Každou hodinu, minutu i sekundu jsem si na Slovensku ohromně užíval. Pro kluka, který je už čtyři sezony zvyklý na bitvy svého Havlíčkova Brodu s Řisuty, David Servisem nebo Orlovou, je i šlágr Dánsko – Francie neuvěřitelným hokejovým svátkem. Šampionát navíc přinášel momenty, kdy se mi ježil každičký chlup na těle.
Héééj, Macejko Macejko ko ko ko ko
Narodil jsem se 173 dní po vzniku samostatné České republiky. Přesto jsem se v Košicích cítil jako Čechoslovák.
Atmosféra zápasů Slovenska mě strhla. Kamarádům jsem lezl na nervy, když jsem si nahlas prozpěvoval Macejka. Já to ale nemohl dostat z hlavy. Když tato melodie burácela vyprodanými tribunami Steel Arény, byl jsem u vytržení. Mé hokejové srdce, které dlouhé roky před redakcí bilo pro aktivní fandovství, plesalo.
Slovenský hokej mě navíc opravdu bavil. Líbilo se mi, jak naši východní sousedé proháněli i ty největší favority. O to víc mi jich pak bylo líto, když nakonec zůstali krok před branami čtvrtfinále.
Nejvíc se mi do paměti ale vryl až poslední zápas Slovenska proti Dánsku, ve kterém už ani jednomu mužstvu o nic nešlo. Hokej byl sice hrozně bídný, i tak byl ale nezapomenutelný. První silný moment přišel ve 38. minutě. Na kostce nad ledem se na černém pozadí rozsvítilo právě číslo 38, které nosil tragicky zesnulý Pavol Demitra. V tu ránu všichni do jednoho vstali a sborově začali skandovat jeho jméno. Husí kůže mi naskakuje ještě teď, jen když si na to vzpomenu.
Celé to mělo svoji symboliku. Pavol Demitra se před osmi lety na domácím mistrovství světa loučil s reprezentační kariérou právě zápasem s Dány.
Druhý silný moment přišel po závěrečném hvizdu. Poslední zápas v kariéře odehrál další velikán slovenského hokeje – košický rodák Ladislav Nagy. Speciálně k této příležitosti vedl národní tým s kapitánským céčkem na dresu, k tomu se postaral o vítěznou branku v samostatných nájezdech. Dlouhé minuty se připomínaly jeho největší kariérní milníky, slovenská legenda přijímala gratulace a dary. Bylo to dojemné. Fanoušci skandovali „Laco ďakujem“ a mě podruhé v tom samém zápase mrazilo.
God Save the Queen
Dost jsem prožíval také zápasy Velké Británie, která se do elitní skupiny probojovala po 25 letech. I když jsem zdaleka nebyl v takovém transu jako Luke Fisher. Musel jsem se smát, jak sebou na tribuně pro média šil při každém i sebemenším náznaku útočné akce svých krajanů.
Přiznávám, že i díky Lukovi jsem Britům přál záchranu. Získali si mě ale i jejich fanoušci. Byli si vědomi, že jejich tým nemá příliš šancí. Nečekali, že by vyhráli nějaký zápas, natož že by nastříleli kupu gólů. Přesto si mistrovství náležitě užívali a na tribunách byli slyšet. Proti USA byli i hodně vidět. Vlastně je nešlo přehlédnout. Vyrazili totiž fandit v kostýmech, je to jejich každoroční tradice. Ostrované dodali turnaji své kouzlo.
Ten se vyvinul tak, že se Spojené království v posledním utkání střetlo v přímém souboji o záchranu s Francií. Britům před zápasem téměř nikdo nevěřil. Ani já, přestože jsem jim záchranu přál. Už vůbec jsem jim nevěřil v polovině mače, kdy Francie díky dvěma gólům v rozmezí šesti sekund vedla již 3:0. Myslel jsem, že je hotovo.
Jenže bojovníci z ostrovů se ještě před přestávkou po dvou trefách vrátili do hry, ve třetí třetině vyrovnali a v prodloužení po dvou zahozených tutovkách Francouzů rozhodli. Steel Arena explodovala nadšením a mně znovu běhal mráz po zádech. Tohle jsou opravdu nezapomenutelné okamžiky. Korunu tomu pak nasadili sami hokejisté, když se sociálními sítěmi šířil jejich popěvek „we’re shit and we know we are!“
S Velkou Británií se navíc pojí práce, která nám dala nejvíc zabrat. Díky spolupráci nás všech v Košicích jsme vytvořili krátkou videoreportáž o britském hokeji. Celkově jsme kromě onlajnů, rozhovorů a dalších článků produkovali dost videí. V tom jsem si liboval. S fanoušky se člověk přeci jen zasměje o něco častěji než s naštvanými hokejisty po jejich porážkách.
Opravdu si vážím toho, že jsem se mistrovství světa mohl zúčastnit. Děkuji moc za nominaci a důvěru. Také děkuji všem kolegům a kamarádům z Košic i Bratislavy. Bez vás by to, Sanníčko, Báčko, Luke, Denčo, Michale, Viktorko, Ádo, Kubo, Adame, Kačko, Ájo, Klárko, Davide, Tome, Máro, Lukáši, Jonáši, Libore, Lukáši, Romane, Vláďo, Jakube (i když jsme se nepotkali), Lukáši, Dane, Roji, nebylo ono. Těším se, až se zase uvidíme!
