Končíme. Seriózní zamyšení závěrem

Probojovali jsme se do posledního dne a ode mě je to asi poslední příspěvek ze St. Foy. Blíží se druhá hodina ranní místního času a přesně nevím, o čem budu psát. V hlavě se mi honí několik témat, ale žádné pořádně nesouvisí s mistrovstvím. Snad někoho zaujmu, uvidíme.

Příběh 1: Novinářem nebudu
Když jsem kdysi odpověděl Davidovi na inzerát na diskusním fóru karlovarské Energie se zájmem pracovat v místní redakci jako reportér z mládežnického hokeje, snil jsem si o tom, že se jednou třeba podívám i do kabiny áčka. A třeba se mi poštěstí udělat i nějaký rozhovor s domácí hvězdičkou.

Jak šla léta v redakci, získával jsem trochu té jistoty v psaní i komunikaci s lidmi okolo hokeje. Za chvíli už byla práce s áčkem rutinou. Nesmírně zábavnou rutinou. A najednou tady byla maturita a velké rozhodování co s načatým životem. Žurnalistika by byla jasná volba. Jenže přijímačky se úplně nezdařily a přišel plán B. Na právech jsem dostal příležitost studovat obor, o kterém jsem do té doby nic nevěděl. Navíc jsem mohl pokračovat ve své „novinářské kariéře“.

Brzy přišla první nabídka na spolupráci s velkými hokejovými weby, něco si vzaly noviny, mohl jsem dál růst. Podíval jsem se na konec mistrovství ve Vídni, naplno prožil juniorský šampionát v Pardubicích a vrcholem je současná zkušenost z Quebeku.

Nějak ale začínám cítit, že je to z mého „novinaření“ poslední velká akce. Tuším, že tenhle svět pro mě úplně není. Dostal jsem se do kruhu a už chci zase někam ven. Poznal jsem, že práce žurnalisty není jenom o cestování po světě, občasném napsání článečku a poznávání zábavy v moři volného času.

Přestože moje práce je tady naprosto okrajová a pro lidstvo má jen pramalý význam, cítím po těch dvaceti dnech mistrovství únavu, přesycení i určité zklamání. Místo zábavy sedívám na tribuně s rukou pod bradou a nevzrušeně sleduji dění na ledě. Tribuny bouří, já jen občas zbystřím. Je konec zápasu, běžím do mixed zóny najít nějaké rozumné místo pro získání materiálu pro rozhovor. Těžko se na něco zeptám, spíše se snažím udržet zkopnělou ruku co nejblíže úst zpovídaného hráče. Novinářské stádo přede mnou i za mnou se snaží o to samé. Vypínám tlačítko „record“ a prchám do stanu pro press. Zapínám počítač, do sluchátek pouštím v maximální hlasitosti nahrávku rozhovoru, píšu co nejrychleji. Musím být první, stejný rozhovor bude za pár minut na všech českých sportovních webech. Stíhám to? Ne, ano, jak kdy. Ono je to vlastně jedno.

Kolik je hodin? No ne, za pět minut druhý dnešní zápas, rychle na tribunu, ruku pod bradu… Dopisuji druhé dnešní ohlasy, Henrik posílá svůj poslední článek, Hanka bude pokračovat až doma, časový posun hraje pro ni. Jedeme na hotel, je něco po desáté večer, rychle nějaký dlabec, přes den to byla bída. Tak ještě odpovědět na pár mailů, podívat se, co se články provedli v redakci. No vida, v Čechách už je ráno, přes ICQ zdravím pár známých. Ve dvě hodiny mířím na své improvizované lůžko, ostatní ještě zahleděně mžourají na své monitory.

A máme tady ráno. Nebo spíš chvilku před obědem, spánek si nenechá poroučet. Trocha nervozity, někteří na sebe nechají rádi čekat. Onlajnysta vyskakuje na křižovatce před halou a spěchá, aby stihnul první minutu zápasu. Na zápas přicházíme klasicky v páté minutě první třetiny. Tak rychle usadit, ruku pod bradu a jedeme dál. Tři týdny v kuse.

Příběh 2: Tenhle život mě ničí
Už je chvilku po druhé ranní, v koupelně se ohlásila sušička. První várka prádla je připravena ke složení. Asi až ráno, uvidíme. Kolotoč mistrovství nás rychle semlel, není čas na jídlo, špatně spíme, pitný režim neexistuje. Aspoň tomu alkoholu že se zatím vyhýbám. Když jsem se ale po dvou týdnech podíval na své kdysi relativně ploché bříško, zaznamenal jsem nepříliš lichotivý trend. Stejně jako Zetymu se mi začal tvořit nepříjemný Milan.

Prober se, dole na hotelu je posilovna, jdi do toho! Chvíle přemlouvání, jdu na to. Běžící pás? To je jako sex bez holky. Nu co se dá dělat. Běžím deset minut, pěkně ze mě leje, radši toho nechám, zvedám nějaké činky, je to fajn. Zítra jdu znova, další den si přidávám, dneska jsem si udržel slušné tempo půl hodinky. Začínám se zase cítit jako člověk, ale běhání v Borském parku to pořád není. Přesto dobrý. Nic se nemá přehánět, výtahem jedu do sedmého patra, sprcha, večeře.

Ta troška pohybu každý den je hrozně znát, mysl je čistější, už se těším domů. Včera mě Mišan nazval Forrestem Gumpem. Sice v jiné souvislosti, ale trefil to pěkně. Už se těším, jak vytáhnu doma své zánovní tenisky a vyrazím do terénu. A poběžím, poběžím co mi budou plíce stačit.

Závěrem: Věřím, že jsem Vás svým trochu pesimistickým příspěvkem na závěr pobytu v Quebeku úplně neznechutil. Pomalu začínáme balit věci do našich zavazadel, doléhá na nás zvláštní nálada. Těšíme se zpět domů, zároveň víme, že končí něco výjimečného. Skvělé tři týdny s báječnými lidmi. Ne vždy jsme se na sebe usmívali, po chvíli už ale byly naše oči zase rozesmáté. Já sám jsem tady zažil neuvěřitelné věci. Alespoň to tak cítím.

Viděl jsem kus krásné přírody, podal jsem si ruku s neuvěřitelným sympaťákem Rayem Ferrarem. Po rozhovoru, u nějž jsem sloužil Ádovi jako držák diktafonu se s námi loučil jako se starými známými. Zkusil jsem si své první interview kompletně v angličtině. Jeden rozhovor s českým hráčem přetlumočil švédskému žurnalistovi do angličtiny. Jak příjemné bylo vidět novinářské hvězdy z celého světa, když na Vás z dálky mávají a připomínají společně strávené Vánoce a Silvestr v Pardubicích.

Ale jsou to i maličkosti. Áda nadšený z každého nesmyslu, Henrikovy neskutečné hlášky, Mišanův klid ve vypjatých situacích, naopak Zetyho umělecké rozrušení i ve chvílích, kdy se čas zastavil. Ryanův rozevlátý životní styl, Rojova moudra a samozřejmě vražedně sladký Hančin úsměv chvíli po probuzení. Tohle všechno dělá z mého května 2008 něco speciálního. Nikdy na to nezapomenu.

A pod čarou tu všechnu filozofii shodím zpět do kanálu:

• Áda: Jdu čůrat. Nebo ne, půjdu radši kakat.
• Mišan: Ari, ty už jsi jako Forrest Gump. Ten byl taky všude a s každým se fotil.
• Lou Vairo: Hey, Scottie! This is David (dlouholetý kouč americké reprezentace přestavuje Ádu legendárnímu Scottie Bowmanovi).
• Phillipe Bozon na prvních pět Ádových otázek: Tak to už nevím. Nepamatuji se. Opravdu, to ani nevím. Netuším. Možné to je.
• Ádův komentář k nepovedenému rozhovoru s francouzskou legendou: A já ho měl tak rád. Už to má v tý hlavě asi taky vymlácený.
• Vy jste opravdu Zdeněk Matějovský. No to snad není možné! Vy jste pro mě legenda! (Áda po setkání s legendou hokejové žurnalistiky).
• Filip Šedivý: To až uvidí Lucka, tak se asi dozvím, že to dítě není moje (poté co se nechá fotografovat s vařenou žábou v ústech).
• Nezapomeňte kouknout na Rojův blog. Už je sice doma, ale něco pěkného o šampionátu tam rozhodně najdete! Procházka po aréně
• Henrik: Kéž bychom dneska měli Hniličku (po prohře v duelu o bronz).

Moje největší čuňárna šampionátu