Po šampionátu na Slovensku jsem dlouho nevěděl, o čem vlastně psát a přiznám se, že to nevím ani teď na začátku mého blogu z vůbec prvního mistrovství světa v kariéře. Rozhodně ne, že by nebylo o čem. Právě naopak, ono toho bylo fakt hodně. Nebylo dne, na který by šlo zapomenout a píše se o tom stejně tak těžce, jako o hokeji. Podle nás velkých hokejových fanoušků je totiž hokej tak krásný sport, že se jen těžko popisuje. Musíte ho prostě vidět. Úplně stejné je to se šampionátem. Nejlepší je prostě mít akreditaci a všechno s nadšením prožít.
I když i to prožívání bylo ze začátku hodně těžké. Do Bratislavy jsem odjel osmnáct dní před svojí maturitou. Právě hokej může za můj laxní přístup. Přístup, kterým jsem ale světu, kamarádům a učitelkám dokázal, že maturovat jde i bez učení. A to docela obstojně.
První tři dny jsem byl suverénně nejmladší člen výpravy. Nevadilo mi to, já jsem kamarád se všemi. Jen práce bylo jak na kostele. Jirka Mokrý dělal rádio, já psal onlajny a články pro naše weby. Přiznám se ale, že nebýt Jirky, který mi s onlajny i tak dost pomáhal, asi bych na mezinárodní úrovni shořel jako papír. A to hlavně kvůli toho, že střelce branek a asistenty pořadatelé hlásili někdy klidně i pět minut po vstřelené brance. Jak jsem se onlajnům úspěšně půl roku v Třinci vyhýbal, v Bratislavě mi jich spadlo na hlavu třicet během čtrnácti dnů!
Áda mě sice utěšoval, že zápasy Slovenska a Česka může klidně dělat někdo jiný, abych z toho turnaje taky něco měl, ale co z toho. Když už jedu na mistrovství, tak si přece nenechám ujít práci, kterou si po mě přečte nejvíce lidí a je nejatraktivnější. V žádném případě ne. A snad to pochopil i Janek Šimek, který po třech dnech naší výpravu doplnil, stal se nejmladším členem a tudíž i naším otrokem, a který společně se mnou vytvořil onlajnové duo, jenž na facebooku sbíralo jeden lajk za druhým. :))
Nevím jak Janek, ale já osobně mám jednu vlastnost, které bych se mnohdy radši vzdal. Umím totiž Ádu fakt hodně naštvat a to v pravidelných a dost častých intervalech. Ti, co s námi byli v Berouně nebo ve Švédsku, to moc dobře vědí. V Bratislavě se to, světe div se, za celý turnaj nestalo ani jednou!!!
Možná taky proto, že jsme vytvořili skvělý kolektiv. Áda do Bratislavy pozval ještě jednoho člověka, kterým mi převrátil řadu nocí úplně naruby. Martin Žilinčík, rodák z blízké Galanty, se narodil ve stejný den jako já! Uznejte sami, není to na přípitek?
Moc dobře si to nevybavuju. Podle vyprávění Jirky, rána a pohledu na prázdnou whisky to však bylo hodně bouřlivé a turnaj v Bratislavě mě rázem začal bavit ještě vice. Už to totiž nebyla jen práce, byla to najednou i zábava. Jakožto velkého Sušáka mě samozřejmě zajímal i studentský život na Slovensku, tamní slečny a vůbec všechno, co se blíží nočnímu životu.
Nakonec jsem sice stejně zjistil, jako zatím všude jinde, že studenti jsou stejní na celém světě, každopádně ale přibyly další silné a nezapomenutelné zážitky. A to je přesně to, o co na takovém výletu jde. Když jedu někam s eSports, nejedu jen na hokej. Jedu taky pro vzpomínky a poznání. V Bratislavě jsem byl poprvé v životě (styděl jsem se za to. Myslím, že každý Čech by měl zajet aspoň jednou za život do Bratislavy) a samozřejmě jsem chtěl vidět co nejvíc. Díky Tiborovi a půjčené Octávce jsme s Jankem projeli i noční Blavu, společně jsme celá výprava jeli i do Bánské Štiavnice a místního dolu, abychom rozluštili záhadu slova inovec a nám dosud neznalých pojmů horník – dolník.
Ano. I tahle eSporťácká mise byla skvělá, a to bez ohledu na to, že Arťuchin (mimochodem ho mám rád, protože mám rád všechno, co ostatní ne) zmasakroval tři Čechy, že jsme nevyhráli my, ale Finové a že mí spolubydlící půl dne prospali. I tito spáči mi ve vzpomínkách ale dlouho zůstanou. Právě oni totiž dělali turnaj tak vyjímečný. Když teda zrovna nespali :)). Jsem rád, že jsem mohl být součástí týmu. Šampionát mi dal spoustu zkušeností, možnost vidět se s lotyšským kamarádem Janisem a co je hlavní, poznat další super kámoše. Někdo tohle nezažije nikdy, my to zažili navždy…
