Ten červnový víkend mi změnil život. Ne, není to fráze. eSports sraz ročníku 2017 byl minimálně pro mě speciální. Týden před ním jsem měl u sebe na studentské výměně Švýcara, v den odjezdu do Meziříčka jsem ještě spěchal do školy pro vysvědčení. Se spánkovým deficitem jsem na tom byl hodně špatně. A první večer ve vysočinském „resortu“ mi taky moc nepřidal. Ještě jsem měl za sebou fotbalový turnaj. Ne, ten sobotní podvečer jsem fakt nebyl v nejlepší kondici.
Šokující večer na Vysočině
Tehdy mě ale dočista zmátořilo ocenění v kategorii Onlajnista roku. Pak přišel Článek roku. Věc, kterou jsem čekal snad ještě méně. Už už jsem tleskal Markovi Kratochvílovi za jeho krásnou epopej o Spiro Goulakosovi a jeho boji s rakovinou, když v tom ale přečetl Ondra Kubát moje jméno. Totální šok. Vyhrál to rozhovor s utajenou brankářkou Tomčíkovou. Ten můj. Velkou měrou se na tom podíleli nezištnou pomocí při vyváření interview Kuba Borovský a Martin Voltr, tímto alespoň ještě jednou zpětně velké díky!
Nicméně tento blog není o pardubickém hokejbalovém šampionátu, který mi toho neskutečně dal. Měl být a bude o šampionátu hokejovém. Nejprestižnější akcí v tomto sportovní odvětví za rok 2018. Ne, tohle bylo i na mě tehdy v parném létě příliš. Fakt jsem byl přečtený opravdu já? Kača z redakce mě objímá a gratuluje, tak snad jo… Hlavou mi během té doby probleskly všechny moje začátky u eSports. První onlajn. Zápas MSFL mezi HFK Olomouc a Kroměříží. Pak ty onlajny, kdy jsem si sám říkal, proč to vlastně dělám. Když třeba bylo na přípravě olomoucké Sigmy -15 °C a já neměl od pořadatelů ani sestavy. Na dubnovou sobotu, kdy jsem psal od 9 do 9 v řadě deset onlajnů hokejových 8. tříd a pak spěchal na ples 30 kilometrů autem. Všechny ty momenty, kdy jsem seděl na olomouckém mladším dorostu a říkal si, proč je to stále 0:0.
Přišla satisfakce nejvyššího kalibru. V ten moment jsem si snad ani neuvědomil, co mě za těch deset dalších měsíců čeká. Navíc když mi řekl David Schlegel, že se musím ukázat. Jak kdysi můj parťák z redakce David Jahoda.
Mezičas utekl rychlostí blesku. Co nevidět se už šampionát blížil. Já jen zářil, že na dánském šampionátu bude Connor McDavid, Patrick Kane i Tomáš Plekanec. Hvězdy světového formátu na stejném místě jako já. Není to jen sen?
A jedem!
Z celé naší patnáctičlenné výpravy jsem znal před samotným odjezdem jen slabou třetinu. Matěje Vybírala z hokejbalového mistrovství, Vaška Baumanna a Vládu Koču z Olympiády dětí a mládeže, fotografa Luboše Váchu z náhodného setkání v jeho domovském Havlíčkově Brodě. Martina Kramerová se pak kamarádila s naší olomouckou redakcí, zejména s její dívčí částí. Na seznamování ale čtvrteční večer na Karlíně před kanceláří eSports nebyl čas, nasedli jsme do auta pobaveni Rojovým nekonvenčním reproduktorem v kufru a vyrazili vstříc Kodaň.
Samotná cesta do Dánska byla pro mě osobně utrpením. Jsem z té sorty lidí, která za boha v autě nebo autobuse neusne. Navíc pro mě jako metr devadesát vysokého chlapce už nohy křičely brzy o životní prostor. Ale tohle bylo proti tomu, co mě mělo čekat fantastického, malichernost. A podmínky měl každý stejné. Nicméně cesta nebyla tak monotónní. Na německých hranicích nás zastavili celníci. Příjemný postarší padesátník v civilu po nás chtěl pasy. Minimálně mě tedy znervózněla jen tak mimochodem visící pistole u jeho pasu. Po prohlídce kufru plného plechovkových plzní a informaci šéfa výpravy Pavla Kuby, že jsme čeští novináři, mu ale asi došlo, že noví žadatelé o politický azyl nejsme a žádného nevezeme.
Všechna tři auta tak mohla pokračovat směr Rostock. Zde jsme čekali jen pár minut na Rojovo auto dodržující předpisy a na otevření mohutných dveří luxusní šalupy společnosti Scandlines. Já jsem jel trajektem poprvé v životě, takže mě osobně interiér téhle lodě uhranul. Ale na prohlídku nebyl prostor, po chvilkovém ležení u okna jsem poprvé za tuhle cestu usnul. Probudilo mě až hlášení kapitána o blízkosti přístavu Gedser. A ten výhled…. O půl páté ráno mělo Baltské moře neopakovatelnou atmosféru. Ticho a jen my. Vstříc zážitkům.
Už první kilometry na dánské pevnině byly taktéž jedinečné. Naprostá rovina, zelené lány, ranní mlha. Cestu ke Kodani jsem sice prospal, ale ještě před vjezdem do dánské metropole jsem se vzbudil v okamžiku, kdy jsme stáli v zácpě. Radio nám automaticky naladilo nějakou rockovou stanici s místními hardrockovými „hitovkami“, my postupně vyjíždíme z dálnice a najednou vidíme blikající policejní auta. Na silnici v protisměru leží motorkář, ještě v helmě. Zda přežil doteď nevím, pozdější hledání jakékoliv zprávy o nehodě na dánských serverech bylo beznadějné.
Kodaň dopravní
Příjemnější vzpomínkou pro mě budou kola. Mraky kol. Sám náš řidič Pavel Kuba měl na první křižovatce mimo dálnici problémy odbočit doprava. Tak třicítka cyklistů totiž jela rovně, po vyhrazené polovině chodníku. Právě na tomhle místě bych mé vyprávění na maličký čas přerušil. Tento dánský fenomén nás doopravdy hodně uhranul. Samotné urbanistické řešení ulic je oproti našim krajinám v trošku jiné rovině reality, zejména co se týče funkčnosti.
Typická kodaňská ulička na předměstí měla po obou stranách chodník (který jsme měli v jakoukoliv denní dobu většinou sami pro sebe, protože místní moc pěšky nechodí) a cyklistickou stezku. Nebyla nijak označená bílým piktogramem. Výškově oddělený asfaltový povrch od dlaždic jaksi sám říkal cyklistovi: „Tady je tvoje království!“ Pro „kolaře“ byl na každé křižovatce samostatný semafor i samostatný odbočovací pruh. A řidiči? Ti měli pro kolegy na komunikaci v naprosté většině případů obrovskou dávku empatie a ohleduplnosti. I proto tak prakticky pojem helma v Kodani neexistoval. Zajímavá inspirace pro Česko, ale i kvůli tuzemským stavebním termínům asi běh na dlouhatánskou trať. Navíc ještě ty apriorní strereotypy automoblistů vůči cyklistům…
Organizační šum
Do úvodního dne skočíme in media res. První pohled na Royal Arénu, dějiště jedné poloviny šampionátu, byl přímo skvostný. Úplně jsme zapomněli, že jsme pěšky ušli z našeho malebného domečku v ulici Athensvej do čtvrti Örestad takřka čtyři celé kilometry. Pro mě osobně to byl dech beroucí zážitek. Má jediná předchozí zkušenost s hokejovým mistrovstvím světa se datovala do roku 2015. Tehdy jsem však v Ostravě viděl jen „šlágr“ Norsko – Slovinsko. A teď skoro čtyřicítka top zápasů! Sen…
První překvapení přišlo hned u akreditací. „Ne, vy máte News Acess, musíte se vyfotit. Já tady vaši fotku nevidím.“ Tahle věta mě odsoudila k tortuře jménem focení bez nasvícení. Dobrovolníkovi se ale paradoxně leskly moje brýle, s úsměvem na tváři mi řekl, že se nemám smát, hlavu mám dát níže a… Blik. No, vypadal jsem na této podobizně asi o deset let starší. Luke Fisher si potom asi oprávněně dělal vtípky, že na ní vypadám, jak když chci někoho zabít.
Paradoxy prvního dne a organizační zmatky nekončily. U media vstupu nás čekala osobní prohlídka. I když prohlídka je snad pro činnost zdejší security silné slovo. Tato procedura v sobě nesla jen zapnutí notebooku před zraky dozorujícího postaršího pána. Semtex v batohu? Nezajímá, zapněte si počítač. Pás s výbušninou u pasu? Aale… Nemáte spíš jiný notebook? V nadsázce tak vypadala veškerá bezpečnostní opatření u vstupu. Nutno podotknout v Kodani, Herning byla jiná „liga“. Tam jsme byli dvakrát důkladně prohledáni, žádná kapsa nezůstala netknutá. Důvod rozdílnosti přístupu vědí jen snad sami organizátoři.
Bojiště jménem mixzóna
Ještě jsme však nevěděli, co nás čeká dál. Spolu s Martinou Kramerovou jsme měli fialovou akreditaci, která nás opravňovala po zápasech natáčet videorozhovory pro web Hokejka.TV. Nutným předpokladem však byla krom visačky na krku také nálepka na kameře vystavená agenturou Infront.
Sehnat dva malé kousky papíru však byl úkol nad mnoho lidských sil. Ve složení já, Martina, Luke a dánský dobrovolník jsme prošli půlku arény, abychom zjistili, že do kanceláře majitele vysílacích práv nemáme nikdo z nás přístup. Paradoxní situace. Tak blízko, přitom tak daleko. Po hodině pobíhání nás naštěstí vysvobozuje Lukova kamarádka. Nálepky vítězoslavně připevňujeme na naše dva miláčky. Eufemismus je na místě, s Martinou a ostatními s nimi chodíme ještě skoro tři týdny, den co den, štreku z press centra do mix zóny. Okolo celé arény a potom po nekonečných schodech. Celkem dobrých 500 metrů.
Dělat rozhovory na mistrovství světa je něco jedinečného. I laik musí uznat, že ptát se na něco hvězdy typu Dylana Larkina nebo tenistky z druhé tisícovky žebříčky je z pohledu nervozity neporovnatelné. Příprava je však ve srovnání s interview pro Tenisový svět velmi podobná. Důkladná a někdy dost hektická. Finální schéma rozhovoru se většinou rodilo až před televizní obrazovkou dole v mix zóně.
Zde to bylo častokrát dost dramatické. První den sami pořadatelé nevěděli, kde je naše pozice u zábradlí. V dalším průběhu jsme pak byli černá ovce novinářské obce, protože ne vždy mohl na interview jít já i naše jediná žena výpravy. Ostatní kolegové s hnědou akreditací, kteří dělali v rozhovory v pro ně oficiálně zakázané zóně, tak na některé dobrovolníky působili jak červený hadr na býka. V závěru šampionátu už videa byla svěřená raději jen nám dvěma „fialovým“, každodenní handrkování jsme už všichni neměli zapotřebí.
Naprosto speciální byly pro mě osobně veškerá interview s Čechy. Úplně první na turnaji jsem si odchytil Radko Gudase. Chlapa jako horu, proslaveného bouřliváka. V mix zóně se choval ale jako pravý profesionál. Odpovídal vždy věcně a originálně. Bez strojených frází. I ostatní mile překvapili, nikdo z tuzemských hokejistů si de facto nehrál na velkou hvězdu.
Poznáváme Kodaň
Samotné krásy Kodaně jsme objevovali velmi zvolna. Času moc nebylo, až na pár výjimek vyplňoval den co den zápasový program. Poprvé jsme do města podívali až po týdnu tvrdé dřiny. Česká komunita žijící v dánské metropoli nás pozvala v jeden den, kdy nehráli zrovna Češi, na prohlídku pivovaru Carlsberg. Abychom zjistili, zda slogan tohoto megakoncernu oznamující spotřebiteli, že jejich mok je „zřejmě nejlepší na světě“, je aspoň částečně pravdivý, museli jsme absolvovat dalekou túru z okraje města do centra.
Vydali jsme se s celkem výraznou časovou rezervou. Po pár stech metrech jsme se ještě zastavili na rychlý kebab. Avšak pojem „rychlý“ najednou přestal mít svůj lexikální význam. Tento stánek (které mimochodem v Kodani stojí snad na každém rohu) se totiž vyznačoval velice dlouhou čekací dobou. Majitele jsme zřejmě vyrušili v odpolední siestě, na parném slunci jsme tak přešlapovali minimálně tři čtvrtě hodiny, než se dostal rozespalý Turek do tempa. Čekání se vyplatilo, tenhle dürüm (= wrap plněný tradičními surovinami na kebab) byl můj nejlepší, jaký jsme v životě jedl. I obecně ale platilo, že kabab byl v našem hostitelském městě povětšinou mnohem lepší než ty Česku.
No, bylo zde ovšem velké ale. Čas pořádně kvapil. Prohlídku domluvenou na pátou hodinu jsme neměli šanci stihnout. Rozdělili jsme se tak do aut, v nichž pro nás urgentně jeli Sanny a Roj. Já s Pavlem Kubou a Martinou jsme přisedli právě k našemu pirátovi. Dojeli jsme sice jako druzí,, neboť jsme zrovna chytili odpolední špíčku, o nic jsme snad ale nepřišli. Vychlazený Carlsberg jsme ochutnali na pivovarském dvoře a cestou směrem do města jsme poté prošli většinou areálu. Abych se ještě vyjádřil ke kvalitě dánských piv. Většina z nich je sice slabá a nejsou tak špatná, jak na ně Češi nadávají, na vychlazenou plzeň ale přece jen stále nemají.
Po rychloprohlídce nás čekal už přesun do Café Švejk, kde jsme poseděli s dalšími dánskými Čechy. I s dámou, které naše osazenstvo začalo říkat díky podobě s Jennifer Aniston rovnou Rachel. Dlouhou dobu bydlela v Olomouci, paradoxně jsme si tak povídali stovky kilometrů od domova o mých kamarádech, které k mému naprostému šoku taktéž zná. Roj hrál celý večer na kytaru, krásná nostalgická nálada končila až ve dvě ráno, kdy nás hrdinka Martina začala postupně převážet přes celé město na Athensvej.
Bláznivá jízda v Tivoli
Další poznávání Kodaně bylo dost nečekané. Jednoho rána nás David probudil a řekl rázně: „Jdeme do Tivoli!“ Návštěvu druhého nejstaršího zábavního parku na světě jsme tak zpočátku absolvovali spolu s Matějem a Adamem značně rozespalí, jenže druhý budíček toho dne přišel dost brzo. Mým největším adrenalinem do té doby byla na pouťových atrakcích snad jen jízda na autodromu. Najednou nás náš průvodce David i díky svému až dojemnému dětskému nadšení dotlačil na horskou dráhu. Tenhle nával emocí mu sice v této chvíli pomohl potlačit strach z výšek, to je ještě ovšem asi zdaleka netušil, že se mu podaří i kvůli „hypernadšení“ neznámým způsobem vyhodit svou akreditaci z okna našeho domečku na Athensvej. Ale neodbočujme.
Já jsem nad sebou v Tivoli žasl. Až neuvěřitelně povolně jsem usedl do sedačky a dal si na sebe jištění. A teď to začalo… Atrakce se jmenovala Daemon a démony jsme snad museli vidět po ty dvě minuty všichni. Přetížení 4G, volný pád a otočky vzhůru nohama. Nabudilo nás to. Zvládli jsme šmahem i řetízkový kolotoč v osmdesátimetrové výšce nad zemí, další dvě horské dráhy a Aquillu (také přetížení přes 4G na atrakci, která měla navodit let stíhačkou). Všichni čtyři jsme to zvládli s grácií, nikomu nebylo špatně. Já jsem osobně překonal svůj strach, sám sebe. David nás sice ještě přemlouval na volný pád, křik návštěvníků nás dva s Matějem ale dost vystrašil. Tuhle bláznivou věc jsme tak vynechali. Promiň, Davide…
Na kole za vílou, jídlem a fotbalem
Bláznivý den jsme zažili i při druhém poznávacím dnu. Po poledni jsme se tentokrát vydali na Nyhavn. Mekka turistů s krásnými barevnými domečky ze 17. a 18. století se dá přirovnat ke Zlaté uličce v Praze. Cestou jsme ještě prošli malou částí Christiánie. Samozvaným svobodným městem. Obyvatelé se nepovažují za občany Evropské unie, platí zde vlastní měnou, drogy se zde (neoficiálně) prodávají přímo na ulice. Měli jsme velmi málo času, přešli jsme tak jen krásný most Dyssebroen stojícím nad kanálem Stadsgraven. Atmosféru měla tato lokalita velmi unikátní, navíc bylo ten den krásné počasí. Velká škoda, že focení je v této čtvrti zakázáno…
Když jsme dorazili do Nyhavnu, další cíl měl být gastro festival v kodaňských docích. Já osobně jsem ale chtěl ještě vidět Malou mořskou vílu. Jo, uznávám, je to zkomercionalizovaný symbol. Ale co, člověk jedoucí do Prahy chce také vidět Pražský orloj. S Martinou jsme tak absolvovali cestu na vlastní pěst. Ale viděli jsme toho za krátký čas dost. Královský palác Amalienborg, krásnou rokokovou kupoli Chrámu sv. Frederika i okouzlující citadelu Kastellet. Pak přišel vrchol kodaňského poznávání.
Víla! Bronzová soška obklopená davy turistů. Někteří z nich, hlavně tedy Rusové, si zahráli na horolezce a zavěšovali se na tu chuděru. Celkem jim bylo i jedno, že desítky mobilů a nedočkavých prstů u spouště čeká, až s pompou slezou a uvolní záběr. Ale celkový dojem to přeci jen nijak nepokazilo.
Jenže co teď? Dlouho očekávaný zápas mezi FC Kodaň a Midtjyllandem, na který nám sehnal lístky Venca Baumič, začínal až za skoro tři hodiny. Zkusili jsme se tak dopravit za zbylými kolegy do alternativních kodaňského centra Reffen v bývalých docích. Zvolili jsme kola, konkrétně firmu Bicyklen, jež měla svůj stánek se sdílenými bicykly hned u sošky z Andersenovy pohádky. Z malebné kolonády Langelinie jsme to sice měli podle instalované GPS na řidítkách do našeho cíle pouze 800 metrů, jenže vzdušnou čarou. Přes místní záliv.
Bláznivá jízda tak trvala pořádně dlouho, na gastrofestival jsme tak měli jen minimum času. Po rychlém vybírání jsem si zvolil „Typical Danish Sandwich“. A byl parádní. Jako hodně dánských jídel. Burgrová bulka byla naplněna nejjemnějším vepřovým masem spolu s řepou, křupavou cibulí a dresingem. Vysloveně harmonie chutí.
Právě smažená cibule je v Dánsku dost oblíbená. Nesmí chybět na typickém hot dogu, kde se ještě snoubí třeba s kyselou okurkou. Ve verzi Gourmet pak toto klasické fastfoodové jídlo ještě obsahovalo medový dresing, tatarku, arašídy a pistácie. Zní to zvláštně, ale taky překvapivě super varianta. Kromě kebabu jsem pak ještě možnost ochutnat dánskou zmrzlinu, na niž se dává toping z vaječných bílků a cukru. Masové kuličky a studený bramborový salát s okurky se pak k sobě hodili taktéž. Při návštěvě Fresh Sushi pak bylo nutno ocenit i tuhle japonskou specialitu, v Dánsku ji umí místní komunita fantasticky. Jen jsme ho kvůli našim přemrštěným očekáváním museli sníst v rámci akce All you can eat obrovské množství. Nikdo se sice neptal, ale to nesnědené bychom museli zřejmě doplatit.
Abychom se vrátili zpátky na Reffen, na přesun ke stadionu Parken jsme měli hodně maličko času. Pádili jak největší hvězdy světového pelotonu, kličkovali jsme v cyklistických zácpách a volili dost specifické zkratky. Ke stadionu jsme sice dorazili asi s desetiminutovou rezervou před zápasem, nicméně doky na vrácení kol byly plné. Další byly vzdálené cirka 400 metrů. Zde nás čekalo další překvapení. Kola nešla vrátit. Mlátili jsme jimi jak blázniví, vyčerpáni psychickou i fyzickou únavou. Pak naštěstí pomohla ochotná dánská slečna. Její hovor na call centrum všechno vyřešil.
Zápas jsme tak nakonec stihli až od osmé minuty, o nic důležitého jsme ale nepřišli. Hrál se parádní fotbal za hlasité podpory fanoušků. Tříčtvrtělitrové kelímky Carlsbergu se u tohoto sportovního koncertu pily samy. Hosté nakonec vyhráli zaslouženě 2:0, Michael Lüftner nicméně zůstal jen na lavičce. Slováci Vavro s Gregúšem pak také nepředvedli žádný hvězdný výkon.
Závěrečná cesta zpět na Athensvej se odehrála v zajímavém duchu. Tentokrát jsme totiž jeli jako celá skupinka hromadně na „bikesharingových“ kolech. Sice jsme projeli asi kilometrový úsek v jednosměrce, ale díkybohu přežili všichni pasažéři.
Americké adieu a švédský double
Pro nás osobně nejtěžší momenty nastaly rozhodně po čtvrtfinálovém vyřazení v Herningu. Do druhého pořadatelského města jsme jeli z Kodaně přes tři hodiny. Samotná aréna Jyske Bank Boxen byla už zvenku krásná, fanzóna i press centrum o několik řádů lepší než v Kodani. Jen ta prohra s Američany… Dělat po takovém utkání rozhovory, to bylo příliš i pro některé české hokejisty. Většině z nich se leskly oči, podobně na tom byl i kouč Josef Jandač v posledním setkání s novináři coby reprezentační kouč. Ale jako profesionálové jsme to s Martinou zvládli. Třesoucí hlas nám snad diváci Hokejka.TV odpustili…
Turnaj sice pro Čechy skončil, ale pro nás rozhodně ne. Kodaňská Royal Arena hostila závěrečné boje o medaile. V nich jsem osobně přál nejvíc medaili Švýcarům. Hráli velice sympaticky, hodně hráčů přivezli přímo ze své NLA ligy. Brankáře Genoniho a legendu Romana Josiho jsem pak dal i do svého Media all-star týmu, jenomže ani jeden se do něj nedostal. Bohužel majorita švédských novinářů hlasovala pro své miláčky.
Hokejisté s helvétským křížem na prsou sice cenný kov domů odvezli, ale stříbro bylo jen velmi špatnou záplatou na výkony, které jejich zemi znovu vrátily mezi elitní hokejové národy. I Švédové možná byli překvapeni, že ve finále nakonec trumfovali právě oni. Podruhé v řadě. Oslavy tak nebyli z mého subjektivního pohledu nijak veliké, jejich novinářská obec dokonce po úspěšných nájezdech zůstala v ledovém klidu.
Pro nás s fialovou akreditací znamenalo skončení finále start nové bitvy. Džungle rukou, mikrofonů a diktafonů byla pozoruhodná. Tak 150 žurnalistů chtělo získat dojmy nových mistrů. Nakonec byl díkybohu lov na vítěze úspěšný, podařilo se nám získat i bezprostřední dojmy hokejisty kalibru Mattiase Ekmolma. Právě on byl moje poslední tečka za kodaňskou životní výzvou. Převeliké poděkování patří všem, kteří mi dali tuhle šanci!
