„Věděl jsem, že tu budete,“ smál se na nás Daniel Goldstein z německého hokejového svazu. Zvykl si, že jsme chodili do press centra téměř každý den už brzy dopoledne. Většinou sami. Mohli jsme díky tomu přes celou místnost nahlas vyhrávat naši oblíbenou – Ona ľúbi pomaranče.
Téměř před rokem jsem šel na pohovor do brněnské Winning Group Areny, kde se mělo rozhodnout o mém přijetí do komeťácké redakce. Patnáct minut stresu a především hloupých a zbytečných chyb pro mě překvapivě dopadlo úspěchem.
Mistrovství světa je jeden z vrcholů kariéry nejen pro sportovce, ale i pro nadšence nebo začínající žurnalisty. Pokud je zakončen úspěchem v podobě medaile týmu, kterému ji přejete, je o to chutnější a zážitkově bohatší.
Píše se rok 2021, Česko už opět půl roku žije v lockdownu, začíná se ale blýskat na lepší časy. Mezi první uvolnění patří otevření škol, které je naplánováno na květen. Datum se shoduje i se začátkem Mistrovství světa v hokeji v Rize. Do určité chvíle mě nenapadlo, že by tyhle události mohly mít souvislost, kromě toho, že budou připomínat, že svět je zase v pořádku a pandemii pomalu porážíme.
Zhruba týden před konáním mistrovství světa svitla naděje, že bych se mohl do Finska podívat. Po dvou dnech, kdy jsme vše zařídil bylo jasné, že se světového šampionátu budu moci účastnit. Spolu s Martinou, Adamem a Milanem jsme měli v režii vše kolem helsinské skupiny.
