Když člověk přijede do cizí země, je rázem daleko otevřenější věcem, ke kterým by se ve své domovině jen těžko odhodlával. Čím je člověk starší, tím má obvykle raději nohy v teple a je nerad vytrhován ze svého klidu. Já jsem ještě mladý, ale vidím to i na svém okolí, řada starců je na papíře ještě mladší než jsem já. Vidím to třeba na své babičce, které je 87 let a které jsem přes permanentní odpor kompletní rodiny a zejména jí samotné pořídil mobilní telefon.
Babička vyhrožovala, že tento “ďáblův přístroj” dá k topení a on se zkazí jako znojemské okurky, a nejbližší rodina si stěžovala, že babička stresy spojené s mobilním telefonem “nepřežije”, ale já se nedal. Během tradičních obědů u babičky jsem své prarodičce vysvětlil, jak se s mobilem zachází a po několika lekcích jsem z babičky udělal velkou fanynku tohoto “ďáblova přístroje”. Dokonce tak velkou, že měsíční útraty, které šly na mé konto, často přesahovaly tisíc korun.
I já jsem se v Kanadě otevřel věci, o které bych nikdy neřekl, že se jí otevřu. Začal jsem chodit do kavárny Starbucks! Ano do kavárny. Podobně jako babička vidím v kafi ďáblův nápoj, který – podobně jako kouření, drogy a alkohol – výrazně poškozuje zdraví, a protože jsem v některých vůči svému zdraví poměrně nepřívětivý, například v dodržování životosprávy, snažím se těchto neřestí zcela vyvarovat. Kafe jsem pil naposledy v roce 1996, kdy jsem věděl, že mezi druhým a třetím pokusem Jana Železného v olympijské Atlantě usnu, pokud neudělám něco mimořádně radikálního…
Jak se to stalo? S Míšou Slavíkem jsme jednou ráno vyrazili za slovenským hokejovým týmem do hotelu Marriot, a protože to bylo opravdu časně ráno, tak jsme ani nestihli posnídat. Seděli jsme v hotelu v místnosti, kterou bych v divadle nazval foyer [čti foajé], čekali jsme na hokejisty a mezitím nás zachvátil velký hlad a žízeň. I domluvili jsme se, že vyrazím na průzkum okolí. Co ďábel nechtěl, za rohem byl zase Starbucks. Dal jsem na vůni, jež se linula z nápoje, který si koupila stošedesátikilová průměrně vážící Kanaďanka a objednal si skořicové latté a abychom s Míšou zahnali hlad, přidal ještě jogurt s čerstvými ostružinami.
S Míšou jsme se posléze tetelili blahem. Čerstvé ostružiny chutnaly, jako by je právě přinesla Libuška Šafránková z roku 1972 v pohádce O dvanácti měsíčkách (zdůrazňuji: tehdy devatenáctiletá). Shodli jsme se, že nic lepšího jsme v Kanadě během oněch čtrnácti dní nejedli. A zapíjeli jsme to báječně vonícím, příjemně teplým, hořkosladkým skořicovým latté… Měl bych se stydět, ale od té doby jsem byl ve Starbucks už třikrát a vždycky jsem si dával skořicové latté. Já, takový antikafař… Poté, co jsem teď v pátek zaplatil za jeden nápoj a jogurt ve Starbucks na Malostranském náměstí 160 Kč, snad antikafařem zůstanu a chlastat to nebudu, ale uvidíme.
Mimochodem, během pobytu v Kanadě jsem se otevřel novým věcem ještě jednou. Ve skotské restauraci jsem si dal ke kuřecím stehýnkům omáčku s chlapáckým jménem “suiside”. Kdo z vás to nikdy neochutnal, tak věřte, že feferony nebo wasabi jsou zoufale slabým bezvýrazným odvarem. Velmi intenzivně to pálilo, zdálo se mi, že hořím, bolelo mě vlastní dýchání. Cítil jsem se jako můj dávný hrdina Dráček Soptík a dlouhé minuty jsem se snažil zbavit hořících příznaků kloktáním skotského piva…
O tom to přesně je. Díky tomu, že se člověk otevírá novým věcem, nezůstává úplně stranou. Řada novinek beztak půjde pořád víc a víc “mimo mě” a postupně stejně budu světu kolem sebe rozumět méně a méně… Snad to skořicové latté a sebevražednou omáčku brzo přebije zase něco jiného.
Suiside CHCI!!!! 🙂