Už odmala jsem se vždycky těšil na květen. Ne proto, že je venku teplo a všechno kvete, ale proto, že je na programu mistrovství světa v ledním hokeji. Jako každý správný Čech jsem se pokaždé posadil před televizi a držel palce naší reprezentaci. Podobný plán jsem měl i letos, ale Áda mi ho trochu překazil. Umožnil mi totiž zažít světový šampionát na vlastní kůži. A že to byla paráda, o tom se můžete na následujících řádcích přesvědčit sami.
Majstrovstvá sveta v hokeji som sledoval od detstva. Registroval som už prvú slovenskú medailu v roku 2000, ale aktívnejšie som sa zaujímal až o nasledujúce šampionáty. Stále mám krásne spomienky na historické zlato v Göteborgu, no takisto na striebro a bronz z Helsínk, ktoré delilo až deväť rokov.
Splnit si svůj dětský sen v sedmnácti letech? Ano, mně se to povedlo. Začalo to den po Novém roce, když mi David napsal, že se těší na společnou cestu na mistrovství světa. Stoprocentní jistotu jsem měl až v době, kdy přišlo potvrzení o akreditaci. V tu chvíli jsme začali zařizovat všechny věci ohledně cesty. My? Ano, rodiče byli ti, kteří mně v tu chvíli pomohli.
Letos v květnu se mi naskytla výjimečná příležitost zažít hokejové mistrovství světa na vlastní kůži. Po počáteční nejistotě jsem měl navíc možnost nahlédnout za oponu šampionátu v obou jeho dějištích, jak v Kolíně, tak v Paříži. Jak to probíhalo, co jsem zažil a na co budu nejvíce vzpomínat? O tom vám teď budu vyprávět.
Když už jsem v Montrealu, chci toho vidět co nejvíc. Abych, až se vrátím, ničeho nelitoval. Ve volných chvílích jsem tak vyrazil do olympijského parku, muzea moderního umění, zoologické zahrady nebo montrealského Notre-Dame.
Během své první eSports akce jsem vyrazil do Kanady, do Kamloops na MS žen, a tak jsem ani příliš nedoufal, že by v dohledné době mohl přijít nějaký další „povolávací rozkaz, neboť Kanada byla zkrátka TOP. Přesto jsem dostal důvěru odcestovat na poslední turnaj české osmnáctky před dubnovým MS, který se konal ve švédském Sundsvallu.
