Québec Resumé

Tak jsem doma. Byl to skvělý výlet, hodně jsem si odpočinul, vyčistil hlavu a zapomněl na každodenní starosti. Hrozně moc jsem to potřeboval. Během mistrovství světa jsem si uvědomil spoustu věcí. Třeba jak úžasná věc je mít bazén v baráku nebo jak skvělý je den bez mobilního telefonu. Věřte nebo ne, často jsem ho nechával doma a vůbec si na něj na stadionu nevzpomněl.

Po návratu kromě silné rýmy cítím i velkou chuť do další práce a také se těším na další výzvy. Každé mistrovství světa, kterého jsem se zúčastnil, bylo lepší a lepší a přineslo mi krásnější zážitky. Od rakouské Vídně, přes lotyšskou Rigu, švédskou Moru, ruskou Moskvu nebo polskou Toruň. Takovým vrcholem mých cest byl v únoru Montreal. Na tenhle výlet s Tádou, Sukim, ale taky s Ryanem a Sarah nezapomenu nikdy v životě a byl to můj nejkrásnější výlet, který už asi nic nepřekoná.

V Québeku to bylo taky super, ale na zlatou medaili to není. Proč?

Jak je u mě zvykem, začnu trochu zeširoka. Jako jeden z majitelů eSports.cz mám na starosti – kromě jiných věcí – každodenní řízení firmy. Celý rok jsem permanentně odpovědný za tisíc věcí, do řady z nich přitom úplně nevidím. Jsem občas nucený dělat rozhodnutí, se kterými úplně nesouhlasím a potom je obhajovat. Někdy jsem i nucený jít proti všem. Pracuju o sobotách, o nedělích, po nocích a jsem smířený s tím, že v každý okamžik někdo čeká na nějakou moji činnost. Jsem s tím opravdu smířený.

Nejsem ovšem stroj. I já potřebuju dobít baterky a od března jsem už letos byl hodně trapný… Řadu lidí, jako je třeba Lukáš Rejmon, Marcel Voneš nebo Lukáš Bajgar, jsem zklamal, protože jsem prostě neměl na to, udělat co potřebují. Chyběly mi síly. Mistrovství světa seniorů je pro mě jediným obdobím v roce, kdy ty síly mohu nabýt, kdy si můžu vyčistit hlavu, kdy nemusím vůbec nic řídit a kdy se nemusím o nic starat. Vše plyne jen tak kolem mě, mojí odpovědností jsou jen akreditace a od začátku šampionátu kromě psaní článků pro eSports nemám odpovědnost za nic.

Je to období, kdy jsem osvobozen od jakékoliv odpovědnosti, kdy neřeším žádné průsery, kdy se jen snažím příjít na jiné myšlenky a žít jiný život. Obvykle hodně spím, piju pivo a raduju se z krásného hokeje. Mobilní telefon prakticky nepoužívám. Pokud pracuju, pak je to jiná práce než manažerská.

Něco takového je pro mě nutnost. Bez mistrovství světa bych šel pracovně do háje.

Se stejnými úmysly jsem vyrazil i do Québeku. Potíž ovšem byla, že všichni ostatní tam vyrazili z úplně jiných důvodů. Chtěli prožít maximálně aktivní dovolenou. Přecejen, dostali se do míst, kam už se třeba nikdy v životě nepodívají.

Z celé výpravy jsem obvykle chodil první spát a také jsem poslední vstával. Během mistrovství světa je to u mě obvyklý obrázek, na druhou stranu po celý zbytek roku je to přesně naopak. To totiž chodím spát poslední a vstávám jako jeden z prvních. Včetně sobot a nedělí.

S přílišným pochopením jsem se však – ke svému překvapení – u zbytku výpravy nesetkal. Hlavně Ari s Michalem mě pořád kritizovali za pozdní vstávání. Snažil jsem se vstávat co nejpozději, ale když jsem vstal, dokázal jsem se v rekordně rychlém čase připravit k odchodu. Často jsem opouštěl byt dřív než mnozí jiní. Zápasy jsme vesměs všechny stíhali, ale na talíři jsem to měl pořád. Z toho mně bylo hodně smutno.

Druhá věc je, že až kamkoliv příště pojedu, budu chtít spát na dobré posteli a ne na lehátku s vlnami. A ještě se o něj s někým dělit. Musím ovšem jedním dechem říci, že Henrik Lundqvist, se kterým jsem lože sdílel, byl super spoluspící a s tak skvělým mužem jsem v posteli ještě nespal. 🙂 Normálně mi podobné věci nevadí, ale já na podobné akci potřebuju získat energii na příštích 12 měsíců… Dlužno říci, že si za to můžu sám, neboť jsem před odjezdem do Kanady řekl Mishovi, který to celé organizoval, že budu spát klidně na zemi a v jakýchkoliv podmínkách.

Trochu jsem cítil, že ostatní ode mě očekávají více aktivity u vaření či domácích prací. Opět musím říci, že jsem toho v Québeku až na drobnosti příliš mnoho neudělal a snad jsem tím některé i popuzoval. Stejně je to ale na všech mistrovstvích.

Troufám si říci, že jsem jediný ze zaměstnanců eSports, který se během roku nikdy, ale opravdu nikdy, nevymlouvá na to, že právě vaří, musí jít nakoupit do Carrefouru,.počkat na stěhováky či řešit jakékoliv rodinné věci. Taky vařím, za poslední rok jsem se přestěhoval, taky chodím nakupovat a taky mám rodinu, nicméně tyhle “výmluvy” ode mě nikdo nikdy neslyšel a dávám si velký pozor, aby se tak nikdy nestalo.

Stejně jako makám na sto procent, tak se snažím i odpočívat na sto procent. Protože když nebudu odpočívat, nebudu moci pracovat. Nebyl jsem si jistý, zda tuhle rovnici všichni účastníci pobytu úplně pochopili… Nikdo mi do očí nic neřekl, ale někdy jsem se cítil trochu trapně.

Na šampionátu jsme se rozhodli si půjčit auto. Díky němu jsme viděli vodopády a dostali jsme se do krásné přírody, snáze jsme mohli jít nakupovat, což bylo super. Bylo to sice o dost dražší než 24 CAD, které by nás šest utratilo denně při jízdě veřejnou dopravou, ale při hlasování “spíše pro veřejnou dopravu” jsem zůstal osamocený. Nebyl jsem ale zásadně proti autu, spíše jsem se k autobusům jenom “klonil”.

Cítil jsem, že když budeme jezdit autobusem, získáme tím paradoxně více svobody, protože nebudeme muset jezdit všichni v jednu chvíli a nebudeme na sobě tak závislí. A navíc se dostaneme lépe mezi lidi. Na druhou stranu jsme měli k dispozici jen jeden klíč a bylo nás moc na to, abychom se o něj efektivně podělili.

Na mistrovství světa v našem podání jsem měl vždycky strašně rád, že se střetáváme s lidmi z jiných zemí. Poznáváme, jak místní lidi žijou, zjišťujeme, jaká je místní kultura. Ve Vídni 2005 jsme bydleli u Herwiga s Marlene, v Rize 2006 jsme se skamarádili s Kristapsem a Richardsem, v Moskvě 2007 jsme bydleli u Saši a Ilji, v Québeku jsem si namaloval, že tu s námi bude Ryan.

Ale nebyl. I díky jeho nezodpovědnosti a nesplněným slibům nás pobyt v Kanadě stál víc peněz. Hodně jsem ho za tohle kritizoval, to ovšem nic nemění na tom, že je to zajímavý člověk, vedle kterého si člověk skvěle odpočine a užije spoustu legrace. Jeho humor je přesně můj šálek kávy a když – byť pouze na jediný den přijel – hned jsme se spolu hodně zasmáli. Slíbil, že přijede ještě na dalších pět dní, ale nedopadlo to. Nechci mu však křivdit, protože možná v jeho nepříjezdu hrály roli i další okolnosti, o kterých nevím. V každém případě mi hodně chyběl.

Snad tenhle příspěvek nikoho nepopudí, v Quebeku se mi líbilo a všechny, kteří jsme tam spolu byli, mám moc rád!