Když hokej hraje druhé housle

Nechutné představení diváků v Jihlavě, kdy naháněli rozhodčí po celém stadionu a uštědřili jim několik ostrých ran, opět ukázalo, jakým fenoménem je hokej. Fandové se natolik identifikují se svým týmem, že jeho porážku (a ponechme stranou do jaké míry ovlivněnou rozhodčími) jsou schopni hájit i za cenu, která přesahuje veškeré únosné konvence. Pokud si ale myslíte, že hokejové chuligánství je výsada moderní doby, budete možná hodně překvapeni.

Pro ilustraci toho, jak se chovali fandové na hokeji před více než padesáti lety, ocituji části článku podplukovníka Bledého, mimo jiné vítěze slavného běchovického běhu z roku 1915, který vyšel ve vojenském deníku Obrana lidu z roku 1948.

Budějovický stadion, který vznikl příkladně obětavou prací hrstky sportovních nadšenců, získal ani ne do roka a do dne nechvalně proslulou pověst. Množí se případy a stížnosti, které jsou s to docílit toho, že se pro České Budějovice těžko nalezne hodnotný soupeř. Prostředí, které se na budějovickém zimním stadionu vytvořilo, stává se sportovně nesnesitelným, pro další provoz stadionu neudržitelným a možno říci, že v budoucnu může ohrozit existenci stadionu vůbec.

Článek je reakcí na události, které se staly při utkání Stadionu České Budějovice se slavným LTC Praha. Jihočeši se tehdy drali mezi nejlepší československé celky zejména díky tomu, že dokázali už koncem roku 1946 postavit druhý stadion s umělým ledem v Čechách. Zápas proti hvězdám LTC s Bucknou a Zábrodským v čele však prohráli 0:3 a diváci tento fakt neunesli. Napadli slovně i fyzicky rozhodčí i hráče LTC.

Návštěvy jsou nespočetné, na jihočeské poměry až překvapující a jsou tvořeny ze dvou kádrů, z nichž jeden dodává město a druhý je složen z automobilových a autobusových výprav z různých jihočeských měst, namnoze i hodně vzdálených. Ale v hledišti obě tyto skupiny splývají v jednotný celek, který z valné většiny je naprosto nesportovní, zbytek pak je až do nepříčetnosti zfanatisovaný a skutečně sportovní divák má v tomto prostředí pak pocit jako „nahý v trní“.

Tehdy v říjnu 1948 byl konflikt vyvolán, jak jinak, děním na ledě. Českobudějovičtí hodně bránili, docházelo k mnoha osobním soubojům a při nich byli zraněni tři hráči na každé straně, mimo jiné pak krvavě i hrající trenér LTC Mike Buckna, který dostal československý hokej mezi nejlepší na světě. Tomu se od rozběsněných domácích fandů dostalo za tento fakt i obligátního: „Buckna ven!“

Na stadion se chodí a jezdí hlavně proto, že „je to“ večer, kdy je sice hrací plocha jasně osvětlena, ale v hledišti je přítmí, při němž není tak dobře vidět do tváře a lze si tudíž všechno dovolit.

V tomto se doba změnila, dnes už je i přiměřeně šíleným „divákům“ do obličeje vidět, ale vadí jim to pramálo.

Nezbytnou součástí výstroje pro návštěvníky stadionu stala se nějaká ta „fláděra“ pro „povznesení nálady“. Protože se dává „společnosti“ loknout přímo z „flašky“, snaží se každý z příživníků, aby na účet mecenášův přišel co nejvíce na své – a tak je tedy hlediště dříve „připraveno“ k zápasu, než hráči.

Jak vidno, v tomto se u nás za padesát let mnoho nezměnilo. Fanoušci, kterým na kuráži přidává „flanděra“ jsou i dnes ti prakticky nejhlučnější a jejich družky (pokud nějaké jsou) je pak doma často vítají s válečkem v ruce. A přitom se tak děje vlastně neprávem, vždyť se nevrací z hospody, byli přece „na hokeji“!

Zatím se debatuje o protekcionářství LTC a I. ČLTK v národním mužstvu, kam se žádný venkovský hráč nepustí. Zábrodský s Konopáskem nejsou nic jiného než libový frajeři, Stibor je „pásek“, Trousílek se Šťovíkem a vůbec všichni jsou surovci a to „starý dřevo“ Buckna, ať sem raději ani neleze.

Mno, dosaďte si za tahle jména z dávné historie nějaká současná, přidejte na peprnosti výraziva u slov jako „frajer“ nebo „pásek“ a vítejte na stadionu extraligy či první ligy dneška.

Až sem přijedou, uvidíte, jak je bude Čenda „vodit na holi“, ten když bude chtít, tak mu to nikdo nevezme.

Ačkoliv Čeněk Pícha se stal jednou z legend jihočeského hokeje, nekritický postoj k vlastním borcům už v roce 1948 měl k realitě asi stejně blízko, jako filmy Marie Poledňákové.

Nejklidnější sportovní divák snese burácející povzbuzování a třeba i řev, při němž mu až uši zaléhají, ale chechot budějovických děvčat, jež „baví“ jejich „kavalír“ (k hrací ploše zády obrácený – přece se nebude na to dívat), by šel na nervy i tomu největšímu kliďasovi.

Stačí zaměnit slovo „kavalír“ za dnes poněkud dobovější „borec“ a můžeme tuto větu otisknout i dnes při reportáži z libovolného utkání. Jakoby 50 let vůbec neuplynulo…

Před vámi se opírají o bariéru tři hoši – kolik jim může být, tak šestnáct, sedmnáct – jsou již tak zmoženi, že znají jen jediné slovo „jedem“, které bez ohledu na situaci stereotypně opakují nervy otřásajícím způsobem, při čemž si chvílemi podávají již hodně vyprázdněnou lahev.

V tomto bodě je naše doba o kus vpředu, dnes by šestnáctiletý chlapec slovo „jedem“ rozhodně dokázal ozvláštnit nějakým explicitním výrazem pro pohlavní ústrojí.

Na třetinových čarách dvě postavy, které mají řídit zápas, časem se vzájemně dohadující o výkladu pravidel a ochotně vyhovující přání bariér – to jsou jihočeští rozhodčí. „Cizokrajní“ jsou již přivítáni obvyklým zde způsobem a jejich cesta z hrací plochy bývá málo záviděníhodnou.

Marně hledám rozdílu oproti dnešku… a přece! Dnes vlastně pískají tři až čtyři rozhodčí.

To jsou jen některé z nevinných ukázek, jež charakterizují úroveň diváka budějovického stadionu. Ale jsou i jiné případy o nichž je, pro jejich hrubost a mnohdy i sprostotu, nechutno psát, které se ale nezbytně vyvíjejí z vylíčených případů, roztomile pitomoučkých.

Dnes už se sdělovací prostředky neostýchají používat nechutných výrazů pro nechutné činy, takže o jihlavském „zápase“ bude k přečtení jistě mnoho „zajímavého“. Tento exkurz do minulosti by měl ukázat, že jsme za 50 let bohužel nedokázali najít způsob, jak podobné věci z hokeje vymítit. A nenajdeme ho nikdy, pokud se z vlastní minulosti nepoučíme.