„Americké mistrovství světa. To bude bomba!“ Tak v takovém přesvědčení jsem žila od chvilky, kdy jsem se dozvěděla, že mě šampionát do osmnácti let nemůže minout. Těšila jsem se na profi organizaci, kde všechno bude klapat do posledního detailu. Těšila se na krásné honosné prostředí… vždyť přeci USA pořádá podobnou akci vůbec poprvé! Těšila jsem se na perfektně připravené místo, které novinářům pomůže odvádět svou práci bez zádrhelů.
Já bláhová! Moje procitnutí ze zažitého názoru začalo již po prvních minutách v hale v Moorheadu. Bez problémů jsme našli mini press místnost a já se ještě dokázala připojit na internet. Ale wifi spojení s námi přestalo kamarádit o několik okamžiků poté a NIKDO nebyl schopný s tím do začátku utkání nic udělat. Měli na to přes hodinu! Nakonec jsme šli přímo k ledu bez jakékoli známky toho, že by se situace měla zlepšit. Doslova zachráněni jsme pak byli až místním hlasatelem, který nám poskytl přístupová hesla k jiné síti, která dvěma z naší výpravy fungovala bez problémů.
Ještě když se vrátím k hale. Pokud znáte jakýkoli tréninkový stadion extraligového týmu u nás, připojte k němu tribuny a máte výsledek, jak to v Moorheadu vypadá. Takové komorní skromné prostředí, jež je součástí komplexu střední školy, byste na dějiště šampionátu nepasovali.
K prvnímu utkání našeho reprezentačního týmu snad jen tolik, že se klukům ani náznak zázraku nepodařil a že konečné skóre 0:7 proti Švédsku bylo naprosto dokonalým vykreslením toho, co se vlastně na ledě dělo. Já osobně jsem trpěla za kluky, protože jejich soupeř měl všechno. Byl rychlý, důrazný, bojovný, přesný. Přesný opak toho našeho.
Po třetí siréně na nás čekal další problém. Mix zónu známe dokonce i v Čechách, že? Ne tak tady. Na zvídavé dotazy naší i atlantské výpravy byla vždy v zásobě odpověď „uvidíme“. Nakonec jsme všechno vyřešili pomocí kontaktů, které jsme si zvládli udělat již doma. Postupně jsme odchytávali známé reprezentanty a prosili je, aby nám přivedli toho nebo onoho. A to fungovalo na jedničku.
Vytřískali jsme tedy z minima maximum, přesto se třeba osobně já hrozně těším na přesun do haly ve Fargu. Tomáš s Davidem se tam již byli podívat a mluví o naprostém opaku, který jsem mohla zažít tady. Tak snad…
