Pabris #1: Olympijské entrée. Vous êtes les bienvenus

Rok a čtvrt života v Paříži přede mnou, práce pro organizační výbor příštích olympijských her, možnost spolupracovat s největšími špičkami svého oboru na přípravě nejsledovanější sportovní akce příštího roku. Životní příležitost, která mě poměrně z ničeho nic převrátila celý dosavadní život naruby, vytáhla z komfortního života v Česku do jedné velké neznámé a hlavně potvrdila úvahy, že ty nejlepší okamžiky jsou ty, které napíše sám život, aniž by s nimi někdo dopředu počítal, nebo snad je plánoval.

V rámci svého slibu, že bych rád sdílel dojmy a poznatky jsem se rozhodl pro cestu tohoto blogu Pabris (sloučenina názvu města Paris a mé přezdívky Bris, kredit kamarádka Jojo) na jednom ze serverů mého částečně bývalého chlebodárce. Představuji si, že bych jednou za měsíc napsal ohlédnutí za uplynulým měsícem, jednak z pracovní strany ohledně příprav olympiády, ale také i z té lidské, jaké to je být Pařížanem a žít v jednom z největších měst na světě běžný každodenní život. Nepočítaje můj jediný pokus o blogování z Erasmu v odsud nedalekém Dijonu před deseti lety, nemám ve zvyku se veřejně na internetu moc projevovat, když už ale jsem udělal tak zásadní rozhodnutí a z ničeho nic se odstěhoval pryč, chtěl bych toho využít a být viditelnější alespoň online. Tak uvidíme, jaká bude realita, každopádně minimálně tento nultý díl blogu se mi úspěšně podařilo stvořit!

A co tam teda budeš dělat?

Na začátek se musím vyjádřit ke třem zcela legitimním otázkám, kterých jsem za poslední týdny pár dostal. Ty vole, co, proč a jak?

Jsem zaměstnaný přímo organizačním výborem Paris 2024, mám smlouvu na dobu určitou (aktuálně do září 2024, tedy do konce paralympiády, která následuje po klasické olympiádě) a pracuji v oddělení Press & Broadcast Operations, kde jsem členem týmu Venue Press Operations a na starosti mám na vybraných olympijských i paralympijských sportovištích zajištění a naplánování prostor a služeb pro novináře a fotografy, kteří se příští léto sjedou z celého světa do Francie, aby reportovali o olympiádě. Jde tedy hlavně o zajištění prostor typu tiskové středisko, media tribuna, mixzóna, sál pro tiskové konference, dále pak zajištění směrů přesunů novinářů mezi těmito prostory, aby docházelo k co nejméně křížení s jinými skupinami osob (fanoušci, hráči, delegáti,..), ale také o všechny služby, které novináři pro svojí práci vyžadují a potřebují – funkční internet, elektřinu, možnost tisku, obrazovky se zpětným záznamem, relaxační zónu nebo občerstvení. A za to všechno bych na čtyřech nebo pěti sportovištích (z celkového počtu přibližně třiceti) měl být zodpovědný já.

První týdny jsou zatím víc než reálné práci s hmatatelnými výsledky zasvěcené aklimatizaci. Mám za sebou hodně (a další spousta ještě mě čeká) přednášek a školení, abych pochopil pravidla fungování celé organizace, její smysl a vizi, postupně se seznamuji se všemi procesy, jejichž budu součástí a poznávám nové kolegy. Aktuálně v organizačním výboru pracuje už přes dva tisíce lidí, ti první již od přidělení olympiády Paříži v roce 2017, každý týden se pak celkové číslo zaměstnanců navyšuje o dalších 10 – 30 nově příchozích lidí, kteří se stávají součástí tohoto kolosu.

V celém obrovském baráku o sedmi patrech a fantastickou jídelnou, který v severní části Paříže slouží jako centrální headquarters, se pohybuje drtivá většina Francouzů, významnou složku zde tvoří ale i zahraniční pracovníci, většinou ti, co už mají zkušenosti z předchozích olympiád. Je zde hodně Španělů, Britů, Švýcarů, Brazilců, jako Čech bych zde ale měl být zatím jediný. Nejrozšířenějším jazykem je zde francouzština, na schůzkách našeho oddělení se však mluví více anglicky, protože jsme jedno z národnostně nejpestřejších oddělení v celém organizačním výboru a ne všichni z mých nejbližších kolegů francouzsky mluví. Tento nedostatek však bravurně vyvažují svými zkušenostmi a znalostmi v oboru.

Jak se to celé seběhlo?

Jak už to v životě bývá, stála za tím série mnoha na sobě nezávislých rozhodnutí a událostí v průběhu mého dosavadního života, většinou podpořena několika jednotlivci, kdy často chybělo málo, aby se celý příběh ubíral úplně jiným směrem. Kdybych nezačal chodit do skautu, asi bych ani nezačal chodit v Brně na hokej a nedostal se k práci ve sportovním prostředí. Francouzsky jsem se začal učit jen proto, že to nabízela základka, vedle které jsem vyrůstal, na francouzský gympl jsem ani jít nechtěl, ale když se tam hlásili všichni moji kámoši a kámošky, podal jsem si přihlášku taky. Olympijskou zkušenost, která podle všeho taky sehrála svoji roli, jsem nabyl předloni v Tokyu, do kterého mě v termínu podávání akreditací ještě před covidem táhly kromě pracovních a cestovatelských také osobní důvody. Nad tímto křehkým a těžce predikovatelným souběhem osudových událostí, které mě dovedly až sem, jsem rozjímal nedávno v rámci své introvertní chvilky pod Sacre Coeur, proto to mám takto živě v paměti.  Ale pořád mě ten bláznivý souběh úplně všeho hodně baví!

Každopádně vyzbrojen pocitem, že francouzsky dobře umím, mám odpovídající pracovní i olympijské zkušenosti, začal jsem se po návratu z Tokya postupně zajímat o možnosti, jak se zapojit i do dění kolem her v Paříži. Z eSports jsem měl přislíbeno, že bych mohl do Paříže jet ve stejném režimu (tedy coby zástupce médií v průběhu her), lákalo mě ale něco víc. Něco většího. Poměrně rychle jsem zjistil, že na oficiálním webu vypisují každý den spoustu pracovních příležitostí napříč všemi sektory olympiády, pravidelně jsem ho tedy sledoval a na několik postů, kde jsem cítil, že bych mohl být přínosem a mít tedy nějakou šanci, odeslal svůj životopis. Dlouho se mi nedostávalo žádné zpětné vazby, jelikož příležitosti ale přibývaly, vytrval jsem, až jsem jednoho dne dostal první telefonát z francouzského čísla.

HR chlápek mi nabízel termín prvního pohovoru, někdy online, jen on a já. Přijal jsem. Obrovský stres, žádný podobný pohovor jsem nikdy před tím neabsolvoval, taky to byla už nějaká doba, co jsem plynule mluvil francouzsky. Neucukl jsem ale. Oblékl na sebe doma v pokoji košili, kopl do sebe panáka a klikl na tlačítko Připojit se. Všechno proběhlo hladce, bavili jsme se půl hodiny, hodně obecně a bylo to fajn. Následovalo druhé kolo, tedy stejný setup – košile a panák, rituály se přece nemění. Tentokrát už s nějakou zkušenější HR paní a mým potenciálním manažerem. Paní mě hodně grilovala a pokládala všelijaké záludné otázky, aby zjistila, jak uvažuji. Trvalo to snad hodinu, když to konečně skončilo, měl jsem dost, byl rozebraný a moc nevěřil, že bych dostal pozvánku do dalšího kola. Navíc jsem na odpověď čekal asi dva nebo tři týdny. Pak se nakonec ozvala – bylo to super a zveme vás do dalšího kola, tentokrát s nějakým ředitelem oddělení. Wow! Důkladně jsem se připravil, progoogloval hromadu věcí a předpřipravil si širokou paletu odpovědí na možná témata. Znovu košile a panák a připojení k hovoru. Po jeho konci jsem měl tentokrát lepší pocit, ale musel jsem asi další tři týdny čekat na odpověď z druhé strany. Potěšila mě jen z části – výjimečně vás zveme ještě ke čtvrtému kolu, potkáte se s ještě dalším ředitelem. OK. Další příprava, znovu košile, další panák. Pohovor znovu spíše těžší a záludnější, ale proběhl a dáme vám brzy vědět. Další dlouhá doba čekání, až mi jednoho dne volá HR paní, že oceňuje moji výdrž a kvality (už tady jsem věděl, že když začíná pozitivně, že to skončí špatně), ale nakonec jsme se rozhodli vzít někoho jiného. Zklamání, škoda nevyužitého potenciálu a času, ale zároveň úleva, že konečně vím, na čem jsem. C’est la vie.

Tady se asi sluší dodat, že se jednalo o úplně jinou pozici a dokonce i oddělení, než na kterém jsem nakonec skončil. Tento prvotní neúspěch mě totiž příliš neodradil a po nějaké době, jak jsem si vše urovnal, jsem web začal sledovat dále a po přibližně půl roce se přihlásil na moji budoucí pracovní pozici. Pohovory tentokrát proběhly daleko příjemněji a hlavně rychleji, stačila tři kola, která jsme všechna stihli během měsíce, abych se hned další měsíc mohl hlásit v Paříži. Ten rozdíl si vysvětluji hlavně tím, že to bylo o půl roku blíže k olympiádě, tedy byla větší potřeba někoho nabrat, zároveň já jsem byl připravenější, zkušenější, k tomu všemu jsem přestal dělat pohovory v košili a s panákem na začátek.

Aktuálně z La vie à Paris

Nejsem v Paříži poprvé. Byl jsem tady na pár poznávacích zájezdech, rád se vracel v rámci soukromých cest a ukazoval město dalším, prožil jsem tu nezapomenutelné mistrovství světa v hokeji. Nikdy jsem se ale v Paříži nezdržel déle než dva týdny, abych mohl poznat ten pravý pařížský život, který věřím, že je odlišný od uspěchaných pohledů ze Champs-Elysées nebo Trocadéra. Pořád si myslím, že město neznám, ale zlepšuje se to. Našel jsem si skvělý park na běhání, kam chodí jen místní a tráví tam celé víkendy. Ve volném čase se procházím po nábřeží jednoho z menších vodních kanálů, kde se shlukují Francouzi, posedávají na hraně náplavky a hrají petangue. Do práce jako správný mazák jezdím lodí a uvažuji, že si pořídím kolo. Nemám zatím šalinkartu na metro, za dosavadní tři týdny jsem jen metrem jen dvakrát – poprvé z letiště a podruhé na obhlídku jednoho vzdálenějšího sportoviště.

Momentálně totiž bydlím ve skvělé čtvrti, ze které to mám všude relativně kousek. Do práce mi cesta zabere celkem půl hodiny (20 minut chůze, 10 minut loď), obchody i park mám skoro hned za rohem, a když se chci občas jít projít přímo do samého turistického centra, podél kanálu je to až k Seině pěkná procházka. Mám vlastní pokoj ve velkém bytě, který po většinu času obývám sám, protože pán a paní domácí, stejně jak jejich děti, bydlí jinde a obzvlášť v létě jezdí do Paříže jen příležitostně. Za nájem platím na pařížské poměry velmi nízkou částku. A navíc mám povolené přijímat návštěvy!

Tohle ubytování mám bohužel jen na omezenou dobu – do konce léta, pak si musím najít něco nového. Respektive hledám už teď, protože to v Paříži s volným ubytováním není žádná legrace (mnohonásobě horší to pak bude ještě během OH), proto to chci mít vyřešené co nejdříve. Paradoxně takhle moc dopředu tady majitelé ubytovacích prostor příliš neuvažují, protože aktuálně jsou všechny ubytování k mání buď ihned a nebo v horizontu nejbližších dnů / týdnů. Já však tak rychle z tohoto dream bytu nechci. Uvidíme, jak se vše vyvine, nějaké další možnosti už mám rozjednané, ale dokud není vše černé na bílém, neznamená to nic, každý třetí, kdo tady nabízí ubytování, je totiž podvodník. Každopádně rád bych měl v Paříži nějaké větší zázemí, kde budu mít prostor jednak sám pro sebe, tak i pro případné návštěvy z Česka. Uvidíme, jak se vše vyvrbí. Rozhodně tato celá tato anabáze s hledáním ubytování je pro mě, jakožto vlastníka bytové jednotky v Česku, zajímavá a hlavně úplně nová zkušenost.

Zatím je tedy život v Paříži velmi poklidný a stíhám všechno, co si vždy pro den naplánuji. Hodně času trávím v práci, přijdu po deváté a odcházím kolem šesté, je to ale tím, že na oběd se zde musí počítat s tak hodinu a půl dlouhou pauzou. Večer doháním ostatní resty, a nebo jen odpočívám. O víkendech většinou někde courám, hodně chodím běhat, degustuji místní kuchyni. Pohoda. V brzkém budoucnu plánuji nějaké větší víkendové výlety v této části evropského regionu, stejně jak pravidelné otočky do Česka. Už mám koupené letenky na 19.-26. července. Díky francouzským pro zaměstnance orientovaným zákonům mám docela hodně dovolené, co musím do konce kalendářního roku vyčerpat, takže to tady nemám v plánu nechat ležet a propadnout. A hlavně teď mám ještě spoustu volného času. Všichni říkají, ať si toho vážím, že čím blíže bude olympiáda za dveřmi, tím toho času bude méně. Tak uvidíme, při nejhorším zkrátíme obědové pauzy a další sedánky u kávovaru 🙂