V Moskvě jako v Mrazíkovi, prostě v pohádce

V Moskvě jako v Mrazíkovi, prostě v pohádce

Když jsem dostal nabídku jet do Moskvy na Channel One Cup, hodně jsem váhal, zda ji přijmout. Asi se hodně divíte, ale bylo to dáno mým zdravotním stavem. Moskevský turnaj přišel totiž zhruba tři týdny po mém zlomení kotníku a já měl jistotu, že bych na něj jel s berlemi. Takže se mi do té zimy moc nechtělo, obzvlášť když jsem doma za celý den šel maximálně z prvního patra do přízemí na oběd. Jenže tuhle šanci jsem si prostě nemohl nechat ujít, navíc když mě Adam Sušovský ujistil, že mi bude pomáhat.

Vyzbrojeni protiskluznými hroty na berle jsme se ve středeční odpoledne mohli vydat na vídeňské letiště, odkud měla naše cesta začínat. Že tam mě a Adama odveze, se nabídl taťka, což znamenalo, že asi ve Vídni zabloudíme. Automaticky se tak také stalo, ale překvapivě rychle jsme se zase našli a s velkou časovou rezervou se dostali na letiště Schwechat. Zde jsme si dali první společné pivo naší cesty, aby se nám lépe letělo.


Mrazivé počasí se sněhem neznamená pro moskevské letiště příliš velký problém

Letadlo odlétalo půl hodiny po začátku čtvrtečního dne. Byl to náš první nenízkorozpočtový let, takže jsme si naplno užívali jeho výhod. S napětím jsme očekávali, co dostaneme na „oběd“. Na výběr byla ryba a kuře s rýží. Kuře sice nebyla žádná hitparáda, ale darovanému koni na zuby nekókej. Adamovi nebylo moc dobře a pohled na rozpuštěné máslo, které se mu rozteklo pod horkým talířkem, mu chuť na jídlo nezlepšil. Nepomohlo ani moje hecování, že si to musí dát, že je to super. I já jsem chyboval, protože jsem si rozjedl sladkou a výbornou roládu, kterou jsem si nešťastně položil na tácek, který letušák vybíral společně s použitými příbory a prázdnými talířky. Moje dobrůtka propadla do dějin historie ruské letecké společnosti Aeroflot. Ta nám mimo jiné zajistila bezproblémový let s naprosto čistým přistáním na moskevském letišti Šeremeťjevo.

Tady jsme ihned po našem vydání do náruče Ruské federaci začali pátrat, jak se dostat do města. I s časovým posunem o dvě hodiny, bylo po našem příletu zhruba půl šesté ráno. Venku mimo letištní budovu na nás kromě zimy čekali snad jen taxikáři, což se nám vůbec nelíbilo. Jednomu jsme se ale hodně zalíbili, a protože bral naše odmítání na odvoz asi jakou smlouvání, dostala se cena za vzdálenost dvaceti kilometrů ze čtyřiceti eur na konečných dvacet, což jsme zase překvapivě odmítli. Adam ale netušil, že mám u sebe tolik eur. Kdyby to věděl, asi by mě přemluvil, protože i já jsem u „pětistovky“ váhal. Naštěstí jsme se neukvapili a počkali si na první autobus městské hromadné dopravy, který odjížděl z letiště v 6:30 ráno.

Po nasednutí do starého Ikarusu (autobus na fotce) nás čekala cesta do neznáma. Jenže hned při první příležitosti přišlo první ulehčení. Na naši českou diskuzi na jaké zastávce asi vystoupíme, odněkud navázalo: „na konečné“. V autobuse s námi nejel žádný jiný Čech, ale ruský mladík studující vysokou školu v Brně. Jel domů na Vánoce. Moc jsme se s ním ale nebavili, protože mluvil lámanou češtinou, přesto dost obstojnou. Já vím, sám si odporuju.

Jak jsme se s naším Ikarusem přibližovali blíže centra Moskvy, houstl nejen prostor v autobuse, ale hlavně kolem něj. Na šesti-proudové (!) silnici (dálnici) vznikla obrovská zácpa. Doprava do Moskvy na osmou hodinu ranní byla naprosto totožná jako u nás. I když tedy s tím rozdílem, že místní řidiči si udělali k šesti pruhům na silnici další dva mimo ni, kde po sněhu objížděli zácpu, aby se na nejbližším dálničním přivaděči cpali zpět na dálnici. Pomalu jsme se procourali až do města, kde na každé zastávce nastoupilo kolem deseti lidí. V autobuse už se nedalo hnout. Oba jsme s Adamem naštěstí seděli, takže jsme se o věci nemuseli vůbec bát, což by bylo asi stejně zbytečné, asi.

Po příjezdu na zastávku zeléné linky metra Rečnoj Vakzal jsme splynuli s davem jdoucím do práce a velmi rychlou chůzí (ano i s berlemi, bolelo to) jsme zapadli do metra (samozřejmě jsme si předtím koupili lístky). Celou dobu s námi byl ten ruský student z letiště, takže nám ukázal, co bylo potřeba. Byl trošku paradox, že to pro něj byla první cesta z letiště autobusem a metrem. Možná byla zároveň i poslední, protože trvala asi dvě hodiny. Při zpáteční cestě trvala cca 30-45 min.

V jedné ze zastávek „zeleného“ metra nám popřál hodně štěstí a šel svojí cestou. My vysedli namísto zastávky Tverskaja na Teatrálne (díky Adame), díky čemuž jsme šli namísto 5 minut 45. Všechno by bylo samozřejmě rychlejší, kdybych neměl berle. Na druhou stranu jsme hned po vysednutí ze zastávky objevili vstup na Rudé náměstí, kam jsme se hned po zabydlení v hostelu vydali. Nebyla jiná možnost. Na Leninovi měli otevřeno v pracovní dny jen ve čtvrtek a o víkendu jsme museli na zápasy. V hostelu nebyl žádný problém, tak jsme se vydali zpět na Rudé náměstí. Od našeho domu číslo 17 (foto vpravo) to bylo pěšky asi 5 minut, ale zdravé chůze. Tak jsme si radši vzali taxíka, kterého nám domluvil jeden syn majitelky z hostelu. Ani nás nějak moc nenatáhl, takže to bylo v pohodě.

Rudé náměstí náš trošku překvapilo. Na všech fotkách totiž vypadalo strašně velce, ale v reálu tomu tak nebylo. Navíc jeho velikost zmenšovalo naprosto nesmyslně umístěné kluziště v jeho středu. Dominantou je, kromě kluziště, určitě chrám Vasila Blaženého a velká „rudá“ kremelská zeď, za kterou sídlí ruská vláda. Na dvou zbývajících stranách je nákupní centrum GUM a historické muzeum.

Po velkých útrapách, kdy nás poslali kolem celého muzea dokolečka, abychom mohli odložit foťáky a mobily, jsme se mohli jít podívat na Lenina. V tu chvíli už jsem toho měl fakt dost. Při představě, že z mauzolea budu muset šlapat zase zpátky, se mi tam moc nechtělo. Jenže kdybych tam nešel, sám bych si nevěřil, že jsem byl v Moskvě. Bohužel Leninovu fotku z výše uvedených důvodů ukázat nemohu. I bez foťáku jsme měli co dělat, abychom si jej prohlídli, protože v místnosti s ním se nesmí zastavovat. Pokud jej chcete vidět, musíte do Moskvy, nebo si vložit jeho jméno do googlu.


Tomáš na Rudém náměstí před kostelem Vasila Blaženého

Náš hlavní cíl, byl splněn a mohli jsme jet domů. Vlastně nemohli, ještě nám zbývalo navštívit pět zápasů ruského Channel One Cupu. Proto jsme se vydali zpět na hostel, kde jsme oba vyčerpáni po noci beze spánku hodně rychle usli (v 12:00). Spali jsme až do čtyř odpoledne. Měli jsme budík, abychom nezmeškali první čtvrteční utkání Ruska se Švédskem.

Atmosféra v Megasports Areně (foto níže) byla výborná, ostatně jako vždy, když hrálo Rusko. Společně s tou atmosférou to byl nejlepší hokej, který jsem za poslední dobu viděl. Výsledek tak podstatný nebyl, vlastně byl, protože by byla ostuda, kdyby tak skvělí fanoušci dostali něco jiného, než výhru.

Po utkání jsme popracovali a psychicky se chystali na cestu domů. Bylo kolem půlnoci a vyhlídky na zpáteční cestu do hostelu nebyly pěkné. Obzvlášť, když jen cesta na metro nám (s berlemi) trvala asi tři čtvrtě hodiny. Nenapadlo nás tak nic lepšího, než se zdejších pracovnic zeptat, jestli od haly nejede k metru nějaký autobus (věděli jsme, že jede, jen ne kdy). Bylo nám doporučeno, ať jdeme pěšky, že to na zastávku trvá jen pět minut. Na to jsme však odpověděli, že nám teda rozhodně ne. Po chvíli přemýšlení nám nabídla, že nás na zastávku sama odveze. Slavili jsme drobné vydřidušské vítězství. Moc jsme ani nevěděli, co je to za holku nebo slečnu. Jak chcete. Při nastoupení do auta jsme byli tázáni, kde že vlastně ten hostel máme. K našemu, a asi hlavně i jejímu, překvapení to bylo po její cestě domů. Takže jsme měli další výhru. Ruská dobrosrdečnost byla výborná! Zavezla nás domů a my konečně mohli po dvou dnech v klidu spát.

Páteční den byl volný, alespoň dle programu Channel One Cupu. My jsme toho využili samozřejmě k dlouhému spánku. Ani po probuzení se nám z postele moc nechtělo (Adam spal nade mnou, aby nevznikly nějaké povídačky). Byl jsem strašně unavený. To je tak, když měsíc ležíte doma a pak najednou chodíte po celé Moskvě. Naštěstí nás z postele vyhnal dvousečný hlad. Jeden ten reálný, kdy máte nepříjemný pocit v žaludku a druhý po zážitcích.

Když jsme u těch zážitků, tak s námi na našem pokoji pro osm lidí spali moldavští zápasníci samba (můžete opět použít google) a především jedna zástupkyně nejstaršího povolání na světě. Byla Ukrajinka, jméno nevíme, ale byla hrozně krásná. Prý měla třicet osm let – říkali moldavští zápasníci. To jsme jim nevěřili. Byla celkem sranda sledovat, jak celý den spí a večer se chystá do pracovního (rozuměj velmi krátká sukeň). A aby zase nebyly nějaké povídačky, tak ne, nic jsme s ní neměli.


Adam, moldavský zápasník, Tomáš, paní domácí a další zápasníci samba

Radši snad abych se vrátil zpět k pátečnímu dni. Po nasycení jsme na chvíli vydechli a vydali se objevovat krásy naší hlavní ulice Tverskaja a večerní Moskvy. Musím říct, že jsme neměli s nikým sebemenší problémy. Ani s policajty, jak jsme očekávali. Nikdo po nás nechtěl žádné potvrzení ani pasy, natožpak úplatky. Možná, že to bylo dobře. Jednou odchytli v metru nějakého chlapa těsně před námi a moc dobře jsme se u toho necítili. S mým lámaným pozdravem a pár slovíčky bychom toho asi moc neprodiskutovali. U procházení Moskvou (velmi pomalého) nám však ruština nechyběla. Znova jsme zabrousili na Rudé náměstí, které jsme si chtěli prohlídnout ve tmě. Bylo hezké, jak jinak, jen jeho panoráma kazilo to škaredé kluziště postavené v jeho středu. Nevím, koho to napadlo.

Moc dlouho jsme však nepochodili, protože byla strašná zima. Adamovi prý mrzly prsty, když minutu fotil. Já musel s berlemi bez rukavic, protože jinak to bolelo. Takže abych řekl pravdu, i já jsem byl rád, když jsme se schovali do nákupního střediska GUM (na Rudém náměstí). Tam jsme samozřejmě žádné novinky neviděli. Obchoďák je obchoďák. Ale svůj účel splnil na jedničku, zahřál.

Najezeni z McDonalds jsme se vydali na zpáteční cestu do hostelu. Ano, už jsem byl zase unavený. Adam to se mnou musel mít těžké. Díky mé nemohoucnosti jsme se ale naučili dobře používat taxi. Nikdy jsme nejezdili moc daleko, ale divili byste se, jak odlišné sumy po nás často chtěli. Většinou jsme řekli, kam chceme jet a ukázali mu bankovku. Když řidič zakroutil hlavou, nebo si řekl o víc, my nebo on jsme práskli dveřmi. Vždyť tam těch taxíků jezdilo tak moc! Stačilo si stoupnout na kraj cesty a trošku zvednout ruku. Žádné mávání nebylo potřeba. Navíc hodně z těchto povozů ani nemělo papíry k provozování taxislužeb. To je tam asi takový zvyk, že když nemáte co dělat, vyjedete v Moskvě do ulic a vyděláte si pár peněz vozením lidí.

Po příjezdu domů jsme mohli prohodit pár slov s Moldavci, vlastně jen s jedním z nich, který studoval v Americe. Občas se do diskuze zapojila i majitelka hostelu (bytu). Celkem jsem se divil, jak dlouho jí trvalo, než pochopila, že jsme novináři. A taky mě překvapilo, že jí hokej moc nebral. Myslel jsem, že v Rusku je to národní sport. Tak ne no. I když asi jsem mohl počítat s tím, že ve městě, které má stejně obyvatel jako naše republika, hokej všichni znát nebudou.

Protože my jej známe, čekala nás sobota zaplněná jen a pouze jím. Samozřejmě až poté, co se zase nějak dobelháme na stadion. Čekalo nás už i seznamování. Nejdříve s ukrajinským pánem, který šel na hokej fandit Rusku. Měl syna a uměl rusky. Ideální kombinace, jak získat ještě levnější taxík. On měl jazyk a my znalosti o cenách místních služeb. Taková kombinace byla pro taxikáře smrtelná a nakonec jsme jeli asi za třicet korun českých na osobu.


Jedno z pěti utkání Channel One Cupu v Megasport Areně (RUS – SWE)

Seznamování druhé přišlo na stadionu. Avšak nebylo už tak radostné. Šlo o švédského novináře, který nám během utkání RUS – CZE zasedl naše obsazené místa a hlavně kabel k internetu, kterých tam bylo zoufale málo! Tenkrát jsem znova myslel. Myslel, že je nějaké nepsané pravidlo, že na obsazené místo si cizí člověk nesedne. Bohužel jsem se jen znova přesvědčil, co znamená myslet. Na moji větu, že jsme tady seděli my, našel ještě hezčí: „Teď tady sedím já.“ Ale co no, já se tam nebudu s někým hádat. Navíc jsme s Adamem šikovní kluci, tak to pro nás až takový problém nebyl.

Abych se však do novinářů jen nenavážel, musím říct, že tam byli i dobří. Nevím, jestli to byla náhoda, ale zase to byl občan Ruské federace. Vlastně mladá dívka, která mi ochotně pomohla s jedním článkem. Asi zase zafungoval můj přirozený šarm – berle. Ty nám usnadňovaly život strašně moc. Od sezení v metru počínaje, přes držení dveří, dávání přednosti, ale hlavně…

Hlavně se zase chýlil konec dne. A s ním znova nastal problém s dopravou. Metro jede zhruba jen do 1:00. To je pro nás celkem šibeniční termín, obzvlášť když hrají Češi a my máme práce jak na kostele. Měli jsme nutkání, zda se pracovnice z press centra nezeptat, zda by nás zase nevzala „na zastávku“ metra. Jenže jsme došli k názoru, že by to bylo vtírání jak prase a hlavně by to bylo velmi neslušné. Tak jsme se neptali. Fungovalo to, zeptala se nás sama.

My už jsme pro ni měli v sobotu nachystané sladkosti z Česka, za její ochotu, když nás první den vezla domů. I v sobotu nás zavezla až k hostelu, my jí předali sladkosti a konečně se s Irenou seznámili. Nevěděli jsme přesně, co na Megasport Areně dělá, takže jsme se pořád a na všechno ptali. Nakonec jsme z ní dostali, že pracuje pro ruskou federaci ledního hokeje. Ona nakonec mluvila celkem ráda, jak už to mají ženy ve zvyku a moc otázek jsme ani klást nemuseli.

Poslední den nás čekaly opět dva zápasy. Po příjezdu na stadion jsme pozdravili, koho známe, nepozdravili, koho znát nechceme, a znova jsme si užívali jedinečné atmosféry, kterou dokáží ruští fandové na hokeji svému týmu udělat. I pro mě, jakožto Komeťáka, to byl celkem šok. Takhle dobrou atmosféru jsem na hokeji už dlouho neviděl. Možná to bylo i velikostí Megasport Areny. Patnáct tisíc lidí není málo. Místní pořadatelé navíc neustále pouštěli slogany, na které většina haly reagovala. Musím říct, i když bych nechtěl, že tohle bychom se od nich mohli učit. Tahle národnost byla výborná a fascinující. Zároveň musím podotknout, že tohle výborné klima bylo na stadionu navzdory neprodeji piva.

Polední zápas, kdy Rusko smetlo Finy, jsme si moc užili. Já osobně asi víc, než následující duel mezi Českem a Švédskem. Dva tisíce lidí už nezvládlo tolik, co patnáct. Nicméně jsme byli zase šťastnější, že jsme vyhráli. Stejná spokojenost zářila ze všech našich hráčů i trenéra Hadamczika na pozápasových ohlasech. Když jsou hráči spokojení, vždycky to jde líp. Navíc když je poblíž blázen Adamský, je o srandu postaráno. Až přijede do Brna, musím s ním udělat rozhovor a vřele to doporučuji i vám. I když těžko říct, jestli bude tak výřečný, i když prohrají.

Po zápase jsme opět zběsile pracovali. Tiskové centrum už bylo celkem prázdné. Zápas Česko – Švédsko už nebyl v Moskvě moc velkým mediálním lákadlem. Za domlouvání Záruby a Hostáka, kdy že mají sraz a letí s hráči domů, jsme napsali nějaké ohlasy a řekli Ireně, že jsme nachystaní. Ano, už jsme s ní byli domluveni předem. Tentokrát nás vezla opravdu jen na zastávku moskevského metra Dinamo, protože jsme si chtěli pojistit cestu na letiště večer před odletem.

V pondělí nám totiž začínal check-in už v sedm ráno a my nechtěli riskovat ranní špičku. Na letiště jsme dorazili těsně po půlnoci. Zatímco jsme se mohli okny ven dívat, jak chumelí, jedli jsme u toho dobrou pizzu, zapíjenou pivem – Baltikou. Pizzu jsme dostali od Ireny, čímž nám opět vyrazila dech.

Při odchodu ze stadionu nás totiž zastavil nějaký poslední pořadatel, o něčem se s Irenou bavil a nakonec to bylo o pizze. Irena dostala tři. Myslíme, že zbyly po hráčích. Jednu si Irena nechala, druhou dala druhé Ireně (její spolupracovnice, shoda jmen byla čistě náhodná. Všechny ruské holky se nejmenují Irene) a konečně třetí byla pro nás. Díky tomu nám vyřešila nastávající problém s večeří. Ani nám nevadilo, že nám cestou v Ikaruse na letiště celkem vystydla.

Když jsme vešli do letištní haly, zmocnil se nás nepříjemný pocit. Je to za námi. Čtyři dny v Moskvě do nás vryly hodně hlubokou vzpomínku. Zejména díky výborným lidem, co jsme potkali. Tohle jsem vážně nečekal. Mé původní obavy, jak a jestli to jako invalida v Rusku zvládnu, byly zbytečné, naprosto. Když se podívám zpět, nemůžu litovat, že jsem do tohoto dobrodružství šel. Děkuju všem, co nám tam pomáhali. Ireně, lidem z esporťáckých redakcí, naší domácí, ale hlavně Adamovi, který to se mnou neměl lehké. A děkuji i Ádovi, že jsem mohl díky esports znova poznat nové místa a hlavně lidi.

Přidat komentář

💬

Příspěvek je zatím bez komentáře. Buďte první, kdo ho okomentuje!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *