Ani nevím, kde začít. Minulý rok vnesl do mého života tolik zásadních hokejových okamžiků, že ještě teď některé z nich vstřebávám. Všechno to začalo vyvrcholením loňského ročníku Chance ligy, kdy Draci dokázali udržet prvoligovou příslušnost a já měla tu čest stát po jejich boku, jakožto vedoucí týmu. Když jsem po sezóně dostala nabídku převzít pozici šéfredaktora šumperského hokeje, ani ve snu by mě nenapadlo, že může přijít ještě nějaká větší příležitost. A ona přišla.
Zrovna probíhal klasický sobotní program červnového eSports srazu, když se oznamovala nominace redaktorů na různé zahraniční akce. Jedna událost střídala tu druhou, až přišlo na únorové Švédské hokejové hry. V tom okamžiku jsem nevěřila svým uším, když jsem zaslechla svoje jméno. Vážně jsem právě byla nominovaná na turnaj české hokejové reprezentace do Švédska? Nepopsatelná radost, která se však mísila s menší nervozitou a pocitem velké zodpovědnosti..
Čas následně plynul rychlým tempem a nervozita z první velké akce postupně narůstala. Přesto mě alespoň trochu uklidňovalo vědomí, že se mnou do Švédska poletí Káťa, kterou jsem jako jedinou z naší výpravy znala.. Přišel den D a část naší skupinky odletěla s reprezentací přímo do Malmö. My jsme je následovali až večer s tím rozdílem, že jsme přistávali v nedaleké Kodani. Na letišti jsme si chvíli nerozuměli s místními ukazateli, avšak po úspěšném hledání jsme už stáli ve vlaku směr Malmö. Cesta z Dánska do Švédska trvala neuvěřitelných 15 minut a jakmile jsme vystoupili na nádraží v Malmö a vyjeli eskalátory nahoru, přímo před námi jsme spatřili Malmö arénu, která byla v následujících čtyřech dnech naším útočištěm. Po ubytování v přilehlém hotelu, kde jsme se potkali nejen se zbytkem naší výpravy, ale i se samotnými hráči, jsme vyrazili na seznamovací večeři. A už od samého začátku nebyla o smích nouze. 🙂
Během čtvrtečního rána jsme společně posnídali v hotelové restauraci, kde jsme si ještě stihli pořádně prohlédnout tváře všech našich reprezentantů a po snídani jsme vyrazili pro akreditace. Nebývám nějak pověrčivá, ale občas si některá znamení beru osobně, jako třeba to během vyzvedávání akreditace. Když nám jedna moc milá paní rozdala akreditační kartičky, nevěřila jsem svým očím, že ta moje nesla číslo #66. Ti, co mě dobře znají ví, že tohle číslo mě provází už od první chvíle, co jsem začala na hokej chodit, coby obyčejný fanoušek. Prostě osud. 🙂 Tak nějak jsem pak věděla, že všechno je, jak má být a že se nemám ničeho bát. Ano i taková maličkost dokáže člověka, jako jsem já, povzbudit. Následně jsme se zúčastnili prvního tréninku našeho mužstva, po jehož konci nás čekaly první rozhovory. Nervozita zase trošku stoupla, zejména v momentě, kdy vedle nás stáli absolutní profesionálové v čele s Robertem Zárubou. Po nabrání rozhovorů jsme je na hotelu rychle přepsali a sestříhali, aby mohly být co nejrychleji zveřejněny na portálu hokej.cz.
Večer jsme se opět vydali do útrob stadionu, kde se odehrál první zápas Česka a rovnou s domácími Švédy. Myslím si, že jsem ještě nikdy neměla tak parádní výhled na ledovou plochu jako z lože, kterou jsme sdíleli s ostatními médii, a dokonce i s agenty a skauty různých týmů NHL. Neuvěřitelné, pohybovat se v takové společnosti. Ale zpět k zápasu. První věc, která nás asi nejvíce překvapila, respektive poměrně dost zklamala, byla divácká účast, a především hodně ponurá atmosféra. Tohle zklamání ale naštěstí vykompenzoval výběr Kariho Jalonena, který v nervy drásající bitvě zvítězil 2:1 po prodloužení. Oslavy jsme si však museli nechat na později, protože se zazněním závěrečné sirény jsme uháněli do mix zóny na pozápasové rozhovory. Nálada byla po utkání výborná a všichni hráči byli při zpovídaní moc milí. Radost byla také pohledět na spokojeného kouče, který nešetřil úsměvy a chválou, přesto to ale bral s neuvěřitelnou pokorou. Do pozdních večerních hodin jsme pak všechny rozhovory opět přepisovali a sestříhávali a následně jsme vyčerpáním padli za vlast. Co vám budu povídat, žádná brnkačka to nebyla. Dokonce i ve vlastních snech jsem neustále něco přepisovala.
Pátek měl být ve znamení volného programu. Žádné zápasy se nehrály, takže se nám naskytla ideální příležitost projít si Malmö. Vidle nám však do toho trochu hodili trenéři, kteří týmu naordinovali tréninkovou jednotku krátce po poledni. A víte, co se říká, první práce potom zábava. Do centra jsme se tak vydali až odpoledne. Prošli jsme si některá zajímavá místa a památky, pokochali se místní přírodou a pak zakotvili v zapadlé pizzerii, kde k našemu překvapení podávali i české pivo. Při cestě zpátky na hotel jsme si společně vyměnili několik zážitků, řekla bych že leckdy až bizárů, z našich hokejových klubů a upřímně od srdce jsme se zasmáli. Nevadil nám ani fakt, že jsme totálně zmokli.
V sobotu jsme už zase byli plně soustředěni na nadcházející souboj s Finy, který se konal v pravé poledne. Čechům ale finský hokej vůbec nevoněl. Z celkem solidní první třetiny se nakonec stal debakl 1:6. A jděte po takové vysoké prohře dělat s hráči rozhovory. S velkými obavami jsme tak nakráčeli do mix zóny, abychom pak zjistili, že byly úplně zbytečné. Kluci to vzali tak jak to je, a i přes viditelné zklamání se s našimi otázkami popasovali na výbornou. Já jsem vedla svůj úplně první samostatný rozhovor s Kubou Flekem a přiznám se, že jsem v životě nebyla tak nervózní, jako při tomto rozhovoru. Nohy se mi rozklepaly takovým stylem, že to nešlo zastavit. Naštěstí byl „Flíček” tak výřečný, že to šlo všechno samo a nervozita s postupem času úplně opadla. Jakmile jsme získali všechny potřebné materiály, odebrali jsme se zpátky do press centra, kde nás kromě tradičního přepisování ohlasů a střihu videa čekal odpolední zápas Švédska se Švýcarskem. Náročnou sobotu jsme nakonec zvládli, sice hladoví, ale bez větších problémů.
Neděle byla naším posledním dnem stráveným ve švédském Malmö. V poledne byl opět na programu zápas české reprezentace, tentokrát však proti týmu ze země helvétského kříže. Ačkoliv svěřenci Kariho Jalonena téměř celé utkání vedli, rozhodnout nakonec muselo přece jenom pětiminutové prodloužení. V něm se o vítěznou tečku za celým turnajem postaral Filip Chlapík. Po konci hry následovala pořádná honička, jelikož mužstvo spolu s našimi dvěma redaktory celkem brzy odlétalo zpět do Prahy. My jsme v Malmö aréně zůstali o něco déle, dokončili jsme všechny resty, a ještě si užili část utkání Švédsko-Finsko, kterému konečně nechyběla ani správná atmosféra. Vlakem jsme následně vyrazili na letiště do Kodaně, kde jsme se trochu zdrželi u bezpečnostní kontroly, neboť si detekční brána usmyslela, že snad něco pronáším. Samozřejmě, že při další kontrole nic nenašli. Dalším problémem byly údajně nevhodné sáčky na tekutiny (doposud jsem s nimi létala bez problémů). Po úspěšném zvládnutí těchto překážek jsme se s nechápavými výrazy vydali k příslušnému gatu a po osmé hodině večerní jsme odletěli směr Praha.
Závěrem bych chtěla říct, že to byla jedna velká jízda, na kterou budu ještě hodně dlouho vzpomínat! Kromě averze na místní reklamu hlavního partnera Lidlu (několik nocí se mi o ní zdálo) si z tohoto prestižního turnaje odnáším spoustu cenných zkušeností a zážitků. Díky této příležitosti se mi opět podařilo vystoupit z nekomfortní zóny a posunout své hranice zase o něco dál, za což jsem neskutečně vděčná. Ráda bych tedy poděkovala Davidovi Schlegelovi za splnění obrovského snu jedné obyčejné holky z maloměsta. Další poděkování patří na adresu Dominika Mihailescu, jenž byl mým mentorem a vložil do mě velkou důvěru. Bez něj bych nebyla tam, kde nyní jsem. To samé platí i o mé redakci, na kterou jsem opravdu hrdá. A v neposlední řadě bych chtěla mimořádně poděkovat Kátě, Víťovi, Tomovi, Míšovi a Dandovi, s nimiž jsem mohla sdílet nadšení a zápal pro nejrychlejší týmový sport světa. Společně jsme vytvořili výbornou partu a pevně věřím, že se potkáme i na dalších akcích. Koneckonců přátelství je už napořád. 🙂
