Náš pobyt v Bělorusku se pomalu láme do své druhé poloviny a je čas se zamyslet, co nám zatím cesta do Minsku přinesla. Bylo toho docela dost a byly to vesměs pozitivní zážitky.
Dostali jsme například unikátní příležitost poznat zemi, ve které jsme nikdy v životě nebyli. O Bělorusku se říká, že jde o poslední evropskou diktaturu, ale upřímně řečeno, mé dojmy to úplně nepodporují.
Možná běloruští panáčci neskákají úplně podle amerických představ, ale tady v Minsku máme čest poznat moderní sebevědomé evropské město, daleko čistější a s lepší dopravní obslužností, než je třeba Praha.
Navíc tu lidé, když se s nimi bavíte, klidně zkritizují politiku Alexandra Lukašenka, nejsem si jistý, zda by si to ve skutečné diktatuře dovolili. Neviděl jsem tu prakticky žádného otylého člověka a kdybych nebyl zamilovaný, jistě bych se otáčel nejméně za 80 procenty holek. Něco takového není ani v Omsku, a to je rozhodně na pováženou.
Organizace šampionátu je tu velice dobrá, bez potíží se vyrovná podobným akcím v zámoří. Ubytování máme výborné, na stravě nijak nešetříme. Ochutnali jsme místní speciality malčanku a drániky s kaviárem, místní pivo, zašli jsme ovšem také do české pivnice, kde jsme si po tvrdé práci “zazlatomládežničili” ve společnosti Plzeňského Prazdroje. V samoobslužné restauraci “Lido” jsem si s radostí objednal růžovou studenou polévku “cholodnik litevski”. Mňam, to byla dobrota!
Trošku horší je místní hala – Palác sportu. Hlediště je pouze z jedné strany, vejde se sem jen 3500 diváků. Původně se mělo hrát v Areně Minsk, kde hraje zápasy KHL místní Dynamo, ale kvůli Turnaji čtyř seniorských týmů Běloruska, Slovenska, Švýcarska a Německa se bude v nejlepší minské hale hrát jen finálový zápas. Trochu nás může mrzet, že nemáme tu čest potkávat při práci novináře z Běloruska, Kanady a Spojených států (USA Hockey). Ti jsou bohužel v Bobrujsku.
Adam s Pavlem si určitě v Minsku uvědomili, že pracovat pro klubový web, kde si mohou v podstatě psát, o čem chtějí, nejsou nijak omezeni místem ani tématy a navíc jsou oni těmi, kteří na webu téměř o všem rozhodují, je něco jiného než ta opravdová profesionální žurnalistika.
Musím se přiznat, že když jsem viděl jejich první díla pro ČTK nebo pro iDnes, nezůstal jsem úplně v klidu. I oni asi těžce nesli mou nespokojenost a myslím, že jsem se hodně dotkl jejich novinářského sebevědomí. Nebudu tady rozepisovat, co všechno jsem jim vytýkal, ale snažil jsem se být co nejkonkrétnější a výsledek se dostavil.
Už druhé články byly o sto procent lepší a třetí články byly od obou prakticky bezchybné. Zejména Adam, jehož první ohlasy pro iDnes postrádaly jakýkoliv příběh, byly jakousi napodobeninou reportáže a navíc obsahovaly nekonečné množství zájmen a zbytečných sloviček, šel neuvěřitelně nahoru. Jeho předností je, že pracuje rychle a velice rychle se i učí.
Pavel mě zase nepřestává fascinovat svým neutuchajícím nadšením. Když jsme ho s Effem přijímali do redakce, byl mezi sparťany tak trochu jednooký mezi slepými, i jako šéfredaktor někdy působí dost flegmatickým dojmem ve chvíli, kdy takzvaně hoří. Nicméně v něm tříme obrovská síla.
Excelentně natočil zápas České republiky s Ruskem, i poté se Slovenskem. Nemáme kameru za milión, jen za pár desítek tisíc, ale Pavel z ní vymáčkl maximum. Když jsem natáčel já, těžce jsem s ním prohrál na body.
Když po druhém zápase špatně pustil mikrofon při ohlasech a z těch se tak stal nudný němý film, nevzdali jsme se a běželi za Čechy a Slováky do vedlejší budovy natočit ohlasy znovu. Takhle se řeší problémy. Dokud je alespoň malá šance, nemá smysl se vzdávat.
Večer, kdy jsme s Pavlem připravovali kompletní příspěvek pro Českou televizi (namluvený & sestříhaný) do půl páté ráno, si zaslouží samostatný blog. Pavel dostál svému příjmení.
Dneska se nám pokazila kamera, když nám nezajela dovnitř kazeta. Pavel však nepropadl depresi a hledal alternativní řešení. Jednak zjistil, že v nejhorším můžeme natáčet záběry přímo do notebooku, ale protože kamera nejde v současném stavu zavřít a umístit na stativ, což výrazně komplikuje natáčení zápasů, rozhodl se jednat dál.
Zajel do nejbližšího servisu Sony a když mu tam řekli, že by to stálo až 200 USD, tak kontaktoval lidi, kteří natáčejí zápasy na kameru v hledišti, zda by nám nemohli být nějak nápomocní. Takhle aktivně se řeší problémy. Nic se nevyřeší samo. Z toho kluka něco bude.
Ony tyhle amatérské podmínky vyžadují někdy ještě víc úsilí, než jaké musí za normálních okolností vyvinout profesionální novinář. Kromě on-line přenosů tu děláme pro pět dalších médií – tiskovou agenturu, českou a slovenskou veřejnoprávní televizi, největší internetový server v zemi a komerční rádio, které je zaměřené na sport. Nedostáváme tu žádný servis od tiskového oddělení, jiní Češi než my tu nejsou. Co si nezajistíme sami, to nemáme. Musíme se tady ohánět. Tahle země není pro bídáky.
V téhle souvislosti si nemohu odpustit reakci na těch několik jedinců, kteří si permanentně stěžují na způsob vybírání redaktorů pro světové šampionáty a snaží se jejich výběr učinit “transparentním” a “objektivizovat ho”.
Mohu všechny ujistit, že na světové šampionáty jezdí výhradně ti, kteří si cestu zaslouží svou tvrdou prací. Když nic jiného, potřebujeme, aby ti kluci a holky odvedli dobrou práci. Když budeme pro iDnes, ČTK, Českou televizi nebo rozhlas odvádět špatnou práci, nikdo s námi nebude chtít spolupracovat. Zkazíme si tím jméno, nikdo nám tu cestu nezaplatí. Navíc tím pošleme ke dnu sebevědomí jinak třeba hodného a dobrého člověka. A není nic křehčího než sebevědomí mladého kluka nebo holky. Myslíte, že tohle je to, co v eSports chceme?
