Pro lidi s vášní pro hokej

Zápisky z říše zla II

Autor: Pavel Hrdina • 12.04.2010 • Kategorie: MS do 18 let Minsk 2010

Musím přiznat, že mé utkvělé představy o Bělorusku berou za své díky tomu, že stále narážejí na realitu, kterou v posledních dnech zažívám na vlastní oči. Jakkoli jsem z naší tříčlenné výpravy nejméně konsternován zdejší velkolepou architekturou plnou olbřímých panelových sídlišť (což je nejspíš dáno také tím, že žiju přes 22 let v nejkrásnějším městě na světě), stále marně čekám na nějakou potlačenou demonstraci, cenzuru, davové nadšení pro rudý říjen nebo prázdné regály v obchodech.

Nyní tu při psaní popíjím mléko ze sáčku za pár rublů, které chutná opravdu jako mléko. Jakožto milovník ruské kuchyně jsem už stačil ochutnat mnohé ze specialit. Například pelmeně, patrně nejvzácnější klenot východoevropské gastronomie. V zdejších obchodech jich prodávají mnoho druhů za výhodnou cenu a já bych na nich vydržel žít klidně celé dva týdny. Zrovna dnes jsem si do repertoáru pochoutek z města nesvobody připsal i bliny, což jsou zvláštní palačinky s rozličnými náplněmi za 20 korun/kus. Zvykl jsem si už i na tmavý chléb a běloruské pivo Arivaria. Přesto všechno mám ale stejně dojem, že se mi brzo začne po knedlíkách a guláších stýskat. Zatím si ale všechno užívám.

Běloruští obchodníci a patrně i zákazníci od nejútlejšího věku tvrdě trénují základní aritmetické počty. Platit hotově je tady peklo v každé situaci. Připadám si sice vyvatovanej, protože nosím ustavičně po kapsách stohy bankovek v hodnotách od 10 do 50 000 rublů. Jestli ale povětšinou zapadáme mezi místní, chaos u pokladny nás spolehlivě vyzradí. Pro běžný nákup potřebuje člověk vždy aspoň deset bankovek, padesátitisícovka je v přepočtu na koruny totiž asi jen 327 korun. Vždycky si při manipulaci s nimi vzpomenu na dostihy a sázky, kde se vyplácely soupeřům podobně vysoké sumy podobně legračními papírky. Nastřádat dost deseti- nebo dvacetirublovek, mohl bych si s nimi klidně vytírat.

Jestli někde přece jen zůstal opar socialismu, na který jsem se tolik těšil, není to ani v lidech, ani v obchodech. Já ovšem měl to štěstí vidět včerejší televizní noviny pěrvovo kanála, kde si první dělník republiky, moudrý a rozvážný hospodář Alexandr Lukašenko prohlíží závod na výrobu traktorů a hned na to řídí vládu a odměňuje olympijské sportovce. Následuje reportáž o protestujících odborech ve Španělsku a komentář k pražské smlouvě o jaderném odzbrojení. Hned po zprávách přišla na řadu Miss Belarus 2010, kde nádherné slečny totálně zazdil dramaturg pořadu. Ten místo promenády v plavkách zařadil do programu vystoupení čtyř obtloustlých čtyřicátníků pokoušejících se o rap. Ne, že by nešlo o zážitek za hranicemi všední reality, má chuť nadále sledovat televizi ale naráz vyprchala.

Mezi nejlepší dnešní zážitky patřila návštěva běloruské národní knihovny. Nemohl jsem si při pohledu na ní nevzpomenout na nekonečné debaty o Kaplického chobotnici na Letné. Diamant, jak budovu zdejší lid hrdě nazývá, je vskutku velkolepá stavba s nádherným panoramatem města na vyhlídkové střešní plošině. Povídali jsme si tam s jedním běloruským novinářem, který jako první ze všech lidí, s kterými jsme dosud komunikovali, uměl anglicky. Mimo povídání o městě se zmínil i o realitě všedního života a ta prý není zdaleka tak pěkná, jako hlavní město posledního totalitního zřízení na starém kontinentě. Co měl konkrétně na mysli, jsme se bohužel nedozvěděli.

Stručně:

Po městě se dopravujeme zpravidla metrem, které má dvě trasy a staré vagóny, které jezdily ještě před pár lety i u nás. Jedinečný intuitivní a přehledný systém značení z Prahy soudruzi z Minsku kupodivu nepřejali. I tak se už ale na obou trasách pohybujeme zcela suverénně a to i Adam, který ani nezná azbuku.

I v zemi, kde včera znamená zítra, existují zevláci. Dneska jsme dva potkali a když zjistili, že jejich žvatlání nerozumíme, zkusili na nás angličtinu. Jejich “plís mani” na nás ale neplatilo.

Na hlavní třídě existuje podnik “Češskaja pivnica”. Bohužel tam mají otevřeno jen v pátek a v sobotu, takže jsme se museli spokojit s ruským borščem a slovenským pivem. Slíbili jsme si však, že tam určitě o víkendu zajdem.

Jsem z našeho tria jediný, kdo si myslí, že dát zpropitné 20 běloruských rublů (asi 13 haléřů) není slušnost, ale provokace.

Vzhledem k tomu, kolik pozitiv zatím na našem pobytu v Minsku nacházím, začínám se obávat, jestli mi Lukašenko v noci potají nevymyl mozek

Pavel Hrdina


Email autora: hrdina@hcsparta.cz | Zobraz všechny články autora Pavel Hrdina

Napište váš názor