Musím přiznat, že mé utkvělé představy o Bělorusku berou za své díky tomu, že stále narážejí na realitu, kterou v posledních dnech zažívám na vlastní oči. Jakkoli jsem z naší tříčlenné výpravy nejméně konsternován zdejší velkolepou architekturou plnou olbřímých panelových sídlišť (což je nejspíš dáno také tím, že žiju přes 22 let v nejkrásnějším městě na světě), stále marně čekám na nějakou potlačenou demonstraci, cenzuru, davové nadšení pro rudý říjen nebo prázdné regály v obchodech.
Nyní tu při psaní popíjím mléko ze sáčku za pár rublů, které chutná opravdu jako mléko. Jakožto milovník ruské kuchyně jsem už stačil ochutnat mnohé ze specialit. Například pelmeně, patrně nejvzácnější klenot východoevropské gastronomie. V zdejších obchodech jich prodávají mnoho druhů za výhodnou cenu a já bych na nich vydržel žít klidně celé dva týdny. Zrovna dnes jsem si do repertoáru pochoutek z města nesvobody připsal i bliny, což jsou zvláštní palačinky s rozličnými náplněmi za 20 korun/kus. Zvykl jsem si už i na tmavý chléb a běloruské pivo Arivaria. Přesto všechno mám ale stejně dojem, že se mi brzo začne po knedlíkách a guláších stýskat. Zatím si ale všechno užívám.
Jestli někde přece jen zůstal opar socialismu, na který jsem se tolik těšil, není to ani v lidech, ani v obchodech. Já ovšem měl to štěstí vidět včerejší televizní noviny pěrvovo kanála, kde si první dělník republiky, moudrý a rozvážný hospodář Alexandr Lukašenko prohlíží závod na výrobu traktorů a hned na to řídí vládu a odměňuje olympijské sportovce. Následuje reportáž o protestujících odborech ve Španělsku a komentář k pražské smlouvě o jaderném odzbrojení. Hned po zprávách přišla na řadu Miss Belarus 2010, kde nádherné slečny totálně zazdil dramaturg pořadu. Ten místo promenády v plavkách zařadil do programu vystoupení čtyř obtloustlých čtyřicátníků pokoušejících se o rap. Ne, že by nešlo o zážitek za hranicemi všední reality, má chuť nadále sledovat televizi ale naráz vyprchala.
Mezi nejlepší dnešní zážitky patřila návštěva běloruské národní knihovny. Nemohl jsem si při pohledu na ní nevzpomenout na nekonečné debaty o Kaplického chobotnici na Letné. Diamant, jak budovu zdejší lid hrdě nazývá, je vskutku velkolepá stavba s nádherným panoramatem města na vyhlídkové střešní plošině. Povídali jsme si tam s jedním běloruským novinářem, který jako první ze všech lidí, s kterými jsme dosud komunikovali, uměl anglicky. Mimo povídání o městě se zmínil i o realitě všedního života a ta prý není zdaleka tak pěkná, jako hlavní město posledního totalitního zřízení na starém kontinentě. Co měl konkrétně na mysli, jsme se bohužel nedozvěděli.
Stručně:
Po městě se dopravujeme zpravidla metrem, které má dvě trasy a staré vagóny, které jezdily ještě před pár lety i u nás. Jedinečný intuitivní a přehledný systém značení z Prahy soudruzi z Minsku kupodivu nepřejali. I tak se už ale na obou trasách pohybujeme zcela suverénně a to i Adam, který ani nezná azbuku.
I v zemi, kde včera znamená zítra, existují zevláci. Dneska jsme dva potkali a když zjistili, že jejich žvatlání nerozumíme, zkusili na nás angličtinu. Jejich “plís mani” na nás ale neplatilo.
Na hlavní třídě existuje podnik “Češskaja pivnica”. Bohužel tam mají otevřeno jen v pátek a v sobotu, takže jsme se museli spokojit s ruským borščem a slovenským pivem. Slíbili jsme si však, že tam určitě o víkendu zajdem.
Jsem z našeho tria jediný, kdo si myslí, že dát zpropitné 20 běloruských rublů (asi 13 haléřů) není slušnost, ale provokace.
Vzhledem k tomu, kolik pozitiv zatím na našem pobytu v Minsku nacházím, začínám se obávat, jestli mi Lukašenko v noci potají nevymyl mozek
