Dobruška (někdy kolem večera): „Kolik se hraje hokej?“ „Češi vedou 2:1. My tam teďka jedeme. Na Karjalu. Autem… Vy nám asi nevěříte, co?“ Tak takhle nějak spustil Áda kdesi v neznámem, ale podle názvu zřejmě přívětivém městě, na partu místních výrostků, kteří se pod dojmem blížícího se sporu raději z autobusové zastávky rychle pakovali. Vzhledem k častým Davidovým imaginacím bylo ale s podivem, že jsme opravdu do země se spoustou jezer odjížděli. Roj nás na zdejším „parkplacu“ vyzvedl ve složení: Radek Barkman (donedávna jediný člen českolipské redakce, než se k němu jednoho dne přidala ztepilá blonďatá pisatelka původem z Ruska, která okamžitě obdržela přezdívku po slavném sovětském útočníkovi – Anna Kasatonovna), David Schlegel a Tomáš Pavlíček (já).
Po rychlém startu jsme se dozvěděli, že česká reprezentace nakonec kvůli nepodařeným nájezdům prohrála. Byli jsme tak na chvíli smutní, čehož záhy využil jednatel internetového obchodu Marken.cz, jenž nám začal nabízet blíže nespecifikovaný počet videokazet s titulem Extraliga 2002/2003. Když mu bylo sděleno, že nikdo z nás nevlastní video a že v celé republice se nachází zřejmě méně uživatelů videorekordéru, než je uloženo kazet v kanceláři eSports, byl zase nešťastný on.
Roj: „Náchod to je slovo nehodící se na blog město. Buď je ucpanej, nebo mají všude zavřeno.“
Musím souhlasit s naším ridičem. Jak zde někdo může přežít, když ve 20.30 musí rozkopnout dveře supermarketu Plus, aby dostal něco k jídlu, nechápu…
A hle, najednou jsme byli v Polsku. Nečekal bych to, ale u městečka Augustów nás porazila větší zima, než se to mohlo podařit, jakémukoliv dalšímu cílu cesty – půlnoc v Helsinkách se oproti tomuto zážitku rovnala grilování v Miami. Poměrně rozumně jsem se tedy rozhodl, že dalších pár hodin zůstanu sedět na zadní sedačce auta a budu se rehabilitovat. Hned za několik kilometrů jsem už ovšem byl opět venku, abych se mohl pokochat úžasnou lidskou tvorbou.
Teď se prosím zamyslete.
Na kolik věříte svému záchodu? Myslíte si, že před vámi nic neskrývá? Máte ho za jeho charakter dokonce rádi?
No, tak si někdy zkuste zajet na území bývalého Pruska, kde v blízkosti silnice E68 naleznete ten nejupřímnější záchod na světě. Stojí tam ten, který si všechna tajemství nenechává jen pro sebe, ale rád se s vámi o ně podělí. Na svou starou toaletu v mžiku zapomenete a budete udiveni tou vstřicností, kterou vám nabídne.
Litevská „step“ kolem oken proběhla bez významnější události, ovšem i přesto se tam odehrál nenápadný moment, jenž naše tažení nakonec ovlivnil na dlouhé kilometry. Roj, povzbuzen ohlášeným návratem Lance Amstronga do cyklistického pelotonu, se chytil do háku za estonskou „espézetkou“ označeného Range Rovera a už ho ani na okamžik neztratil. Po přejezdu do Lotyšska začal Estonec panikařit a zřejmě pod dojmem zhlédnutí seriálu „112 v ohrožení života“ začal před domnělou českou mafií ujíždět. Jeho několik velmi přiriskovaných předjetí ve stokilomterové rychlosti, kdy neměl daleko k tomu skončit pod koly kamionu, bylo novému jezdci kazašské stáje Astana Romanu Kučerovi k smíchu, proto se seveřan odhodlal k jiné taktice. Zajetí ke krajnici a snížení rychlosti až k hodnotám Ádovy průměrné rychlosti při řízení vozidla však skončilo rovněž neúspěchem. Zastavit si krajan lyžaře Veerpala také nedovolil, významnou roli zde zřejmě hrála reálná hrozba únosu.
Čekali jste nějaký dramatický vrchol celé zapletky? Musím vás zklamat, jezdci totiž selhali, a to jen kvůli primitivním lidským potřebám. Potřebě záchodu a jídla. Museli jsme si tedy „odlehčit“ u krajnice a poté začít hledat něco, co by připomínalo vůni lotyšské kuchyně. Po rozhovoru na informacích, který probíhal zvláštní směsicí angličtiny a ruštiny, jsme tak zamířili o pár kroků vedle, kde, jak si matně vzpomínám, bylo na vývěstním štítu umístěno něco připomínající mořskou obludu.
Naštěstí se v podzemí rozléhala poměrně hezky stísněná (někdo by řekl útulná) hospůdka se třemi stoly a hlavně pro naše žaludky velmi podstatným jídelním lístkem. David se všechny pokoušel ovlivnit, dokonce použil některé výhružky, abychom ochutnali místní specialitu. Studenou polévku z červené řepy. No nezní to skvěle? 🙂 Škoda, že ji nakonec neměli…
Po slupnutí výborných sašliků, vypití piva pochybného názvu a přejetí asi šestnácti odboček směřujících do pobaltské metropole Rigy se Roj s Ádou pustili do zběsilého hledání zatím tajného Místa. Hodiny ubíhali, cestující si stihli dát dva šlofíky a hledaná odbočka stále nikde. Když už v nález kýženého cíle nevěřil ani jeden z pasažérů, stal se zázrak. Sjeli jsme k jedinému Místu, kde baltská magistrála vede podél moře. Teplota vzduchu kolem 4°C, teplotu vody raději ani nechci znát, a my se šli koupat. Roj jako fotograf samozřejmě nemohl, a tak stihl vyblesknout pár zmučených obličejů předtím, než zakladatel eSports začal vykřikovat něco o křečích v nohou.
Tallin je moderní město, ovšem tamní značení nemusí být vždy zcela dokonalé. Přesvědčení o tom jsme nabyli hned poté, co jsme zakoupili lístky na trajekt, který nás měl z Estonska odvézt ve 21:00. Málem vyplul na moře bez nás, ovšem přes menšími spory se bíla Octavia nakonec zařadila do první řady v podpalubí obřího kovového monstra, což před výjezdem způsobilo v očích statných novinářských chalanů určité obavy. Filozofická debata ale dospěla k závěru, že i kdyby se ta vrata opravdu špatně otevřela a natekla by na nás voda, utéct stejně nestihneme. Vymyslel se tedy plán, který počítal s tím, že ve stropních zákrutech zůstane nějaký ten vzduch, takže zbyde ještě chvíle na domyšlení plánu B.
Žádný katastrofický scénář však neproběhl a my se mohli už za helsinské noci vydat k ubytovacímu zařízení s poetickým názvem Erottojanpuisto. Jistě, šli bychom spát, vždyť jsme už byli na cestě z našich domovů kolem 30 hodin. Jenomže poslední sousto, které každý z nás spokl, bylo to z jedné estonské benzinky, kde prodávali velmi, ale opravdu velmi drahé párky. Se záminkou pro trojici našich spolubydlících v hostelu, že jdeme pro pivo, jsme zapadli do první pizzerie, kterou vedl zřejmě finský Ind.
Ten se s námi pustil do debaty, jelikož Áda začal vlastenecky ukazovat na nápis smetana a přesvědčovat finského Inda o tom, že jeho původ (toho nápisu, ne Inda) pochází z českého jazyka. Pracovník pizzerie však neměl pro svého zákazníka pochopení a začal se ohánět ruskou krabičkou smetany, na níž po Čechách nebyla ani zmínka. Bohužel jsme tak utrpěli další porážku od „velkého bratra“. Tentokrát to naštěstí bylo pouze na poli kuchyňských přísad…
Druhý den už pro nás začal v rozestavěné Hartwall Areně finský Karjala Cup. V media centru jsme potkali spoustu známých i neznámých novinářů, například Václava Jáchima z hokej.cz.
Tak nějak jsme si říkali, jestli i on mohl při svém ani ne dvouhodinovém letu do Helsinek zažít něco podobného?
No, eSports prostě dělá všechno jinak 🙂
PS: A to se vzhledem k délce článku nezmiňuji o zpáteční cestě, tedy o zažitcích s jugoslavskými hochy nebo o samotě v luxusní polské restauraci…
Teorii o možnostech podnikatelů při výběrovém řízení si můžete přečíst na roj.bloguje.cz
