávské fanoušky těšil. Těšil jsem se na takovou tu atmosféru, která doprovází švédská a finská ligová utkání – obrovská chorea a skandování tak hlasité, že přes něj na sestřizích není slyšet ani dvojici komentátorů. I ty chorea bych nakonec nějak oželel, přece jen se jedná „jen“ o Euro Hockey Tour…
Ale že po úvodním vhazování bude v aréně šedesát minut ticho, to jsem teda opravdu nečekal. Zdaleka nejvíc zklamaný jsem byl po úvodním zápase českého týmu na turnaji, který se odehrál ve švédském Örebrö. Pamatuji si, jak jsme si s jedním z kolegů na ranním rozbruslení nároďáku při pohledu na strmé tribuny místní útulné haly říkali, jak na sebe večer budeme muset přes vyprodané ochozy pořvávat. Jediné skandování, které jsme pak při samotném zápase slyšeli, bylo od hloučku českých fanoušků v rohu haly.
Po přeletu do Helsinek už to bylo o něco lepší. Finové se občas na nějaký ten pokřik zmohli a zápas mezi Švédskem a domácím výběrem nabídl tak atraktivní podívanou, že člověk atmosféru v hale ani nijak nevnímal.
Smutným faktem ale zůstává, že střetnutí Česka ze Švýcarskem bylo z fanouškovského pohledu pravděpodobně nejlepší na celém turnaji. A to i přes to, že se zápas hrál v pátek odpoledne a pohled na tribuny připomínal utkání druhé nejvyšší soutěže v Kadani či Benátkách nad Jizerou. Hrstka příznivců ze země helvetského kříže poctivě hnala jejich celek vpřed celý zápas a jejich středoevropští kolegové si také nevedli vůbec špatně. Při večerním zápase Kanady byl navíc mírně podnapilý fanda javorových listů hlasitější, než celá Hartwall Arena během měření sil Finska a Ruska o den dříve.
Po cestě na Karjalu si našich příznivců a jejich zapálení vážím ještě o něco víc než předtím. Jsem rád, že chorea a organizované fandění z českých kluzišť ještě nevymizelo, a i přes nejrůznější snahy jej nějakým způsobem zkrotit či dokonce vymýtit se stále drží. Doufejme, že tomu tak bude i do budoucna.
