Přiznávám se, že mě nečinilo dvakrát šťastným cestovat do Běloruska autobusem místo letadlem, ale úspora 25 tisíc korun mě přesvědčila. Za cenu okolo 8 tisíc korun se do Běloruska a zpět dostaneme busem všichni tři, zatímco letadlem ani legendární podnik “Letenky od Brabce” nedokázal stlačit cenu na 8 tisíc pro jednoho.
Už jsem takto autobusem cestoval v prosinci do Španělska, a tak jsem přibližně tušil, co mě čeká. Nicméně ani tak se neobešla cesta bez překvapení. Prvním byl stařičký autobus Neoplan a nepříjemně páchnoucí záchod. Druhým pak naprosto nepochopitelně volené zastávky na naší cestě.
Pravděpodobně vzhledem k finanční situaci většiny cestujících jsme zastavovali výhradně na místech, kde si není možné nic koupit a ani si není možné dojít na toaletu. O tom, že bychom třeba zastavili na nějaké benzince, se nám ani nezdálo. Bělorusové si stejně nic koupit nechtěli, stačil jim čaj z termosky.
Vzhledem ke zkušenosti, kdy mě v roce 2006 v Rize při čůrání na veřejném prostranství zkopali policajti a vyhrožovali vězením, jsem tak raději chodil čůrat do busu, což se mým dvěma spolucestujícím příliš nezamlouvalo, ale nenechám si kvůli nim znova ubližovat. 🙂
Za 26 hodin cesty jsem toaletu využil třikrát, což hlavně Adam považoval za přehnané množství, ale ruku na srdce: Vy za den nejdete třikrát na záchod? Jednou jsem se pokoušel dojít si na nádraží v Lodži, ale nebylo mi to umožněno, protože jsem nevlastnil dostatečnou hotovost v polských zlotých.
Zatímco do Španělska cestovali busem především lidé mdlého ducha, a předpokládám, že ti “nemdlí” cestovali letadlem, do Běloruska tuto cestu podstupovali především lidé, kteří chtěli ušetřit peníze, ale jinak byli úplně v pohodě.
Přiznám se, že jsem většinu trasy prospal a cesta mi utekla docela v pohodě. Hodně k tomu přispěl i tahoun naší výpravy Pavel Hrdina, který mě kromě úžasné jazykové výbavy překvapil i Jimem Beamem, který zafungoval v mém případě jako skvělý uspávač.
Jsem strašně rád, že jsem byl svěží ve chvíli, kdy jsme překročili polsko-běloruskou hranici, protože jsem byl strašně zvědavý, jak to vypadá v zemi, která je označovaná za poslední evropskou diktaturu.
Než jsme se dostali do Minsku, tak jsem si o Bělorusku opravdu nic valného nemyslel. Neobdělaná půda, která někde přecházela až v močály, nevypovídala, že se nacházíme ve vyspělé zemi, ale Minsk je úplně jiná kapitola.
Široké čtyřproudé bulváry, supermoderní sídliště, naprosto čisté trávníky, které vypadají, jako by je někdo před naším příjezdem vyluxoval, podchody bez grafitti, čisté metro, architektonicky hezké budovy, krásné parky, to vše dělá z města metropoli srovnatelnou se západními městy, například Moskva nebo Omsk se s Minskem vůbec nedají srovnat. V Praze je asi řada mnohem hezčích památek, ale průměrné sídliště se s tím minským nedá srovnat. Pavel, který rozhodně nepatří ke stoupencům Lukašenkova režimu, kroutí hlavou nad tím, co ti Bělorusové dokázali.
Po příjezdu jsem jako tradičně pozval naši osádku na suši. Zatímco si Pavel pošmakoval na dobrotách, Adam neustále dával najevo, jakou mi dělá milost, že ráčí za mé vlastní peníze konzumovat japonské speciality.
Někdy jsem si říkal, jestli mi ta otrávená tvář za to stojí, ale i když mu třeba úplně nechutnalo, tak snědl všechno do posledního sousta. Už si tedy asi suši nikdy nedá, protože takové týrání vlastních chuťových pohárků už rozhodně nebude mít zapotřebí… Jinak na závěr jsme si dali ještě čokoládové suši s kiwi a to nakonec roztálo i do té doby kverulujícího Adámka. 🙂
