DEN PRVNÍ
Nebylo to nejjednodušší vstávání. Zaprvé, nejsem ranní ptáče, takže čtyři hodiny ráno jsou pro mě
opravdu zabijácké. Navíc všechno pro mě onen nadcházející víkend bylo poprvé – let, účast na
mezinárodní hokejové akci, navíc v zahraničí, bydlení s pěti úplně cizími lidmi. Takže si dokážete
představit ten stres, se kterým jsem vylízala z postele. Ten se ještě prohloubil, když jsem zjistila, že
moje zavazadla převyšují limit osmi kilo, takže místo klidné přípravy a snídaně jsem narychlo
přebalovala, abych zadaný limit splnila (naprosto zbytečně, jak jsem později zjistila).
Na autobus, který mě měl převézt přímo k letištnímu Terminálu 2, odkud jsme do Helsinek na
reprezentační hokejový turnaj Karjala odlétali, jsem plánovala vyrazit s desetiminutovým předstihem,
aby mi náhodou neujel. No, nepovedlo se. Ale naštěstí se po cestě z našeho bytu přes Anděl na
zastávku nestalo nic, co by mi zabránilo spoj nestihnout, proto jsem se v 6:30 mohla hlásit na místě
srazu naší karjalské skupiny.
Po krátkém seznámení se všemi účastníky výpravy a „small talku“, jak by řekli Britové, jsme se vydali
– uf uf – k bezpečnostní kontrole. Samozřejmě jsem zapomněla umístit všechny tekutiny do jednoho
pytlíku, takže následovala fáze opětovného přehrabání tašky. A pak bedlivě pozorovat ostatní, co
mám dělat, co všechno vyndat, svléknout a kudy jít. Naštěstí se stala jediná malá nepříjemnost –
musela jsem se zout, panu z ostrahy se asi zdály moje boty příliš vysoké.
Po dalším asi hodinu a půl dlouhém čekání jsme se konečně nalodili. Nikdo nekontroloval, jestli naše
zavazadla váhově i rozměrově odpovídají, takže sako a teplé triko jsem vyhodila z tašky zbytečně (a
hodně jsem toho litovala). Od svých kamarádů jsem se dozvěděla, že let je v podstatě taková jízda
autobusem v několika kilometrové výšce. A musela jsem jim dát za pravdu – kromě nepříjemného
pocitu při vzletu a přistání člověk opravdu ani nepozná, že letí, a navíc se může kochat modrou
oblohou, což jsem po čtrnácti dnech ocelově šedé oblohy v České republice náležitě ocenila.
Do Rigy, kde jsme přestupovali, jsme dorazili po necelých dvou hodinách v 11 hodin tamějšího času.
To, že Lotyšsko i Finsko mají o hodinu víc, jsme všichni zjistili až tam a všechny nás to překvapilo.
Naobědvali jsme se, a už jsme zase seděli v letadle. V něm jsme se nestačili ani rozkoukat a už jsme
zase přistávali, tentokrát cesta trvala jen něco přes čtyřicet minut. Propletli jsme se letištěm a zamířili
na vlak, který nás popovezl k našemu bydlišti. Z nádraží jsme se k bytu na adrese Inkoonkatu 7 vydali
pěšky, ale nebylo vůbec složité to najít.
Ve velmi pěkném, moderně, ale trochu žensky zařízeném bytě jsme si rozdělili pokoje a vyrazili na
společný nákup snídaně do nedalekého Lidlu. Ten byl umístěn v komplexu několika velmi pěkných,
vkusně opravených továren, které dále sloužili jako hotel nebo bar.
Protože jsme po dlouhé cestě měli hlad, vydali jsme se do města na večeři. První poznatky o Finech:
neusmívají se a chodí zásadně prostředkem chodníku a na červenou (pokud tedy samozřejmě nic
nejede). Také jsme zjistili, že naše formace se bude po následující tři pohybovat následovně: Dan,
Tomáš a Adam (zleva doprava) nasadí velmi ostré tempo, které zbývající trojice, tedy já, Berenika a
Lukáš (opět psáno zleva doprava) nebude schopna ani ochotna akceptovat, takže bude vždy o něco
pozadu.
Po více než půl hodině chůze, kdy se naše velké hlady staly ještě většími, jsme dorazili do Hesburgeru,
což je taková finská obdoba McDonaldu. Posilnili jsme se, proběhla rychlá týmová porada a vydali se
víc do centra města. Dorazili jsme až do samotného srdce Helsinek, náměstí „Senaatintori“, odtud
jsme se vydali ještě kousek dál, až k Baltu. Na zpáteční cestě, jelikož bylo teprve deset večer, jsme si
řekli, že bychom mohli ochutnat místní zlatavý mok. Po dvou rundách Aury jsme ještě vyzkoušeli
finský drink kelkka skládající se z vodky, pomerančového džusu a likéru, a odešli domů vyspat se před
náročným dnem.
DEN DRUHÝ
Budíček zazvonil před devátou, a jelikož trénink české reprezentace byl naplánovaný na 10:45, rychle
jsem se nasnídali, vypravili a vyrazili směr stadion, ten byl od našeho bydliště vzdálen asi patnáct
minut chůze. Brzy jsme pochopili, že v tiskovém centru bude podobná zima jako venku za okny, že je
proto lepší trávit čas na tribuně, kde bylo přeci jen o něco tepleji, ale stále taková, že jsme se po chvíli
sezení klepali. Po tréninku jsme se posilnili jídlem připraveným pro nás v „tiskáči“ (mandarinky,
banány, taštičky z listového těsta plněné masovou nebo sýrovou směsí).
Onlajn k prvnímu zápasu sobotního programu mezi Švédskem a Švýcarskem si vzal na starost Tomáš,
Dan po zápase vyzpovídal švýcarského reprezentanta Daria Simiona. Já jsem z utkání psala krátkou
agenturní zprávu, protože v rámci školy navštěvuji předmět Zpravodajské agentury a jedním z úkolů
bylo právě napsat zprávu z nějaké živé události. Za velmi mizivé návštěvy diváků padli Švédové se
Švýcary 3:4 po nájezdech.
Na následující střet Finů s Čechy se už tribuny zaplnily, a to zejména domácími fanoušci. Vytvořili
bouřlivou atmosféru, pomocí které dovedli své hráče k výhře 4:0.
Textový přenos tentokrát psal Lukáš, já a Tomáš jsme se postarali o natočení videí s hlavním
trenérem Rulíkem a obráncem Ronaldem Knotem, Berenika si pak pro svůj klub Kometa Brno
vyzpovídala útočníka Jakuba Fleka. Pro mě jako pro úplného nováčka na takové akci bylo zajímavé
sledovat, jak funguje domluva mezi tiskovým mluvčím a redakcemi, jak probíhá doba před tím, než
začne rozhovor. Také jsem se naučila, že je opravdu dobré mít ostré lokty, aby se člověk protlačil
s mikrofonem co nejblíž, a pro jeho držení je dobré mít natrénované tricepsy.
A tehdy se mi stala velká nepříjemnost – můj notebook začal stávkovat, nefungovala obrazovka a
blikal pouze Caps look. Ani po chvíli jsem ho nerozchodila, proto jsem nemohla sestřihat ani jedno
video. Tomáš se ale zachoval skvěle, bez jakýchkoli výčitek zvládl obě sám. Ani ostatní mi nijak
nevynadali, spíš na to téma vtipkovali, za což jsem jim velmi vděčná, protože já se v tu chvíli cítila
dost mizerně, že jsem přijela do Finska pouze na „čumendu“.
Po splnění všech povinností jsme si došli na večeři do nedalekého McDonaldu, odtud jsme celí
promrzlí zamířili rovnou domů. Tam jsme ještě zvládli vykoukat aktuální díl StarDance (jak se totiž
ukázalo, nacházeli se mezi námi rovnou čtyři fanoušci této soutěže), a pak už jenom hajdy na kutě.
DEN TŘETÍ
Budík opět zazvonil něco před devátou, jelikož ale ranní trénink české reprezentace byl zrušen,
poležet jsme si mohli až do desíti. Pak jsme se velmi pozvolna připravili, kam jsem v půl jedné dorazili,
poučeni z předchozího dne a vybaveni více vrstvami oblečení.
Poslední představení českého výběru na turnaji Karjala proti Švýcarsku začalo o půl druhé.
Návštěvnost opět nebyla nijak slavná, Češi ale ukázali, jak se fandí, i v malém počtu. Hráči se jim za to
odměnili vítězství 5:2. Onlajn psala Berenika, které jsme se já a Lukáš snažili pomáhat tím, že jsem jí
hlásili čísla hráčů nebo popisovali situace, co se stalo. Chvíli před koncem jsme se opět přesunuli
k ledu do mixzóny, kde jsme tentokrát s trenérem Rulíkem nabrali ohlas útočníka Jáchyma Kondelíka.
A právě jeho video (s asi tak dvacátým čajem za víkend) jsem stříhala, protože chvíli po poledni se
můj notebook umoudřil a zase začal fungovat.
Když jsem práci dokončila, přesunula jsem se opět na tribunu, abych si vychutnala poslední zápas
turnaje, severské derby mezi Finskem a Švédskem. Za mě to byl nejzajímavější utkání, které jsem ten
víkend viděla, protože bylo dramatické až do konce, plné zvratů a gólů. Finové nakonec porazili Švédy
5:4 a díky tomu celý turnaj vyhráli, Čechy odsunuli na místo druhé.
Nám už nezbývalo než se vyfotit na sociální sítě a vyrazit k domovu odložit si věci, abychom opět
mohli vyrazit do města na nějaké dobré jídlo. Skončili jsme v místní restauraci, kde jsme si pochutnali
na masových koulích s bramborovou kaší nebo řízku. Jelikož jsme si chtěli poslední večer v Helsinkách
vychutnat, zakotvili jsme to v sice malé, ale velmi útulné hospůdce nedaleko našeho bytu. Sedělo se a
povídalo se nám tak dobře, že jsme odcházeli až něco po druhé hodině ranní.
DEN ČTVRTÝ
Ráno jsem ale museli vstát brzo, protože už v 10 dopoledne jsme museli náš byt opustit. Jelikož nám
letadlo letělo až v půl čtvrté tamějšího času, vydali jsme se s kufry pěšky opět do centra, chtěli jsme
totiž navštívit mumínkovský obchod. Mumínci jsou kreslené postavičky z pohádek Tove Janssonové,
v obchůdku jsme si někteří vybrali suvenýry pro svoje rodiny a kamarády. Pak jsme se přesunuli do
vedlejšího nákupního centra, abychom si došli na oběd, vybrali jsme si korejskou restauraci, a
v supermarketu doplnili jídlo na cestu, popřípadě dokoupili nějaké sladké suvenýry.
Blízko bylo i nádraží, proto jsme mohli sednout na vlak a vyrazit směrem letiště. Bezpečnostní
kontrola se tentokrát trochu protáhla, třem z nás prohledávali tašky. Nic závadného ale nenašli, tak
jsme byli vpuštěni. Těsně před nasednutím jsme si s Berenikou jako památku koupily sešit se
speciálními sudoku, protože takové se u nás těžko shání (vyluštěno ještě nemám).
Přestože jsme měli mít zpoždění, v Rize jsme byli včas, a poté, co jsme rychle doplnili cukry do krve,
naloďovali jsme se znovu. I tento let proběhl bez komplikací, a tak jsme v Praze na letišti (jen co jsme
se rychle přeorientovali na čas o hodinu menší) rychle pospíchali k trolejbusu, aby ostatní stihli své
vlaky domů. Já jako pražský student jsem se odpojila dříve a dojela k nám na Anděl. Jelikož jsem měla
opravdu obří hlad, zašla jsem si koupit večeři do Alberta, jelikož jsem stejně musela čekat, až bude
někdo od nás na bytě a otevře mi. Unavená, ale šťastná, že jsem v pořádku doma a plná nabytých
zážitků, jsem jen rychle vybalila, najedla se, padla do postele a okamžitě spala.
