V září toho vždycky hodně začíná. Nový školní rok, nová hokejová sezóna, nové pracovní výzvy, nový shon po vánočních dárcích. I v Paříži toho pro mě začátkem září bylo po třech měsících pobytu nakonec spousta nového, a právě tomu bych se chtěl věnovat v dnešním díle blogu.
Nový byt
Po tříměsíčním dočasném azylu nastalo na začátku září plánované stěhování do nového bytu, kde bych měl zůstat až do konce pobytu. Z devatenáctého okrsku jsem se přemístil do osmnáctého, naštěstí se o žádný downgrade nejednalo. Spíše naopak. Bydlím kousíček pod Montmartrem, na druhé straně kopce než je Moulin Rouge a všechna exponovaná turistická místa. Čtvrť je určena převážně pro Pařížany, překypuje spoustou malých a sympatických kaváren a restaurací, které jsou věčně narvané místními lidmi. Na kraji této čtvrti je zóna s několika autentickými podniky provozovanými přistěhovalci z arabských a afrických zemí. Do práce to mám tři zastávky metrem nebo 25 minut pěšky.
Byt znovu nemám sám pro sebe. Bylo by to jednak zbytečně drahé, spousta zařizování navíc a ještě bych přišel o možnost žít s pravou francouzskou rodinou. Bydlím u manželského páru ve středních letech, v pokoji jejich dcery, která odjela na rok studovat do Kanady a částečně i díky mému nájmu jí mohou rodiče sponzorovat tento nákladný, ale určitě hodnotný studijní pobyt, který bude končit v podobný čas jako moje olympijská mise. Samotný pokoj si musím ještě vyzdobit a upravit podle svých potřeb, zatím jsem se ale spokojil s balkónem, ze kterého mám přímý výhled na Sacré-Coeur.
Se samotnou rodinkou to zatím vypadá, že budeme dobře vycházet. Jsou milí, ochotní, snaží se mi dávat spoustu doporučení a typů, co dělat ve volném čase, vzali mě na vernisáž, koupili kvůli mně rýžovar, občas mi nechají večeři nebo jiné dobroty. Berou mě trochu jako svého dočasně adoptivního syna, myslím, že spolu budeme dobře fungovat.
Hlavně když první nepříjemnost už máme za sebou. A snad tedy i poslední. Štěnice. Ještě než jsem nakráčel poprvé do bytu s kufry, dostal jsem informaci, že se v nedávné době vyskytly v několika bytech v domě štěnice, proto si i oni z preventivních důvodů pozvali likvidátory, kteří celý byt vystříkali nějakým přípravkem. Jelikož ale musí celý proces proběhnout nadvakrát s minimálně čtrnáctidenním odstupem, musel jsem první dva týdny žít v pokoji jen s jednou plastovou krabicí s těsnícím víkem, kde jsem měl jen ty nejnutnější věci a všechno ostatní jsem nechal uzavřené v kufrech na chodbě. Nebylo to moc praktické, ale naštěstí jsem zrovna první týdny na bytě moc času netrávil a teď už by mělo být všechno v pohodě. Aspoň teda na dobu mého pobytu. Zatím tedy platí, že jsem štěnice viděl jen na twitterových fotkách z metra. Je pravda, že je zde s nimi nyní problém, na druhou stranu to pro Paříž není nic nového, byly tu vždy, jen zrovna teď se jich vyrojilo možná o trochu více a hlavně se o nich o hodně více mluví a píše.
Nové pracovní zkušenosti
Hned na začátku září organizovalo naše oddělení druhý ročník World Press Briefingu, tedy setkání novinářů z celého světa, kteří se sjeli do Paříže, aby se dozvěděli nejnutnější informace ohledně příprav her a mohli si na vlastní oči některá sportoviště prohlédnout. Celá akce trvala tři dny, účastnilo se jí fyzicky přes 600 novinářů. První den zasvěcený jen přednáškám a prezentacím na různá témata od akreditací, transportu, bezpečnosti, přes stravování až po celkový vzhled her, druhý den celodenní výlet osmi autobusy po sportovištích v Paříži a jejím okolí, třetí den už jen individuální meetingy na vybraná témata.
Celou akci zaštiťovalo a organizovalo naše oddělení Press Operations, zapojení jsme byli všichni a postupně se střídali na nejrůznějších úkolech, od těch triviálních, až po ty komplexnější. I díky tomu jsem si mohl vyzkoušet paletu věcí, které jsem nikdy nedělal a kdo ví, jestli ještě někdy dělat budu. Běhat s mikrofonem po sále za zvednutými rukami, zapisovat poznámky z jednání, navigovat řidiče autobusu ulicemi Paříže nebo číst na mikrofon informační brief pro cestující v autobuse.
Druhou hlavní zářiovou náplní mé práce byly novinářské akreditace pro Test event horských kol, tedy velkého mezinárodního závodu, který jsme organizovali v rámci série předolympijských testů. Závodů se přímo v dějišti budoucího olympijského sportoviště účastnilo v různých kategoriích 80 závodníků z celého světa, novinářských akreditací bylo uděleno přes stovku. Moje práce spočívala jednak v příjmu žádostí, jejich kontrole a zpracování, následně v emailové a telefonické komunikaci a následné distribuci oněch plastových kartiček. Počet emailů a intenzita příchozích zpráv v mé mailové schránce se během tří týdnů v září znásobila asi deseti, vše ale dávalo obrovský smysl, protože to byl snad první dlouhodobější úkol, u kterého jsem participoval od samotného začátku až po jeho konec.
Nová místa
V neposlední řadě zbyl v září i nějaký čas na objevování nových míst. Nejprve jsem si hned z kraje měsíce udělal víkendový výlet do Normandie, kdy jsem nejprve v již dobře známém Rouenu potkal staré známé a zašel kouknout na několik bývalých extraligových hokejistů, kteří tam nastoupili k hokejovému zápasu Ligy mistrů mezi místními Dragons de Rouen a finskými Pelikány z Lahti. Druhý den jsem se vydal ještě severněji, až k moři do Etretatu, ikonického místa s vysokými skalními oblouky a bílými útesy, u kterých jsem nikdy nebyl, ale znal je z netlixáckého seriálu Lupin. Podél pobřeží jsem si dal velmi spektakulární hike plný neotřelých výhledů na moře a následně se nekonečně dlouhou spolujízdou dostal pozdě v noci do Paříže.
Další z víkendů jsem zasvětil toulkám po Paříži, v rámci Dne kulturního dědictví jsem mohl nakouknout na Sorbonu, do budovy Senátu v Lucemburském paláci či do Českého centra. V září jsem si také odbyl první nefalšovanou dovolenou a poprvé mimo Francii nebo Česko čerpal ze stále nevyčerpaného balíku volných dní svoji dovolenou na Mallorce.
