Tuším, že všechno začalo poslední lednový týden roku 2020. Tehdy jsem šel z tréninku domů a těsně před domem mi zazvonil telefon. Ač jsem to měl daleko asi jako od modré čáry do brankoviště, tak jsem se domů dostal až za půl hodiny. Celou tu dobu jsem mluvil s Davidem, který mi sdělil nominaci na MS a pověděl mi o tom snad úplně všechno.
Na mistrovství světa v ledním hokeji 2021 budu vzpomínat ještě hodně dlouho. Jednalo se totiž o moji první větší akci, na které jsem mohla zazářit. Stres z toho, jak to všechno zvládnu s třinácti neznámými pasažéry, byl zbytečný, neboť lepší partu jsem si ani nemohla přát.
Výhodou žurnalistiky je, že se díky ní můžete podívat na místa, o kterých by se vám jinak mohlo jen zdát. A právě to letos platilo dvojnásob – vždyť na hokejové mistrovství světa do Lotyšska kvůli Covidu nejeli ani příbuzní hráčů.
Když jsem se jednoho dubnového odpoledne dozvěděl, že bych mohl jet na mistrovství světa do Lotyšska, byl jsem nadšený. Samou radostí jsem tehdy běhal po celém domě. A schytala to hlavně mamka, která zrovna přišla z práce, a tak si musela vyslechnout moje radostné výlevy.
Nejdůležitějším člověkem, který mě v životě myšlenkově formoval, byl můj táta. Maminka vždycky pečovala, abych nelhal, nedělal ostudu, byl dostatečně oblečený a najezený, dbal dobrých mravů a nosil ze školy domů jedničky, ale co se týká názorů na život, formoval mě tatínek. O tom, že má vysokou inteligenci a výborné vzdělání jsem nepochyboval nikdy, ale mnohokrát se potvrdilo, že můj táta vidí za roh. Dokáže skvěle předvídat další vývoj událostí v politice i v běhu světa, má výborný odhad na lidi a umí odlišit to podstatné od nedůležitého. Když jsem se oženil a přestěhoval do Liberce, hrozně mně ty debaty s tátou chyběly.
