Ve firmě působím od října 2005, ale teprve v roce 2024 jsem konečně dostal příležitost podívat se za hranice na nějaký hokejový turnaj a to rovnou na Švýcarské hokejové hry, jež se hrály v adventním čase.
Na den D jsem se moc těšil, zároveň jsem měl jisté obavy, neboť létání moc nemusím. Sice jsem už absolvoval lety do Skotska, Španělska nebo Izraele, přesto k tomuto druhu dopravy mám jistý respekt, avšak hezky popořadě.
Má cesta začala v pátek 13. prosince večer, kdy jsem ve Znojmě nastoupil do autobusu směr Brno, kde jsem se měl setkat s dalšími dvěma členy výpravy. Ti nakonec dorazili s menším zpožděním, čímž jsem dostal možnost projít si vánočně vyzdobenou moravskou metropoli, což také nebylo na škodu.
Po shledání jsme vyrazili autem směr hlavní město na Letiště Václava Havla, kde jsme se setkali se zbytkem výpravy, dohromady nás bylo pět. Po nezbytných úkonech a čekání, kdy jsme mj. dostali i nové palubní lístky, jsme odletěli do země helvétského kříže.
Po přistání nebylo cestování konec, neboť na nás čekala cesta vlakem do místa dění a poté jízda MHD na hotel, což se neobešlo bez potíží. Na letišti v alpské zemi si mě vybral jeden ze security pro kontrolu batohu (opravdu nemám zdání, čím jsem ho zrovna já zaujal), když jsem mu však řekl, že jsem tu kvůli hokeji, nechal mě jít.
Ve Fribourgu jsme pak vyrazili městským autobusem nejprve na špatnou stranu, abychom vzápětí přejeli cílovou stanici, takže jsme s batohy museli kus cesty jít pěšky. Po ubytování jsem vyrazil s Eliškou Knapkovou a Adamem Čubou do místního obchodního centra, abychom si po dlouhé a náročné cestě dali něco k jídlu, zbylá dvojice Jakub Ruč a Michal Hladký volila spánek.
K večeru jsme se vydali do nedaleké BCF Arény, kde na naši reprezentaci čekal druhý duel turnaje, a to s domácím výběrem. Dostal jsem za úkol vyplňování elektronického zápisu, což pro mě byla zcela nová zkušenost, kterou jsem (snad) zvládl bez chyby. Utkání mělo velice slušnou diváckou kulisu, o tom, že je něco úplně jiného být přímo na místě dění je jistě zbytečné psát.
Češi vyhráli 2:0, Švýcarů mi bylo trochu líto, že se nedočkali vstřeleného gólu, třebaže šancí měli dost. Po dodělání práce jsme se odebrali zpět na hotel, na stadionu zůstal pouze Kuba Ruč, s nímž se pojí asi nejzábavnější příhoda cesty.
Někdy po půlnoci, kdy jsem už spal, mi volal, abych mu šel otevřít dveře pokoje, neboť nemá kartu, ovšem jaké bylo mé překvapení, když jsem otevřel dveře a na chodbě nikdo nebyl. Vše se vysvětlilo tím, že Kuba stál před špatným pokojem, do kterého se marně dobýval, a navíc v jiném patře.
Druhý den jsme nemohli moc vyspávat, neboť už v 11:30 čekal českou reprezentaci poslední zápas, tentokrát se Švédskem, po kterém se mohla po třiadvaceti letech radovat z prvenství ve vánočním turnaji. Tentokrát se mi dostalo cti ujmout se on-line přenosu, který jsem si opravdu užil, hrálo se vysokém tempu, k vidění byly dva obraty ve skóre a byli to Češi, kteří se nakonec radovali nejen z vítězství, ale i celkového prvenství bez ztráty bodu.
Na nás čekala dlouhá zpáteční cesta domů, do postele jsem se dostal až někdy v pondělí kolem čtvrté hodiny ráno. Cesty do Švýcarska však v žádném případě nelituji, mám na co vzpomínat, poznal jsem nové lidi, kamarády a konečně jsem zjistil na vlastní kůži, jak taková cesta vypadá a probíhá. Pokud bych někdy v budoucnu dostal znovu možnost někam vyrazit, neváhal bych ani vteřinu.
