Když člověk přijede do cizí země, je rázem daleko otevřenější věcem, ke kterým by se ve své domovině jen těžko odhodlával. Čím je člověk starší, tím má obvykle raději nohy v teple a je nerad vytrhován ze svého klidu. Já jsem ještě mladý, ale vidím to i na svém okolí, řada starců je na papíře ještě mladší než jsem já. Vidím to třeba na své babičce, které je 87 let a které jsem přes permanentní odpor kompletní rodiny a zejména jí samotné pořídil mobilní telefon.

Na jaře při mistrovství světa v Quebeku mně mnozí vyčítali, že permanentně zdržuji. Při oblékání jsem poslední, při obouvání jsem poslední, při nastupování do auta jsem poslední. Pořád se prý čekalo na Davida Schlegela. Cítil jsem hořkost a nespravedlnost. Přijel jsem totiž do Kanady odpočívat a ne vstávat v osm a štvát se „ze zážitku do zážitku“.

Pokaždé před hokejovou akcí v cizině řešíme, jakým způsobem budeme bydlet. Předem vylučujeme oficiální hotely. Jsou drahé a navíc tam nic není zadarmo. Ze zkušeností, které jsem nabyl při cestách se Slavií po Lize mistrů dobře vím, že snídaně v dobrém hotelu stojí víc než je průměrná cena veškeré potravy člověka na celý den včetně luxusních výdobytků konzumní společnosti jako je polárkový dort nebo devadesátiprocentní čokoláda. Navíc platíte za každou prosurfovanou minutu internetu a to tak, že zadáte do nějakého formuláře číslo vaší kreditní karty, takže nemáte žádnou kontrolu nad tím, jak vám nějací krkounští vydřiduši odebírají peníze z účtu. Tuto variantu jedinou vždycky předem vylučujeme.

Nikdy mi nebylo sympatické, jak ze sebe dělala Kanada středobod hokejového světa. Když vyhrál světový šampionát někdo jiný, byli Kanaďané pokaždé přesvědčeni, že se stal nějaký omyl a tahle nabubřelost mě byla protivná. Po příjezdu do Ottawy však musím konstatovat, že hokej v Kanadě je opravdu někde jinde než ve zbytku světa. Mistrovství světa juniorů v Ottawě je bezesporu největší hokejovou akcí, které jsem se kdy zúčastnil. Srovnat to nelze ani s mistrovstvím světa seniorů, které se letos hrálo v Quebeku.