Docela rád vyprávím příběhy ze svého života. Celkem neskromně si myslím, že díky svému dlouhému vedení i (snad jen) mírnému mimoňství jsem zažil docela dost neobvyklých zážitků a lidi občas říkají, že je dokážu i docela dobře podat. Dneska jsem se rozhodl vyprávět něco o svém dětství a emocích, které jsem během něj zažíval. Ty v podstatě formovaly mé budoucí názory a vůbec můj budoucí život.
Maminka měla ve čtvrtém měsíci těhotenství zarděnky a narodil jsem se jen s malou částí boltce pravého ucha, s rozštěpem patra a hluchotou na pravé ucho. Důsledkem toho byl fakt, že mě od kolíbky dodnes stříhá vždycky výhradně mamka, protože jsem musel mít vlasy přes uši, aby to nebylo vidět. Když mě kdysi vzali jednou naši k holiči, holič to strašně zmrvil a já pak měl pocit, že mi na moje chybějící ucho kouká celej svět. Je mi čtyřicet, bydlím v jiném městě, ale když chci ostříhat, dodnes jezdím domů za maminkou. 🙂
Druhým problémem bylo, že jsem měl rozštěp patra a hrozně jsem huhňal. Když jsem byl hodně malej, nikdo kromě rodičů mi nerozuměl. Prý jsem nemluvil česky, babička si dokonce myslela, že mluvím cizí řečí. 🙂 Maminka mě pořád vláčela na logopedii, kam jsem docházel s železnou pravidelností až tak do sedmi let, pořád jsme doma trénovali a strašně jsem to nesnášel. Bylo to strašně daleko a chodili jsme tam pěšky, protože auto jsme neměli a táta byl stejně v té době v práci. Občas s námi šla i sestra Alenka, která nemohla být sama doma, takže prostě neměla na výběr.
V čekárně tam bylo vždycky tak padesát lidí a čekali jsme tam vždycky tak dvě hodiny spolu s řadou nemocných lidí, než na nás přišla řada (čekárna pro logopedii byla společná s ušním, nosním a krčním oddělením). Tam mě nechali třeba třicetkrát opakovat jednu větu, která mně absolutně nedávala smysl, a zkoušeli mě ze sluchu. Neměl jsem ponětí, proč to děláme, ale mamka byla naprosto neoblomná.
Pořád na mě houkala, abych “nehuhlal”. Já jí vždycky odsekl, že nehuhlám. Měl jsem pocit, že mě tím dost shazuje. Vůbec jsem nedokázal pobrat, že jí jde o mé dobro. I přes moje odsekávání jsem se ale pak snažil soustředit a vyslovovat co nejzřetelněji. Nešly mně sykavky a neustálé opakování slov mě dohánělo k šílenství. Normálně mluvit jsem se naučil až tak v sedmi a jednoznačně za to vděčím mamince. Dneska mám doma čtyřletého Fanouška (Ondra ještě nemluví) a uvědomuju si, jak strašně těžké je přesvědčit ho, aby dělal věci, kterým nerozumí. Mamka to dokázala a hrozně jí za to děkuju a obdivuju.
S uchem jsem byl snad pětkrát v nemocnici, protože jsme se s rodiči nevzdávali, že bych možná jednou mohl normálně slyšet. Měl jsem zúžené zvukovody a lékaři nevěděli, zda mám vůbec pravý bubínek (to nevím dodnes). Navíc byla představa, že mi vezmou ze zadku kus kůže a to ucho mi vymodelujou, abych vypadal normálně.
Přiznám se, že ty pobyty s ušima v nemocnici byly šílený, vždycky jsem tam strávil nejméně týden, ale spíše čtrnáct dní. Všechny se uskutečnily do desátého roku mého života, všechny kromě jednoho byly v Plzni a jeden v Praze-Motole u renomovaného profesora Fajstavra (ročník 1929, stále žije). Návštěvy byly tehdy povoleny na dětském oddělení jen ve středu a v neděli vždycky na jednu hodinu a nemohl jsem se jich dočkat. Čas tam trval celou věčnost a navíc ten pobyt neustále komplikovaly bolesti a další okolnosti.
Vždycky jsem byl na pokoji s nějakým ustavičně řvoucím dítětem, kterému byly tak tři až pět let a to mrně řvalo 24 hodin denně a nešlo utišit. Čas jsem si krátil obvykle tím, že jsem ho prosil, aby bylo zticha, ale bohužel to děťátko taky obvykle něco trápilo, navíc bylo v pokoji samo bez maminky, takže to bylo k nevydržení.
Jen jednou jsem byl na pokoji s asi desetiletým cikánem Bartolomějem, který mě, kluka na kapačkách, chodil lehtat, bral mi peřinu a neustále mě nějak trápil. Po třech dnech ho naštěstí pustili a pak už mi ty řvoucí děti ani tolik nevadily.
Knížky jsme si z domova do nemocnice brát nesměli, takže jsem čas trávil zíráním do stropu nebo přemýšlením, kolik je hodin. Taky jsem se hrozně těšil na jídlo a na rodiče. V noci jsem nebyl schopný strašně dlouho usnout a když jsem pak nad ránem usnul, v šest mě zase sestra probudila a udržovala vzhůru kvůli vizitě. To bylo absolutně na hlavu postavené, ale tehdy jsem to bral jako nezbytnou nutnost.
Občas mi naši při návštěvě přinesli noviny a ty jsem přelouskal od prvního do posledního písmenka. Na televizi jsem obvykle neměl ani pomyšlení a na pokoji jsme ji stejně nikdy neměli. Pamatuju si ale, že jsem byl v nemocnici i během olympijských her v Soulu a že jsem viděl část vítězného závodu Joža Pribilince.
V nemocnici jsem ležel i se slepým střevem, dvakrát mně operovali kýlu, jednou s nějakými potížemi tenkého střeva, jednou s fimózou, jednou kvůli problémům s varlátky a někdy ve čtyřech měsících života mě odvezli do nemocnice s nějakým silným nachlazením, ale to si samozřejmě nepamatuju. Všechny tyhle věci se daly nějak vydržet, na operaci slepáku jsem se dokonce docela těšil, ale když mě uspávali kvůli uším, vždycky jsem brečel. Vždycky mi dávali celkovou narkózu.
Pokaždé jsem si říkal, že příště už budu statečnej a nebudu brečet a pak jsem se zase před zdravotní sestřičkou ztrapnil. Neměl jsem narkózu rád. Vždycky když mi dali na obličej takovou tu gumovou hadici a pustili do ní rajský plyn, připadal jsem si hrozně bezbrannej a navíc mi ten rajský plyn hrozně nechutnal. Dělalo se mi z něj hrozně zle. A taky jsem nesnášel probouzení z narkózy.
Když mě budili po slepáku nebo po kýle, tak to bylo celkem v klidu, ale když se mi vrtali v hlavě, tak to probouzení z narkózy bylo strašný. Bolel mě každý nádech a výdech a byl jsem úplně oblbnutý. Kdybych měl parafrázovat Kunderu, byla to taková nesnesitelná těžkost bytí.
Vzpomínám, že když mi dali asi posedmé tu hadici na obličej, tak jsem si usmyslel, že mě ten rajský plyn neuspí. Vždycky jsem počítal nahlas do deseti, maximálně do dvaceti a pak jsem usnul jako špalek. Tady jsem napočítal asi do padesáti a když jsem řekl vítězoslavně: “Padesát!”, začala na mě sestra řvát, jestli jsem se nezbláznil a že to nesmím, a tak jsem radši hned usnul.
Všechny tyhle ušní pobyty v nemocnici byly plánovaný. Vždycky se vědělo, kdy tam půjdu a měl jsem z toho hrozný strach. Nejdřív to bylo třeba za půl roku, ale pak jsem věděl, že půjdu do nemocnice za měsíc, pak za čtrnáct dní a pak třeba už zítra. Ptal jsem se mámy, proč tam musím, vždyť mě nic nebolelo…
S odstupem musím říct, že právě tohle mě docela dost zocelilo. Když je člověku blbě nebo mu řežou ucho, tak to sice bolí, ale dají mu nějakou injekcičku a člověk stejně není tak úplně při smyslech. Ale takové to vědění, že teď se musím učit a dobře napsat písemku z matiky, abych prošel do dalšího ročníku, protože pak půjdu trpět do nemocnice, kde budu bez mámy a táty a ještě mi budou řezat ucho, to fakt bylo dost drsný a měl jsem z toho nefalšovanou hrůzu. Často i teď říkám, že mám ve firmě pro strach uděláno (obecně si myslím, že svým založením nejsem na podnikání úplně stavěný), ale oproti těm stavům, co jsem měl jako kluk, je to úplná selanka a pohodička.
Musím říct, že mě doktoři zachránili, když mně vzali slepé střevo, zachránili mi možnost mít děti, ale ta traumata s ušima jsem si možná mohl ušetřit. Je pravda, že mi udělali plastickou operaci, po které mi vyrobili kus ucha a přišili mi ho k tomu kousku, co jsem měl už předtím. (Takže teď vypadá trochu normálněji)
Ale pořád to pravé ucho mám zparchantělé a před holkama jsem se ho vždycky snažil tajit. Jako teenager jsem si vždycky říkal, že se nejdřív do mě ta holka musí zamilovat a pak jí teprve ukážu, co mám za ucho. 🙂 Je pravda, že moc holek se do mě nezamilovalo, takže tohoto dilematu jsem byl obvykle ušetřen. 🙂
Hlavně ale všechny ty operace a narkózy nevedly k žádnému zlepšení mého sluchu. Dělaly se pořád nějaké testy a přípravy a nakonec se nic nezlepšilo. Zůstal jsem na jedno ucho hluchý a když se chci dívat na televizi, obvykle trpí celá rodina, protože televize řve jako na lesy. 🙂 Je hrozně milé, že i když já tuším, že ta televize asi řve, a rodina (rodiče, sestra a teď i manželka) to vědí bezpečně taky, všichni předstíráme, jako by ta televize měla zvuk nastavený normálně. Pamatuju, že si jednou stěžoval v Maňovicích můj bratranec Míša, že ta televize hrozně huláká a moje maminka mu odpověděla: “My to tak chceme.” Když si na to vzpomenu, vždycky se tomu zasměju.
Pamatuju si, jak jsem se jednou asi ve třetí nebo čtvrté třídě svěřil mamce, že mi ve škole říkají “Ušáku” a maminka začala plakat, což mě docela vyvedlo z míry. Já to tak ani nebral. Věděl jsem, že moje ucho stojí “za starou bačkoru” a holt s tím nic nenadělám.
Jednou jsem s tátou probíral podobné téma, když jsem se mu svěřil, že bych chtěl být jako jiní kluci, kteří nemají žádné problémy a jak je to všechno nespravedlivý. Dodnes vzpomínám, jak jsem seděl tátovi na klíně v obýváku a tatínek mi říkal, že někde četl, že každý člověk má v průměru nějaké tři vady a na někom jsou ty třeba vady vidět víc, ale o to víc má zase jiné přednosti, které ty vady přebijou. A tehdy zase rozbrečel on mě.
Taky pamatuju, jak mě máma vzala někdy ve třinácti ke genetikovi, který mi řekl, že s 25 nebo 75 procentní pravděpodobností nebudu moci kvůli těm zarděnkám mít děti. Že ty zarděnky poškozují pohlavní buňky a že předtím, než budu chtít mít děti, bych se měl u genetika zase zastavit na kontrolu.
Celých 19 let jsem přemýšlel nad tím, jestli je pravděpodobnost toho, že nemůžu mít děti 25 nebo 75 procent (internet ani mobil tehdy nebyly) a nadával sám sobě, že jsem špatně poslouchal. Navíc se v mých 12 letech zjistilo, že nemám sestouplá varlátka, takže jsem šel pod kudlu znova a když jsem se probudil z narkózy, tak jsem byl celý mokrý od své první ejakulace (tehdy jsem ještě vůbec nevěděl, co ejakulace je a přičítal jsem tu mazlavou hmotu nějaké mastičce proti krvácení). Tohle byla další věc, která mou důvěru ve vlastní plodnost značně pošramotila.
Dalších devatenáct let mi hlavou šrotovalo, jestli můžu nebo nemůžu mít děti. Nikomu na světě jsem se nesvěřil. Pak jsem se oženil a domluvili jsme se s Janičkou, že se pokusíme mít dítě. Šel jsem do toho se vší vervou. Koupil jsem dovolenou v úžasném hotelu na Mauriciu téměř za všechny mé peníze, kde jsme měli na všechno patřičný prostor a klid. Když jsme pak odlétali z dovolené domů, Janička na letišti zvracela. Srdce mi bušilo vzrušením, ale říkal jsem si, že musím potlačit svou pýchu, že by snad mohla být těhotná. Zakázal jsem si na to vůbec myslet. Když mi pak Janička za pár týdnů ve dveřích ložnice oznámila, že čekáme děťátko, trauma bylo konečně pryč. 🙂
Dneska vidím jasně, jak dobře na tom jsem a že mi v podstatě nic není. Už se mi ani nikdo nesměje a i kdyby se mi smál, tak mi to nevadí a zasměju se s ním. A dokonce ani nelituju těch stresů a nervů, co jsem zažil. Platí totiž, že co tě nezabije, to tě posílí.
Z mých zdravotních potíží se často dělalo v rodině velké pozdvižení a pořád se to „řešilo“. Sám jsem naprosto neměl tušení, ale jako malého kluka mě to občas zneklidňovalo. Dneska děkuju Bohu, jak zdravý kluk jsem byl a jsem. A ty zkoušky, které jsem jako mladý kluk zakoušel, mi nakonec přišly k duhu.
Občas se zastydím, když si vzpomenu, jak jsem jako kluk brečel, že do nemocnice nechci a dělal to rodičům těžší. A to už jsem byl ve věku, kdy jsem mohl trochu mít rozum a chápal jsem, že rodiče za to nemůžou a s tou nemocnicí se nedá nic dělat.
Často vzpomínám na našeho kamaráda eSporťáka Davida, který měl svalovou dystrofii a každý den na tom byl hůř než dřív. Svěřoval se mi s tím, že nemá na tomhle světě žádnou budoucnost. Že miluje jednu holku, ale nemá jí co nabídnout, protože je nemožný, nemůže si dojít ani na záchod a lepší už to nebude. Obrátil se k bohu a věřil do posledních dní, že bůh ho tam nahoře zbaví utrpení. Snad už je Davidovi dobře.
