U eSports působím od listopadu roku 2018. Začínal jsem na onlajnech a postupně se zapojil i do dalších projektů. Před dvěma lety jsem poprvé dorazil také na eSports sraz, kde jsem poslouchal, kam se ostatní vydají a na kterých akcích se objeví. Tiše jsem záviděl a doufal, že bych se někdy také mohl někam podívat.
Na letošním srazu jsem byl hodně překvapen, když u nominace na Karjala Cup zaznělo mé jméno. A o to víc jsem byl nadšen, že se mnou měl vyrazit můj kamarád, spolubydlící z koleje a spolužák. Nedělal jsem si ale z ničeho těžkou hlavu, protože bylo léto, vůbec jsem nevěděl, jak to bude na podzim se školou, s koronavirovou situací a zda vůbec budu moci jet.
Ovšem v půlce října se v hlavní komunikační skupině opět otevřelo téma nominací, a to pouze na finský turnaj. Dozvěděl jsem se, že pojedu s Ondrou Machem, kterého jsem do té doby vůbec neznal a ani neviděl, už na švédskou část tohoto turnaje. To znamenalo odcestování už v úterý a návrat až v neděli.
Po několika telefonátech s Davidem jsem si pak uvědomil, co mě vlastně čeká. Symbolicky po třech letech u eSports, v listopadu, ve kterém jsem tehdy začínal, jsem měl odletět do Švédska a Finska. Nakonec tedy bohužel bez spolubydlícího, což mě trochu zneklidnilo.
V pondělí večer, po škole, jsem se šel rozloučit do mé oblíbené hospody se spolužáky, se kterými tento podnik pravidelně ve školním týdnu navštěvujeme. Přišli jsme až v brzkých ranních hodinách. Na čtyři hodinky jsem se vyspal, vstával jsem asi v šest a rychle zamířil na nádraží.
V Praze jsem byl kolem jedenácti hodin, cesta z Olomouce uběhla dost rychle. Tam už jsem se poprvé setkal s Ondrou Machem. Cestou do kanceláře, kde jsme museli vyzvednout kamery a stativ, jsme se seznámili a vykládali si o svých zkušenostech z eSports. Následně jsme se přesunuli na letiště do Prahy. V dobu oznámenou pro sraz tam samozřejmě nikdo nebyl, a my neměli ani letenky. Naštěstí se vše vyřešilo a po chvíli jsme mohli s národním týmem a ostatními novináři usednout do letadla.
Letu jsem se obával, protože jsem do té doby letěl jen třikrát, a bylo to navíc už dost dávno. Vzadu jsme ale seděli s ostatními novináři, v čele s Robertem Zárubou. Let byl velmi poklidný, strach brzy opadl a po chvilce jsme už přistávali v Linköpingu. Tam jsme se mikrobusem s novináři přesunuli k hotelu, kde byla ubytována celá část výpravy, kromě nás s Ondrou. My museli skoro čtyři kilometry přes město. V noci, v dešti a s veškerými batohy, ovšem byla to příjemná cesta.
Nepříjemné ale bylo, když jsme dorazili k našemu RBNB a nemohli se dozvonit. V domě nikdo nebyl a my neměli žádné pokyny. Skoro hodinu jsme soustavně klepali, zvonili, než jsem objevil zezadu domu, v podstatě už v zahradě, malou černou krabičku na kód. Z předchozí strohé zprávy majitele, kterému jsme se ani nemohli dovolat, jsme zjistili kód, a nakonec se zdárně dostali dovnitř.
U Roberta, našeho hostitele, jsme vybalili všechny věci a pomalu se chystali na další den. Improvizovaně jsem se učil s kamerou, nikdy předtím jsem s ní nepracoval. Ondra si chystal materiály na další den. Ráno nás čekal trénink. Před ním jsme asi půl hodiny hledali paní, která nám má vydat akreditace. Na stadionu skoro nikdo nebyl, a kdo ano, tak nic nevěděl. K našemu překvapení ale byla celá hala otevřena a vůbec nikdo nás nekontroloval, ba dokonce si nás ani nevšímal.
Po tréninku jsme nabrali ohlasy asistenta trenéra a jeli zpět. Jako oběd jsme zvolili kebab, nic levnějšího a rychlejšího k dostání nebylo. Jako přepravu jsme zvolili tentokrát místo chůze koloběžky, které ani nedojely k našemu ubytování. Volné hodiny před večerním zápasem jsem využil k procházce okolo ubytování a hledání kešek. Jakožto vášnivý hráč Geocachingu jsem si nemohl odpustit hledání kešek v nové zemi, kterou ještě nemám ve statistikách.
Večerní zápas byl parádní. Hned ve výtahu se nás ujal jeden ze Švédů, který měl na starost starosti a potřeby novinářů. A tak jsme snadno nalezli naše místa, zápisy i vše, co jsme potřebovali. Zejména těstovinový salát s kuřecím masem a kari-mangovou omáčkou byl na tom zápase asi to úplně nejlepší. Po zážitku z hokeje, který bohužel kazil velmi marný výkon českých hráčů, jsme se přesunuli na rozhovory. Práce s kamerou nakonec vyšla dobře, vyzpovídali jsme několik hráčů a trenéra, přesunuli se zpět do novinářské sekce na naše místa a začali pracovat. Střih, nahrávání, přepisy a další práce nám nakonec zabrala dost času, na ubytování jsme se dostali až po dvanácté hodině a šli spát asi v jednu ráno.
Další ráno nás čekal další trénink a následně volný čas před odletem do Helsinek. Tento čas jsem využil k hledání dalších kešek a procházení města, se kterým jsme se bohužel museli už rozloučit. Přelet do Helsinek byl bezproblémový, ovšem v Helsinkách jsme asi dvě hodiny čekali na zavazadla, což nás zrovna moc nepotěšilo vzhledem k tomu, že po přejezdu k Hartwall aréně, kde zase všichni kromě nás měli ubytování, nás čekala desetikilometrová cesta k našemu hostelu. A bylo to už ve večerních hodinách. Naštěstí jsme se rychle zorientovali v helsinských tramvajích a zdárně se došli ubytovat.
Další den v Helsinkách byl poměrně volný, měli jsme dostatek času si projít centrum města a pouze jsme se dostavili do haly na trénink. Prošli jsme si zajímavé památky blízko našeho ubytování. V sobotu ráno nás čekal opět trénink, po kterém jsme už zůstávali v media centru Hartwall Arény do zápasových hodin. Navíc se k nám připojila početná skupina eSporťáků v čele s Davidem, kteří přiletěli na víkend.
Přestože nás o víkendu čekaly čtyři zápasy, práce bylo paradoxně méně, protože nás bylo více. Celkově jsme si víkend užívali, mou hlavní víkendovou náplní byly přepisy rozhovorů a onlajny. A hlavně užívání si zápasů.
Sobotní večer jsme si zpříjemnili společně stráveným časem v jedné z tamních hospod. Poté, co nás překvapila nejen cena Plzně (9 eur), ale také neschopnost servírky ji načepovat, nebo přepnout programy v TV, jsme se i tak dobře bavili. Někteří až do ranních hodin. My, kteří jsme ve flámu nepokračovali, jsme se vydali pěšky skrz Helsinkami, kdy jsme hledali další kešky a zároveň zpívali písničky, které David pouštěl na mobilu. Jsem tuze rád, že jsem mu ukázal hitovku „Na hotelu v Olomouci“, která se podle jeho reakcí musela tutově stát jednou z jeho nejoblíbenějších písniček.
Ráno mě a Ondru čekal check-out, před kterým jsem už v brzkých hodinách vyrazil do města koupit nějaké suvenýry. Ondru jsem pak vystavil do nepříjemné pozice, když se mi ho konečně podařilo vzbudit, ovšem až dvacet minut před avizovaným checkoutem. Po rychlém sbalení se jsme okamžitě vyrazili do haly, kde nás čekal poslední zápas a poslední práce. Společně s českými hráči a novináři jsme se okamžitě po duelu vydali do letadla a odletěli jsme zpět do Česka.
Posledním vlakem z Prahy jsem se dostal do Olomouce, kde jsem došel na kolej asi ve tři ráno. O čtyři nebo pět hodin později mě už čekalo vstávání na Angličtinu, což mi ovšem vůbec nevadilo, jelikož jsem stále vstřebával zážitky posledního týdne.
Na rovinu musím říct, že tohle pro mě byl životní zážitek. Vyzkoušet si takto práci novináře na velkém hokejovém turnaji, zároveň být v kontaktu s novináři dalších médii, například zmiňovaným panem Zárubou a koukat, jak pracuje on, užít si cestu a celý týden, ale zároveň se taky vypořádat s některými nepříjemnostmi, které nastaly. Zdě bych chtěl hrozně moc poděkovat Davidu Schlegelovi, že ve mně vložil důvěru a dal mi možnost se této cesty zúčastnit. Určitě bych se velmi rád znovu něčeho takového zúčastnil.
