Air Canado, styď se!

Mistrovství světa juniorů je za námi. Viděli jsme nádherný turnaj, který zcela po zásluze ovládli domácí hokejisté. Naši reprezentanti nepřekročili svůj stín – skončili šestí. Juniorský šampionát přinesl spoustu silných zážitků, ten největší nám ale připravila Air Canada na cestě zpátky.

„Zážitek nemusí být pěkný, hlavně když je silný,“ říká se. Tučným písmem se pod tato slova podepisuji!

V den odjezdu zavalila Ottawu sněhová bouře. Ulice byly ve sněhovém obležení, na chodnících se válela zhruba dvaceticentimetrová vrstva této hmoty. Mně to v cestě domů příliš nevadilo, kluci s kufry na kolečkách měli samozřejmě opačný názor.

Nazpátek jsme letěli z Ottawy přes Toronto a Frankfurt do Prahy. Trajektorie letů jsme dodrželi, časový plán bohužel ne.

Odlet z Ottawy jsme měli ve 20.13 hodin, takže zhruba po páté odpolední jsme opustili náš dočasný domov a přes hory sněhu jsme zahájili cestu na letiště. Stávka autobusů, která v Ottawě nikoho nezajímá, nás donutila jet taxíkem. Nakonec jsme jeden chytli zhruba 200 metrů od domu.

Cesta na letiště nebyla zrovna nejlepší. Auta v zácpách se i díky množství sněhu na ulicích plížila dvacetikilometrovou rychlostí, což docela intenzivně ohrožovalo včasný příjezd na letiště. Řidič íránského původu se však se svým úkolem popasoval velmi zdatně a přivezl nás akorát. Slovo akorát se týká plánovaného odletu!

Asi mám teroristické vzezření…

První problém, který jsme řešili, bylo jak rozdělit bagáž, abychom splňovali požadované parametry. Můžete mít s sebou dvě zavazadla a jedno příruční. Dvě zavazadla, která jdou jako náklad, mohou mít nejvýše 23 kilogramů, příruční 8 kilogramů. Navíc si s sebou můžete vzít ještě notebook a fotoaparát, které se do kvóty nepočítají.

Já jsem prošel kontrolním měřením v relativní pohodě – první taška (narvaná jako nikdy) vážila 22,90 kilogramů. Uf! Druhá byla o pár kil lehčí. Příruční batoh měl ale 10 kilogramů, čili problém. Po chvíli reorganizace obsahů zavazadel jsem prošel…

To David měl poněkud intenzivnější starosti, neboť první měření ukázalo 36 kilogramů. Přehršel knih vykonal své… Nakonec jsme obsah rozdělili tak, že jsme prošli.

Při osobní kontrole si mě asi spletli s některým z hledaných teroristům (pokud soudili dle fotografie v cestovním pase), tak se jim nedivím a velmi pečlivě mě zkontrolovali. Musel jsem sundat body, prolustrovali mě opravdu zevrubně.

Další problém, který ukázala tabule odletů, však přinesl jiné důsledky… Tím bylo zpoždění letu do Toronta. Ale pěkně po pořádku.

Letadlo mělo startovat v 19.00 hodin, v Torontu jsme měli být ve 20.13 hodin s tím, že máme takřka dvouhodinovou rezervu na přestup.

„You might have a chance“

Zpoždění letadla na ottawském letišti nejprve dosahovalo 30 minut, pak se číslo zdvojnásobilo. Místní zřízenci nás ujišťovali, že vše je v pořádku, že v Torontu máme dostatek času.

Neměli jsme.

Letadlo z Ottawy opustilo svou ranvej zhruba ve 21.50 hodin. To je takřka o tři hodiny později. Už v letadle jsme zjišťovali co nejvíce informací. Šéf stewardů (jméno si nepamatuji) nám nejprve řekl, že šanci chytit letadlo nemáme, pak se vrátil se slovy, že naději máme, neboť i letadlo z Toronta má zpoždění.

Žádali jsme jej o co nejvíce informací, jeho kolega obíhal cestující s umolousaným papírkem a psal si přestupy v ohrožení. My chtěli jediné: zajistit přípoj. Obě letadla totiž provozovala Air Canada.

„You might have a chance,“ opakoval zřízenec dokola. Mimochodem toto slovo s lehce pejorativním nádechem jsme v Kanadě používali dost často. A na tohoto „týpka“ se hodilo velice.

V Torontu jsme přistáli zhruba ve 22.45 hodin, ihned jsme raketovou rychlostí upalovali do haly zjistit, zda náhodou letadlo do Frankfurtu nemá zpoždění. Mělo. Ihned jsme vystartovali do brány 172. Za náš běžecký výkon s příručními zavazadly přes celý terminál by se nemusel stydět Haile Gebrselassie.

U brány 172 stále svítilo letadlo do Frankfurtu, bohužel však již bylo pryč. Dveře zavřené. Stewardi nikde. Problém na světě.

Po chvilkové depresi z toho, co se stalo, jsme začali jednat. Ihned jsme kontaktovali Air Canada na přepážce a s vysvětlením problému. Paní se sice tvářila ochotně, ale jediný efekt, který to pro nás mělo, že jsme se na ni tolik nerozzlobili. Dala nám jakýsi papírek s telefonním číslem na kontaktní centrum.

Postarej se sám

Jednání se chopil David se slovy, že to si líbit nenecháme. Nejprve jsme se spolu s ním snažili zkontaktovat kdejakého zřízence s žádostí o pomoc. Úspěšnost se podobala té kazašskému brankáři v souboji s Českou republikou v prvních minutách utkání. Limitně se blížil nule.

Nejarogantnější však byla zřízenkyně (toto je velmi slušné označení, neboť i takový gentleman jako David volil velmi jadrné výrazy) u „ticketing servis“. Přepážka sice fungovala, ale tato dáma nás nepustila.

„It’s closed,“ opakovala neustále. „I wanna speak face to face. Our problem isn’t simple,“ odpovídal jsem. S touto arogantní babou jsme však svůj souboj prohráli. Stále jsme se nikam nepohnuli.

Válka pokračovala soubojem s telefonními operátory na kontaktním centru. Zde naštěstí nemohu podat více informací, neboť celý takřka dvouhodinový (!) hovor bylo v režii Davida. Ale jeho výraz v tváři byl více než výmluvný. Vždy zhruba dvacet minut čekal na operátora, dvě minuty s ním komunikoval, ten jej přepojil a zase další čekání. Efekt opět nulový.

Sami jsme navrhovali různá řešení: letět přes Londýn nebo Mnichov, vymýšleli jsme roztodivné kombinace jako návrat zpět do Ottawy, nebo naopak letět do Montrealu, kde je lepší nabídka

Čas mezitím výrazně překročil kanadskou půlnoc, museli jsme tedy jednat sami. Za 10 dolarů jsem koupil čtyřiadvacetidenní připojení na internet a hledal spojení, když nám ho nebyli Kanaďané schopni nabídnout.

Že nám nenabídli ubytování, občerstvení, to tu raději nebudu dodávat. Každopádně přístup společnosti Air Canada byl katastrofální a tristní. Však také David při jednom z telefonátů takřka křičel, že o tom napíše do novin.

Infokiosek se slečnou u počítače se v Torontu nekonal

Noc (vlastně časné rán jsme tedy strávili na barových stoličkách, já jsem surfoval na internetu a po ICQ zpravoval české kamarády, David stále telefonoval na infolinky, Míša se snažil vymýšlet řešení.

Při tom všem (Radku, promiň) nás bavil Radis svými hláškami a dotazy, zda třeba na letišti není infokiosek se slečnou u počítače, která bývá na každém nádraží. Nebo, že spoje umí hledat jen na idos.cz.

Misha zase kontaktoval Lufthansu, hledal informace na internetu. Nálada byla však stále špatná, nevěděli jsme, co bude, kdy se dostaneme domů. Michal přitom měl v pátek zkoušku, já musel do školy, David zase pracovat.

Plamen naděje se rozhořel po Mishankově najití spoje s přestupem ve Frankfurtu, který by nám umožnil být v Praze v pátek krátce po poledni. Po otevření přepážky šli Míša s Davidem jednat. Nejprve zase telefonovali na infolince, po asi dvou hodinách se vrátili z vítězným úsměvem. Letenky s odletem v podvečer sehnali s tím, že v Praze bychom měli být ve 13.15 hodin v pátek.

Nicméně i tak byl celý přístup od Air Canada hrůzný. Nikdo nám s ničím nepomohl, vše jsme si museli doslova vyběhat sami a nebýt až arogantního působení nás všech, tak v Torontu pobýváme možná doteď.

Další část bojů se přesunula na frontu zavazadel. Ty jsme totiž vůbec neřešili. Za nimi však nebyla cesta vůbec jednoduchá. Což o to, najít, kudy k nim, nebyl takový problém, jenže háček tkvěl v tom, že jsme museli zákazem. A to se v Kanadě trestá minimálně zásahem jednoho ze zřízencům.

Michal pak našel parádní cestu, sice bokem, ale luxusní s eskalátory. U informačního pultíku jsme zjišťovali, kde bychom mohli naše kufry najít. Zde je nutno dodat, že přístup zřízence, který k nám přiběhl, byl na jiné úrovni. Vše zajistil a splnil slova, že do půl hodiny kufry dorazí.

Ty jsme ihned vyvezli nahoru „nalodit“ je do podvečerního letadla do Frankfurtu – zkrátka a jistě jsme chtěli mít klid.

Lufthansa? Parádní přístup!

Zřízenkyně u Lufthansy, tak ta se také povedla. Zapomeňme na to, že si nechala poslat pro Davida, který hlídal pro ruční zavazadla, nejvíce se ukázala, když nám vydala jakýsi doklad na jiný let. Po naší urgenci, že tam má chybu, se na nás pohledem rozčilovala, co si to dovolujeme.

Nedivte se. Už jednou jsme se sekli ve víře v kanadské schopnosti a díky tomu nám uletělo letadlo. Nakonec jsme se nehádali, přestože jsme měli lístek vystavený na spoj s odletem ve 21.55 hodin. Nálepky na zavazadlech a potvrzení na palubních lístcích byly správně. A to je nejdůležitější.

Let do Frankfurt měl psanou zhruba hodinu zpoždění, což v nás vyvolalo další pochybnosti. Tyto se nakonec ukázaly být liché, neboť časová rezerva v tomto hlavním městě evropského letectví byla stále dočasná.

Zde si rád neodpustím pochvalu pro Lufthansu. Ta ještě na palubě při příletu do Frankfurtu spěšně cestující informovala o zpoždění a automatickém (!) „přebukování“ přípojů tak, aby se lidé nemuseli o nic starat.

Ve Frankfurtu jsme řešili jedinou drobnost, tou bylo vyzvednutí palubních vstupenek na let do Prahy. S Míšou jsme našli prvního zřízence (mimochodem velmi ochotného pána, který si toto označení nezaslouží, ale my si na tuto terminologii zvykli), ten se sám při našem tápání zeptal, co nás trápí a problém vyřešil.

Jasně, musel telefonovat s pomocí o radu někomu z povolanějších, ale zhruba po pěti minutách z tiskárny vyjely požadované dokumenty. Profesionální přístup! Když jsme mu lámanou němčinou vyprávěli zážitky z Toronta, tak skoro ani nevěřil.

Ve Frankfurt jsem ještě musel promyslet, jak dostat do letadla 750 ml javorového sirupu, neboť na palubu mi to nedovolili. Inu, bezpečnostní pravidla… Takže jsem absolvoval asi kilometrový sprint k odbavení sirupu. Příslušné místo jsem našel už na druhý pokus, prvně jsem nejprve dorazil k výdeji zavazadel.

Z Německa jsme letěli malým letadlem, kde hlavní letuška (blondýna) měla skoro i snědší barvu kůže než nejlepší kanadský obránce mistrovství světa juniorů. Každopádně počet snižujících se kilometrů ku Praze nás naplňoval bezbřehou radostí.

Letadlo přistálo na ruzyňské letiště ve 13.23 hodin. Měli jsme všichni nakonec velkou radost: že se celá akce povedla, že jsme odvedli (snad) dobrou práci a hlavně, že jsme konečně doma. A já si radost znásobil stihnutím večerního utkání Pardubice – Plzeň…