Do novinářské mixzóny se vřítil jako návštěvník ze zlatých let hippies. Dlouhé vlasy, neuspořádaný vous a na hlavě čelenka se světoznámým znakem míru. Že je Slovinec Lucijan Zalokar sportovec a ne bojovník za všepohlcující mír, poznáte jenom podle běžeckých treter, které jsou podobné jako u většiny ostatních běžců.
Začátek celého pobytu v rakouských Alpách v okolí Schrunsu začal velmi zajímavě. Hned na letišti v německém Friedrichshofenu se mé jméno objevilo na kartě jakéhosi postaršího pána. Nejel jsem tedy s ostatními členy olympijské výpravy autobusem, nýbrž se třemi Čechy autem. Po chvíli mi došlo, že se jedná o dobrovolníka, který nás rozveze do hotelů, které pro nás byly zamluvené.
Amerika. Sen každého malého kluka, který v řadě případů snem a přáním pouze zůstane. Já měl však díky eSports a Mistrovství světa žen do 18 let v Buffalu možnost se za oceán podívat, posbírat zde spoustu nových zážitků a opět být součástí velké události, o čemž se mi před lety mohlo pouze zdát.
Tak jako již mnozí přede mnou, i já jednoho říjnového dne otevřel e-mail, který mi sdělil mou nominaci na prosincový Channel One Cup v ruském Soči. Začal jsem tedy v kalendáři netrpělivě vyhlížet 17. prosinec, den odletu. Když den D nastal, zamířili jsme do cílové destinace rozděleni do dvou skupin. Já s Kubou Slunečkem a Davidem Kovářem jsme letěli jako první. Že bude naše cesta zajímavá, napověděl už odlet z Ruzyně, (kde jsme se mimochodem potkali s odlétající juniorskou reprezentací) jelikož jsme celou dobu nástupu do našeho letadla čekali u špatné brány a k té své jsme dobíhali na poslední chvíli. Nakonec jsme ale zamířili na moskevské letiště Šeremeťjevo, kde jsme si několika hodinové čekání na druhou skupinu, čili Daria Becciho a Davida Schlegela, krátili obdivováním ruských krás. Po šťastném shledání a společné večeři nás již čekal odlet do cílové destinace – Soči.
Zhruba v září jsem dostal zprávu od Davida, že jsem byl vybrán na turnaj v rámci EHT Channel One Cup, který se hraje v Soči. Ihned jsem odpověděl, že určitě pojedu, jelikož je to velká šance zažít něco nového a velkého, zvláště, když jde o Rusko.
V roce 2014 jsem procestoval mnoho zemí Evropy, ale Rusko mě překvapilo ze všech nejvíce. Byla to moje poslední cesta do zahraničí v tomto roce a přesvědčila mě o tom, že pokud si člověk něco nezkusí nebo neprožije sám, nemůže si být ničím jistý. To Rusko, které jsem zažil při výpravě na turnaj Channel One Cup, bylo zcela jiné, než jak o něm vypráví kdekdo v Česku. Očekával jsem klasické ruské manýry, o jejichž obyčejích se tu vypráví. Soudě dle názorů jsem měl narazit na hrubiány a ostřílené lidi, kteří se s ničím nemažou. A dost možná měli i disponovat bohatou dávkou ignorance a neomalenosti. Jenže ne.
