Pro lidi s vášní pro hokej

Poprvé za eSports: do ciziny a nervózně

Autor: Daniel Poláček • 25.02.2013 • Kategorie: Všechno ostatní

Někdy na začátku února jsem s vidinou novinářské visačky v cíli poprvé vycestoval za hranice. Zdání velkoleposti se rozplyne, když dodám, že z vlaku jsem vyskočil v jakémsi Weidenu, kam bych se startovní čárou v Česku a trochou utrpení dojel i na kole. Ale to lehce předbíhám. Protože nechci napsat jen pár odstavců, moje žurnalistická mise byla vcelku krátká a pohraniční Německo není neznámá jako postkomunistická pláň kdesi na východě, vrátím se o pár měsíců zpátky…

Když mi Áda u piva po tradičním pondělním “florbalu” sdělil, že pojedu do Weidenu na olympijskou kvalifikaci hokejistek, lehce se mi cukaly koutky. Měl jsem zpětnou radost ze svých výtvorů pro Lva, které očividně nepůsobí nevolnost, a z vyhlídky na novinářskou praxi v cizině, byť jen kousek za hranicemi a ve sportu, jehož ženská verze se ke mně dostane tak jednou za čtyři roky na olympiádě.

Potom, co se odjezd přiblížil, moje nadšení opadlo. Mimo odpovědnosti, kterou stvrzovaly stovky eur v mých kalhotách, mě tížila zejména absence použitelné kamery na nezbytné natáčení rozhovorů a rozplynutí naivní představy o tom, že můj dvakrát opravovaný notebook zvládne stříhat videa v tom nejprimitivnějším programu. Ironicky bych vypíchnul připomínku o senzačním začátku, jenže ono vlastně ještě nic nezačalo, ačkoliv do nasednutí na vlak zbývalo jen pár hodin.

Východisko přineslo až takřka půlnoční setkání s Michalem, jehož diktafon mohl při vyšperkované synchronizaci s videem z obyčejného foťáku vytvořit přijatelnou iluzi kamerového zážitku, který měl na svém neopotřebovaném počítači sestříhat Ondra, můj jediný kolega na tripu. Když jsme společně vyrazili vstříc novým zážitkům a zkušenostem, při vzájemném poznávání mě potěšil objev, že oba víme, který klub za oceánem je ten správný (jsou to Rangers); zároveň se ze mě stal expert na litvínovský hokej.

Nevím, jestli na mě při vstupu do hotelového pokoje příliš intenzivně působil kontrast s vysokoškolskou kolejí, nebo naše ubytování ve Weidenu bylo vážně tak bezvadné. Nejspíš to druhé. Něco ale přece jen zamrzelo. Jelikož se Weidenští i v mrazech – pochybuju, že rádi – přepravují na kolech, jejich městská doprava je prachbídná, takže za hokejem jsme museli podnikat víc jak dvoukilometrové túry. Poprvé to nevadí, podruhé nudí, potřetí…

Poté, co v jedné z kanceláří tamější útulné haly zjistili, že se nejmenujeme “Karlovy Vary” a “Most” a opravdu jsme na listině akreditovaných, těšili jsme z poměrně příjemného servisu, který však lehce shazovalo internetové připojení, jež mi krátce před úvodním utkáním vůbec nenaskočilo. Protože „I’m sorry“ mi nepomohlo ani z úst půvabné slečny, premiérově jsem psal onlajn na tabletu, který s wi-fi sítí neměl problém a který nepostrádal klávesnici, na níž však nešlo vyťukat Ó a Ň, což nebylo nikterak uklidňující vzhledem k tomu, že hrály Číňanky a padaly góly.

Kromě Číňanek se rvaly olympiádu ještě Kazachstánky, Němky a samozřejmě Češky a u toho se na moment zastavím. Po šesti zhlédnutých zápasech jsem bezvýsledně dumal nad stávajícím žebříčkem IIHF, jehož pro tuto chvíli podstatná část vypadá takhle…

8. Německo
9. Kazachstán
12. Česko
13. Čína

Nejsem si jistý, zda se Asiatkám stýskalo po vzdálené domovině či dojely na vyčpělou hráčskou základnu, ale jejich utkání bylo důvodem, proč ženský hokej skoro nikoho nezajímá. Nebudu se zdržovat zdlouhavým popisem, čím vším podtrhly svou herní mizérii, a rovnou vyzdvihnu Češky a Němky, jejichž rozhodující boj mě navzdory předcházejícímu škarohlídství strhnul a kvůli následnému vítězství domácích i zamrzel. Hodně zdaru v Ottawě, holky…

Pokud jde o samotnou pětidenní práci, z jejího postupně stále více rutinního nádechu vybředly snad jen idnesácké výtvory, které mě obohatily nejvíc a které snad nedopadly nejhůř, když si odmyslím faktickou chybu z nepochopení s editory a vlastní nechtěnou inovaci se zkrácením lidské generace na jednu dekádu.

Když mě vlak vezl zpátky do Česka, stejně jako při Ádově prvotním sdělení se mi cukaly koutky; tentokrát mě rozveselila moje nervozita před odjezdem.

A na úplný závěr… Pokud vás bude před novinářským tripem někdo upozorňovat, jak důležité je nosit na místě dění alespoň košili, nejdřív se ujistěte, zda tamější aréna není tak mrazivá, že bude lepší vzít si pod ten kabát a svetr radši pohodlnější tričko.

Daniel Poláček


Email autora: Dan.Polacek@email.cz | Zobraz všechny články autora Daniel Poláček

Napište váš názor