Stejně jak v Česku byl začátek září vždy nejhektičtějším obdobím v roce, není tomu jinak ani ve Francii. Tady tomu akorát říkají La rentrée, tedy návrat, myšleno jednak do škol, tak i do práce po dovolených. A nebo jak mi vysvětlili kolegové, co už nějaké to září v práci ve Francii zažili, people just get crazy. A to se přesně s nástupem září stalo. Po kliďoučkém srpnu ve velmi odpočinkovém tempu se po překlopení kalendáře do září rychle koplo do vrtulí a začalo se dohánět vše, na co přes léto nebyl čas. I proto tento srpnový blog až s takovým zpožděním a navíc jen zkratkovitě, protože se toho stejně moc nedělo. A kdo ví, třeba tento telegrafický styl bude čtenářsky lépe uchopitelnější než mé minulé sáhodlouhé odstavce.
Srpen byl hodně lazy měsíc. Ve Francii je to měsíc, kdy si velká část Francouzů vybírá dovolené, v průměru tak na dva týdny, dovolenkují daleko více než v červenci. Několik dnů navíc nejezdilo metro, respektive linka k naší práci. K tomu byl na pár dní nařízen pro všechny zaměstnance povinný homeoffice, byly tam i nějaké státní svátky. V kancelářích tak bylo daleko méně lidí než jiné měsíce, což mělo pozitivní dopad například na fronty v kantýně na oběd.
Ze začátku srpna jsme organizovali druhý ročník World Broadcaster Meetingu, tedy setkání všech vysílatelů a držitelů olympijských vysílacích práv z celého světa. Ti se sjeli na několik dní do Paříže, aby si jednak vyslechli stav příprav před blížícími se hrami a zároveň si mohli prohlédnout vybraná olympijská sportoviště a jejich aktuální stav. Součástí celé akce byl i cocktail večírek na pařížské radnici, kam se většinou běžní turisté nemají moc šanci dostat.
Další z našich hlavních srpnových misí byl výběr a online pohovory s dobrovolníky, kteří by příští léto měli tvořit jednu ze základních entit celých her. Na každého z týmu tak čekalo v průběhu srpna průměrně 20 pohovorů s uchazeči z celého světa, abychom na konci mohli vyextrahovat přibližně 1700 dobrovolníků, kteří nám budou k dispozici na všech sportovištích v rámci úkolů kolem novinářů a médií.
Učinil jsem zásadní zjištění, nejsem tady jediný Čech, co pracuje pro olympiádu. Při basketu mě jeden z mých spoluhráčů informoval o tom, že v týmu pracuje s Kateřinou z Česka. Zatím jsme se zkontaktovali jen online, ale podle všeho tady pracuje už hodně dlouho a stará se o zajištění provozu a chodu celého baráku, kde máme kanceláře. Oběma nám tak skončila iluze, že jsme jediní z celé republiky, kdo se podílí na přípravě pařížské olympiády.
Další zásadní objev – začal jsem používat aplikaci Too good to go, obdoba českého Nesnězena, ale s daleko větším záběrem zapojených restaurací, pekáren a obchodů. Většina mých dosavadních nákupů mě vyšla na pouhá čtyři eura, s tím, že jsem vždy v rámci „balíčků s překvapením“ získal takový objem jídla s blížícím se datem spotřeby, že jsem měl za dva dny problém to všechno sníst. Love it! V kombinaci této aplikace s obědy v práci jsem pomalu už přestal chodit do běžných obchodů pro klasické nákupy.
Jelikož většina kolegů dovolenkovala, vydal jsem se v srpnu na dva týdny do Česka i já. Stihl jsem toho ranec, na úkor několika večírků a dalších setkání jsem toho moc nenaspal, proto jsem byl ke koci rád, že se zase už vracím do Paříže, kde budu moci všechno dospat a odpočinout si.
V rámci pobytu v Česku jsem poprvé v životě kupoval cigarety. Poprosila mě o to má manažerka, původně se domnívala, že jí „na východě“ seženu nějaké, které už jsou ve Francii zakázané, ale jelikož Evropská unie praktikuje svá pravidla všude stejně, nakonec se spokojila s jinými, ovšem za poloviční cenu než ve Francii. Myslím, že jsem si šplhl.
Koncem srpna mi skončilo mé dočasné tříměsíční bydlení v devatenáctém okrsku a s přelomem měsíce mě čekalo stěhování do osmnáctého okrsku. Naštěstí to žádný downgrade nebyl. O tom ale snad brzy více v zářiovém blogu.
