Na turnaji odehrál čtyři zápasy s bilancí jednoho kanadského bodu. To není statistika, u které by kdekdo u normálního hráče žasnul. Ne však u Davida Pastrňáka. Česká hvězda dorazila do Prahy prakticky ihned po vyřazení Bostonu a za týden od této chvíle byl královsky odměněn. Říká se, že sport umí být krutý, Pastrňák si ale i díky svému přístupu došel k prvnímu obrovskému úspěchu v kariéře.
O jeho zlatém gólu ve finále snad nemusí být ani řeč. Ve správnou chvíli si vyjel na oblíbenou pozici na levém kruhu, opřel se do Kundrátkova pasu a zbytek už je příběh, který se bude dalších padesát let připomínat. Což nás nejspíš v tu chvíli ani nenapadlo.
Po konci mistrovství vyšlo najevo, že Pastrňák přijel s pochroumanou kyčlí a doktory v Bostonu při výstupní prohlídce musel asi dost přemlouvat, že se domácího šampionátu chce zúčastnit, i když bude muset hrát přes bolest.
Když jsem se to dozvěděl, okamžitě jsem si vzpomněl na dva měsíce starou událost – během našeho pobytu v USA jsme navštívili i zápas Bruins. Hráli ve Philadelphii a prohráli v poslední minutě. Jedna z nejhorších situací pro pozápasové ohlasy, protože jsou hráči logicky kyselí z nepříjemné prohry.
Na plejery jsme čekali v chodbě u šaten a český střelec ve sněhobílém kabátu a zeleném kulichu se brzo vyvalil z hostující kabiny. Zkusil jsem to: „Davide, můžeme rozhovor?“ „Ne borci, sorry,“ odpověděl Pastrňák. Reakce naprosto akceptovatelná – několik zápasů v krátké době, týmu se nedařilo podle představ, sám David se v zápase neprosadil. Vůbec jsem mu to neměl za zlé.
Po chvíli se však Pasta vrátil se slovy: „Dáme tři otázky, ok?“
Trojice dotazů padla, David odpověděl v poměrně dlouhých větách a poté se opět vydal dlouhou chodbou ke klubovému autobusu.
V jeho gestu lze vypozorovat podobnou symboliku jako v příjezdu na šampionát. Ani jedno z toho by hvězda jeho formátu nemusela dělat a nikdo by neřekl ani popel.
Jenže Pastrňák se sám vrátil a odpovídal.
Možná si řekl, že když se za ním vydali Češi do USA, tak jim pár otázek dopřeje. Možná přitom myslel na fanoušky v Česku, že ho chtějí slyšet mluvit v rodném jazyce. Stejně jako když přijel do Prahy s potlučenou kyčlí. Nebo když po svém prvním zápase řekl píšícím novinářům, že za nimi přijde až druhý den. Dorazil a navíc se ještě omlouval, že ho šíleně bolely nohy z bruslí. Nemusel se vracet, nemusel přijet, nemusel se omlouvat. Ale všechno ve všech případech se stal opak.
David Pastrňák je výjimečný hokejista a svým chováním ukazuje, že je také skvělý člověk. Není pochyb, že už jen pouhým faktem, že do Prahy na mistrovství dorazil, výrazně pozvedl šance českého týmu. Protože i kdyby jen seděl na židli v kabině, svým širokým úsměvem a správným naladěním by týmu obrovsky pomohl v mentálním nastavení. Vsadím se, věta „s Pastou můžeme porazit kohokoliv“ prolétla hlavou nejen fanouškům, ale i hráčům.
Stejně jako ostatní Češi v NHL musel Pasta ve své kariéře neskutečně dřít. K tomu se však bodově pravidelně umísťuje na prvních příčkách a když tomu přidáte jeho lidskost a také duch showmana, není se co divit, že celý Staromák skanduje „David pi*o, David pi*o Pastrňák.“
Objetí s Jaromírem Jágrem na začátku zlatého ceremoniálu bylo více než symbolické. Česko definitivně našlo novou hokejovou superstar číslo jedna. Děcka už nebudou chtít být jako Jágr. Od letoška už si všichni budou hrát na Pastrňáka. A můžeme být rádi, jaký je to frajer.
foto: Jakub Knap/Hokej.cz
