Byla to další středa v Jinonicích v budově FSV. Během přednášky Václava Moravce o
dezinformacích zničehonic přistála v Messengeru zpráva od Johana Čápa: „Ahoj Vlasto,
řešíme teď narychlo nominaci na EHT žen, které začíná příští středu a je do soboty, hraje se v
Landshutu v Německu.“ Na chvíli jsem se zarazil a zíral na svůj monitor, než mě napadlo
odepsat a účast nadšeně potvrdit. Ještě před vyzvednutím kamery v kanceláři jsem se chtěl
zastavit v nově otevřeném Popeyes, zde ovšem byla fronta až na druhý konec Václavského
náměstí. Vyzvedl jsem kameru a ujistil jsem se, že je v kufru vše potřebné jako SD karta,
vinšus, mikrofon, náhradní SD karta a vyrazil jsem na kolej.
Probudil mě budík v 5 ráno, jelikož vlak z hlavního nádraží jel v 7:35. Většinu cesty jsem
prospal, ale v Plzni jsem si uvědomil, že se nějak dlouho nehýbeme. Stevardi se omlouvali, že
kvůli čekání na protijedoucí vlak a výměnu lokomotivy se cesta mírně protáhne. No, protáhla
se asi o 30 minut. To vedlo k tomu, že se z původně přímého vlaku muselo dvakrát
přestupovat a zpoždění narostlo na hodinu. Vyrazil jsem na 40minutovou cestu na hotel, kde
jsem si lámavou němčinou vyzvedl od recepční kartu od pokoje. A protože jsem už nestíhal
zápas, objednal jsem Uber. Jenže ten po 15 minutách pořád nikde, tak jsem zavolal taxi. Na
stadion jsem dorazil asi minutu po zahájení zápasu, tak jsem rychle spěchal dovnitř. Jenže
přišla další zrada, na stadionu chyběla moje akreditace, i když neměla být původně potřeba.
Čekal jsem v místní kanceláři, zatímco holky daly Finsku už tři góly. Nakonec se nade mnou
paní z press centra slitovala, dala mi plonkovou akreditaci a já pokračoval konečně na
stadion.
A pak už normálka, připravoval jsem grafiky, průběžně psal reportáž ze zápasu a chystal si
otázky na rozhovory. Ten první s Klárou Peslarovou proběhl v pohodě, u Carly MacLeodové
přišly menší trable. Na první pokus se nahrálo asi pět vteřin, na ten druhý už vše šlo
v pohodě. Ještě lehce unavený z cesty jsem sbalil techniku a vyrazil na první 50minutovou
cestu ze stadionu na hotel. Chtěl jsem si ještě nakoupit něco k jídlu v blízkém nákupním
centru, jenže když jsem se asi 500 metrů od něj podíval v čase 19:58 na otevírací dobu, přišlo
další zklamání, nákupák měl otevřeno do 20:00. Šel jsem tedy lehce rozčarovaný na pokoj
s oschlou bagetou z OMV, strčil jsem SD kartu z kamery do čtečky za 250 korun z Alzy a pustil
se do střihu. Byl jsem celkově s prací docela spokojený a poslal jsem vše ještě na kontrolu.
Pak ale přišlo odhalení toho největšího kiksu. Já si tak nějak neuvědomil, že při rozhovoru pro
svaz asi není úplně vhodný vinšus hokej.cz na mikrofonu. Jediné, co mi tedy zbývalo, bylo
hodit rychlou sprchu, zanadávat si a jít s mizernou náladou spát.
Následující den se žádný zápas nehrál. Holky měly pouze trénink, čehož jsem využil pro druhý
pokus pro rozhovory. Dostal jsem konečně svou akreditaci, už napotřetí jsem vzal Carlu
MacLeodovou a chtěl jsem ještě vzít Michaelu Pejzlovou, ta je nejlepší střelkyně finské ligy,
takže se pro rozhovor po zápasu s Finkami nabízel tenhle zajímavý příběh. Samozřejmě že
Pejzlová zrovna na tréninku nebyla, protože se ještě několika hráčkami šla projít po městě.
Nabral jsem ohlas s Anetou Tejralovou a vyrazil na další špacír na hotel. V Kauflandu vedle
hotelu jsem nakoupil bublinkový Capri-Sun v plechovce a sestříhal jsem konečně použitelné
rozhovory.
Další den, v pátek se hrálo proti Dánsku. Vše proběhlo, jak mělo, došel jsem kolem zvláštně
vypadající dodávky značky Amazon na stadion, kde mě bez problémů pustili na tribunu a
začal jsem dělat na grafikách. Pak jsem nabral rozhovory a následoval Darinu Vymětalíkovou
s kameramanem zpátky na press tribunu. Ti pak ale zamířili do poměrně ukryté místnosti
s bowlingovými dráhami, o které jsem se dozvěděl, že to je press centrum. Třetí den na akci
docela solidní zjištění. Chtěl jsem tedy práci dodělat ještě na místě a dobře jsem udělal.
V jednom rozhovoru totiž v půlce vypadl zvuk, takže jsem musel ještě musel nahánět hráčky
chystající se na hotel a vše nahrál nanovo. Stejně jsem v jedné otázce i na druhý pokus spletl
jedno jméno.
Poslední dopoledne jsem po snídani z blízké pekárny jsem strávil připravováním grafik a
galerií na sítě. V 11:45 na můj pokoj někdo zaklepal a byla to paní recepční, která mi řekla, že
je check-out do 12. V rychlosti jsem si vše sbalil a s plechovkou perlivého Capri-sunu vyrazil
na poslední 50minutovou cestu na stadion. Zde už vše proběhlo bez větších problémů a já se
mohl při zpáteční cestě autobusem alespoň prospat. Každopádně jsem za celou zkušenost
rád a musím říct, že to byl docela divoký týden, který asi nikdy nezapomenu.
