Kanada! Vancouver! Když mi David Schlegel prozradil nad vychlazeným Carlsbergem ve fanzóně hokejového šampionátu v Kodani mou nominaci na mistrovství světa dvacítek, byl jsem tehdy štěstím bez sebe. Dostat se někdy přes oceán byl můj dětský sen. Shodou náhod se vše důležité odehrávalo v místě, kde už notnou řádku let žije moje sestřenice. Od květnu dvojnásobná porce „těšingu“, když použiji ten oblíbený pubertální neologismus.
Abych pravdu řekl, už letecký transfer na západní pobřeží Severní Ameriky byl pro mě očistcem. Z Vídně do Londýna, z Londýna do Vancouveru. Na Boží hod to bylo v součtu kolem dvaceti hodin cesty včetně šestihodinového čekání na Heathrow. Ale překonat třeba, pro mě příznačné, dokonalé zalehnutí uší při přistáních i za obrovské snahy slintat nebo žvýkat (tak jak radí internetové diskuse) bylo jen tím nejmenším. Vždyť letíme do Kanady…
Kolébka hokeje nás přivítala 25. prosince odpolední tmou. Po úspěšné cestě přes imigračního úředníka ve stylu: „ne, za žádnou cenu sem nejedeme pracovat, jsme jen hokejoví fanoušci,“ jsme se ve složení já, Filip Kortus a Pavel Kuba probojovali na kanadskou půdu. Už opravdu notně unaveni jsme si to nasměrovali přímo na metro – vancouverský SkyTrain. Parádní soupravy bez řidiče, které jsou ještě pozůstatkem výstavy Expo ´86. První kanadskou překážkou se nám staly jízdenky. Tak dlouho jsme bloumali u místních automatů, odmítali nabídky místních turistů o odkup nevyužitých karet, až jsme si koupili vlastní plastovou „lítačku“. Po dobu mistrovství už jsme ji žel nevyužili. Co naplat, o suvenýr více.
Vánoční Van-City
Přesun na naše první ubytování probíhal již bez potíží. Cesta od metra byla pro mě osobně úchvatná. Neonově zářící mrakodrapy čtvrti Downtown, trolejbusy zahalené do vánočního hávu. Wall Street to sice nebyla, ale i tak! Na hostelu na nás už čekal poslední člen výpravy. Martin Voltr totiž pokrýval jako jediný český novinář přípravu české dvacítky přímo v zámoří, v Kanadě strávil i Štědrý den.
Čekalo nás milé přivítání. Majitelka útulného třípatrového domu na Richards Street si připravila pro ubytované (až na nás to byli turisté z Asie) vánoční večeři sestávající z krocana, kuřete a směsi luštěnin. Nechybělo pár dortů. Jak jsem se dozvěděl v letmém hovoru – naprosto ryze kanadských.
Krom vaření jsme v česko-kanadském klábosení zabrousili i jinam. Mou špatnou vlastností při rozhovorech s cizinci jsou dotazy na místní politiku, v minulosti jsem třeba narazil u Ukrajinců s vyzvídáním na Petra Porošenka, a v Kanadě také nebyli moc lačni po podobných diskusích. O premiérovi Justinu Trudeauovi, bývalém boxerovi, levicovém liberálovi, revolucionáři v imigrační politice, jsem toho moc navíc oproti českému mediálnímu výkladu nedozvěděl. Na přímé otázky přišly vyhýbavé odpovědi, politika nás nezajímá, když skupinky Vancouverčanů parafrázuji. Nicméně jsem následně zažil šok, paní majitelka neznala jméno Sidney Crosby! Moje iluze o hokeji jako národním náboženství všech Kanaďanů tak první den padly za své. Paradoxně hned při prvním kontaktu s „domorodci“.
Sakra, ta hala je velká!
Ale zpět k naší práci. Do prvního dne turnaje jsme vstoupili sice po dobrých deseti hodinách spánku, avšak po dlouhé cestě letadlem to možná ještě úplně nestačilo. Z hostelu na halu krásných patnáct minut pěšky, z kopečka se šlo do Rogers Areny opravdu skoro samo. Vancouver naštěstí těží z oceánského podnebí, takže zima nám nikdy nebyla, spíš bylo častokrát typické londýnské propršené počasí. Vstupní akreditace proběhla bez problému, s menšími potížemi připojení na místní wifi. Jako při jiných dalších lapáliích nám ale pomohla velká ochotnost místních dobrovolníků.
Samotná Rogers Arena, svatostánek vancouverských Canucks s kapacitou nad 18 tisíc diváků, je pravou halou severoamerického střihu. Vysoký strop, strmé ochozy, pět pater. Ale taky kolové limonády a popcorn pro novináře zdarma. Jen press centrum bylo o trošku skromnější. Sice bylo přímo u mixzóny, ale bylo značně stísněné a dost improvizované. Ne, nejsem zhýčkaný, na olomoucký zimák všichni nadávají, ale počtem míst na sezení se s naším prostorem pro novináře od kanadské reality moc nevzdalujeme.
Marasmus českých hvězd
Nejdůležitější byl samozřejmě hokej. A české zápasy. Z těch, abych se pravdu přiznal, moc velkých zážitků nemám. Čekal jsem, že výběr Václava Varadi zaútočí na medaili. Rozhodně na to měl. V čele všeho Martin Nečas – od kodaňského šampionátu pro mě byl největším zjevením v českém hokeji. A k tomu Martin Kaut, Filip Zadina a Kuba Galvas. Hvězdy jako hrom.
U poslední z nich se musím zastavit. Právě Kuba měl patřit v obraně mezi hlavní lídry. Přiznávám, jsem na jeho hru trošku ujetej. Chodil dlouhou dobu do vedlejší třídy na olomouckém gymnáziu (samozřejmě nejprestižnějším, pozn. omluva za ryze regionální vtípek), což už je důkaz jeho přirozené mimosportovní inteligence. A i ve sportu vždy vynikal. V jakémkoliv. V atletice za sebou nechával atlety, ve florbale florbalisty. Včetně mě. Ve skrytu duše jsem doufal, že bude kapitánem dvacítky. Těsně před odletem na šampionát se totiž stal zřejmě nejmladším šéfem kabiny minimálně v novodobé historii české extraligy. I třeba dřív než Connor McDavid v NHL!
Ale abych byl objektivní, turnaj mu příliš nesedl. Ministr obrany (přezdívka od Vaška Jáchyma) zabředl do průměru výkonů celého národního týmu. Velké ofenzivní trápení, chabé sebevědomí, nepřesvědčivost. Jak jsem psal v článku pro idnes.cz, Martin Nečas a spol. v rozhodujících chvílích místo gólů sbírali spíše trestné minuty. Ne, nechci příliš soudit něčí práci. Ale z celého týmu nebyl už od začátku nějak cítit vítězný zápal. Třetí místo ve skupině ale ještě nic neznamenalo. Byla to dobrá vstupní pozice do čtvrtfinále.
Novoroční party a výlet na kanadský Olymp
Před play-off jsme ještě v rámci naší esporťácké výpravy oslavili Silvestr. Poradila nám právě moje sestřenice, už pět let hrdá Vancouverčanka. Sportovní bar Malone´s dvě stě metrů od našeho hostelu byla parádní volba. Zažili jsme s klukama typický severoamerický Nový rok. S kloboučkama, náhrdelníky a kanadskou novoroční diskotékou. Já osobně jsem byl potěšen širokým výběrem craft beer, tedy pivy z lokálních minipivovarů. Kousky typu IPA a ale za mě měla deset z deseti.
Samotný 1. leden jsme pak strávili dalším exkluzivním zážitkem. Zdeněk Matějovský je v zámoří legenda. Pro různé evropské televize natáčí rozhovory s hráči z NHL, na juniorském šampionátu měl na starost zpravodajství pro Českou televizi, TV Nova, idnes.cz a švýcarskou televizi Blick. Právě tento velký kamarád Tomáše Plekance, který nás pravidelně zásoboval příběhy z jeho neuvěřitelně pestrého života, nás vzal spolu s jeho dcerou Laurou na výlet do Whistleru.
Martin Voltr si na silvestrovské oslavě „vytáhl“ dobrovolně černého Petra a odjel s českým týmem do Victorie. Tudíž pouze Pavel, Filip a já jsme nasedli do vypůjčené toyoty a jeli s českým emigrantem, kterého zná celé Finsko díky napálení od Vesy Toskaly (doporučuji zhlédnout na youtube), vstříc kráse kanadské přírody. Nemohly chybět zastávky na mnohých návrších s výhledem na dalekosáhlé kopce Skalistých hor a pusté lesy západního pobřeží.
Samotný Whistler už je ovšem lehce zkomercionalizovaný. Což o to, sjezdovky krásné, sněhu bylo taky hromada. Ale všude bylo poznat, že jde o typický zimní resort pro vancouverskou nobilitu. Kousek od náměstíčka s olympijskými kruhy, připomínky vancouverské olympiády, tak stála prodejna Pandory i pobočka Mc Donald´s. Výhledy do krajiny, třeba na lanovku Peak 2 Peak spojující dva horské vrcholy, byly ohromující. Stačilo už jen domyslet nějakého indiána z kmene Squamish lovícího lososa v dravé řece Capilano.
Ještě jeden dovětek ke Zdeňku Matějovskému. Právě on nás provezl při cestě na svůj hotel přes čtvrť Downtown Eastside. Jaký to obrovský paradox proti nablýskanému Downtownu plnému mrakodrapů v nejmodernějším architektonickém střihu, kasínům, luxusním obchodům a hotelům. Na nechvalně pověstné Hastings Street se to hemžilo jedním improvizovaným přístřeškem za druhým. Problém bezdomovectví a narkomanství narušuje image Vancouveru coby idylického města, které láká coby „multinárodnostní kotel v kanadské Kalifornii“. My sami jsme měli ubytování kousek od Grandville Street, jež je centrem nočního života. I tady se dala potkat večer různá individua, ale na zážitek z vybydlené čtvrti plné „zombies“, jak těmto problémovým lidem říkají místní, to zdaleka nemělo. Pavel Kuba nicméně zažil v typické severoamerické večerce 7 Eleven jen kousek od hostelu třeba krádež za denního světla. Nu což, Kanada také není dokonalá.
Na Nový rok jsme se stěhovali. Majitelé hostelu nechtějí nechat své nocležníky bydlet na pokojích déle než sedm dnů, nuceně jsme tak přesídlili kousek dále od Rogers Areny. Na druhý břeh zátoky False Creek, do čtvrti Mt. Pleasant, jen kousek od honosné vancouverké radnice. Bydlení přes Airbnb bylo prazvláštní. Majitelé si ze sdíleného ubytování udělali viditelně pěkný byznys. Z dvou vil si vytvořili budovy po několika pokojích. Slíbená snídaně buď častokrát s omluvou chyběla, nebo ani půl hodiny po avizované lhůtě nebyla ready. Ale jinak si nebylo na co stěžovat. Měli jsme dvě koupelny i kuchyň, pokoj byl jen trošku stísněný.
Americký čtvrtfinálový zátaras vol. II
Hned další den následoval přesun do již zmiňované Victorie, kde se měl odehrát klíčový duel o bytí a nebytí českého výběru na turnaji. U ubytování nás vyzvedl driver, jenž byl pro vybrané novináře zdarma. Nejnovější verzí SUV od Chevroletu jsme se vydali přes celé město na trajekt. Druhé pořadatelské město totiž leželo na ostrově. S příznačným názvem Vancouver. Na palubě velkého křižníku jsme se potkali až na Martina se všemi českými novináři. Se Zdeňkem Matějovským, jeho dcerou, Pavlem Bártou z Deníku Sport a Vaškem Jáchymem z Hokeje.cz. Tento výlet mi bohužel až příliš nápaditě připomínal květnovou cestu z Kodaně do Herningu na mistrovství dospělých. Naše české uskupení dlouze debatovalo o možném výsledku souboje s USA, zapojili se i rodiče útočníka Matěje Pekaře. Pořád padala hesla jako víra, štěstí….
Co zbývalo. Věřit! Neplánovaně jsem z novinářské tribuny útulné arény určené jinak pro ligové boje klubu Victoria Royals ve WHL psal onlajn z českého boje proti Jacku Hughesovi a spol. Právě zřejmě jasná jednička letošního draftu si u mě vybojovala velký obdiv. Prakticky pokaždé, když se objevil na ledě, byl o několik řádů jinde než ostatní hokejisté. Možná jsem se do něj až příliš zahleděl, ale i v semifinále a finále patřil pro mě k nejlepším. Asi jako jediný novinář na turnaji jsem pro něj i hlasoval jako pro MVP.
Zpět do Victorie. Čechům se čtvrtfinále nedařilo, nedokázali se dostat do tempa, sice ještě v závěru přidali kontaktní trefu, ale večer v hlavním městě provincie Brirská Kolumbie byl ve znamení utrápených rozhovorů po vyřazení. Bylo to zklamání, tenhle tým měl rozhodně navíc.
Pro nás tak skončila největší náplň práce. Zpravodajství pro iDnes, Hokejku, Český rozhlas i ČTK z českých zápasů. Ve Victorii jsme se zároveň shledali s Derekem O´Brienem, mým kolegou z pokoje na pardubickém světovém šampionátu v hokejbalu a jinak místním rodákem. Ten nás odvezl za nočního lijáku do krásného apartmá za městem. Tohle byl náš ubytovací vrchol! Ráno jsme ale zažili další menší zklamání. Driver se Zdeňkem Matějovským nás po cestě na trajekt nenašel u domluveného dálničního exitu, museli jsme tak hledat autobusovou zastávku.
Dopolední linku do Vancouveru jsme sice nestihli, místní doubledecker nás nicméně provezl velkou části okolí Victorie. Vypadalo to tu jako na anglickém venkově. Dlouhé lány zelených polí, golfová hřiště, malé vesničky. Pozdější cesta na pevninu nám ani nijak nevadila.
Lahůdky na konec
Ještě byl si dovolil malý gastronomický exkurz. Za celý pobyt jsme toho stihli opravdu dost. Ráno jsme většinou absolvovali cestu pro kokosové pečivo do obchodu s asijskými potravinami, kde byla i velká akvária s obrovskými kraby. Večer pak velká hostina po celodenním půstu. Sushi – velmi často o řády levnější než v tuzemsku a také o řády chuťově lepší, kanadská pizza z frančízy Fresh Slice, čínské nudle, indické curry, výlet na Grandville Island s trhem lokálních potravin a racky útočícími na baštící turisty, burgry (jednou i ve vyhlášeném Five Gyus). Ochutnali jsme taktéž typická kanadská jídla. Poutine, tedy hranolky s hnědou omáčkou a kousky sýra, a minikoblížky Timbits z „národního“ kanadského fastfoodu Tim Horton´s, který založil stejnojmenný obránce hrající v půlce minulého století v NHL.
Závěr celého mistrovství byl také velká lahůdka. Finále jsem měl možnost pokrýt přímo v rámci onlajnu. Po vítězství Finů nad bojovnými Američany jsem se trošku zasnil. V roce 2015 jsem začal svou onlajnovou dráhu zápasem fotbalové MSFL, po třech a půl letech jsem dělal rozhovor s Martinem Nečasem nebo popisoval, jak René Fasel předává mistrovský pohár finské dvacítce. Byl to krásný šampionát v ještě krásnější zemi. Omlouvám se nyní čtenářům za můj tradičně sentimentální závěr. Díky moc mé sestřenici Petě, která nás všechny čtyři den po finále povozila po vancouverských památkách. Díky moc klukům, že jsme to celé společně zvládli. Díky moc, eSports!
