Naše výprava začala čtvrteční odpoledne okolo páté hodiny ve složení Ada, Roj, Lukáš Šonský, Tereza Janovská a já. Sešli jsme se v Liberci, odkud byl také naplánován odjezd. Původně se mělo jet přes Hradec Králové, což by mi vyhovovalo daleko více. Na druhou stranu jsem se projel vlakem, který je sice nazýván jako rychlík, ale vzhledem k rychlosti zmiňovaného vlaku by se dal jeho název považovat za provokaci Českých drah.
Když jsme přišli na parkoviště, Ada se těšil, jak nám ukáže své tři dny nové auto, nicméně si ho
zprvopočátku spletl a zamířil k jinému. 😀 Poté jsme ale „nasoukali“ veškeré věci do auta a nastala
chvíle odjezdu. Tu malinko pozdržel Roj, jenž doprovázel svou kamarádku z Liberce.
Jelikož mělo Adovo auto automatické řazení, Roj nevěděl, jak se couvá. V tom nás však napadlo, že
bychom se mohli podívat do návodu. Knížka o velikosti bible v sobě měla řadu informací a nakonec i
tu, kterou jsme tak usilovně hledali.
Za Libercem jsme se zastavili v jedné malé vesničce, kde jsme vzali útokem místní pekařství. Milá paní
prodavačka byla ráda, že k ní někdo zavítá a nabízela nám všechno možné. O kousek dál se nacházel
krámek s potravinami, který vlastnili příslušníci vietnamské komunity. Zde jsme si nakoupili hlavně
pití a Ada požádal ještě o deset piv – Plzní. Na pultu jich měli sice jenom šest, ale laskavý prodavač
odešel dozadu, odkud přinesl další se slovy „máme tu ještě studený a za stejnou cenu.“ Tomu ale
Ada špatně porozuměl a odpověděl „z Turecka? A za stejnou cenu, tak to berem.“ Úsměvná scénka
naladila pozitivní náladu v autě a dlouhá cesta přes církevní Polsko konečně začala.
Druhý den ráno jsme postupně projeli Litvou, Lotyšskem a Estonskem. V Lotyšsku jsme se zastavili
u Baltského moře. O tomto místě celou cestu Ada s Rojem básnili a neustále nás připravovali na to,
že se budeme koupat. Nejdříve jsme tomu nevěřili, ale když jsme dorazili na avizovaný plac, nestačili
jsme se s Lukášem divit, že se opravdu svlékají. Ada se vžil do role motivátora a nakonec přemluvil i
nás a smočili jsme se alespoň po kotníky, ale i to byl pro můj organismus šok. Posléze jsme doběhli
do auta a jeli jsme dál. V té chvíli začala éra “Duran Duran – anyone out there,” písnička, kterou Ada
s Rojem milovali. Když nám ji omílali neustále dokolečka, postupem času jsme jí začali přicházet na
chuť i my.
Pokračovali jsme přes Pärnu, kde byla naše občerstvovací zastávka v podobě MCDonaldu, následně
jsme dorazili do hlavního města Estonska, tedy Tallinnu. Trajekt nám jel asi za půl hodiny, a tak
jsme měli napilno. Podle Rojových slov proběhlo nejrychlejší nalodění v historii cest do Helsinek.
Při kontrole pasů jsme ještě decentně zhodnotili místní slečny u přepážky a můžeme být rádi, že
nerozuměly česky.
Musím říci, že na tak obrovské lodi jsem ještě nikdy nejel, a proto jsem byl zvědavý, co vše se na ní
ukrývá. Tam jsme navštívili samoobslužnou restauraci, kde jsem si mimo jiné dal švédskou specialitku
– masové koule, které byly výtečné. Poté jsme byli všichni hladoví po internetu, na lodi byla sice WIFI, ale jednu stránku člověk otevíral deset minut, takže nás to stálo spíše více nervů, než požitku.
Kolem půl deváté jsme dorazili do metropole Finska, Helsinek. Zde jsme byli tak trochu dezorientovaní, jelikož jsme prý přijeli k jinému přístavu, a proto jsme cestu do našeho hostelu hledali asi tak půl hodinky. Když jsme dorazili, rychle jsme nažhavili své notebooky a hledali stream na zápas Česko – Černá Hora. To se nám povedlo a pak jsme také slavili výhru dvěma finskými Karjaly v tamním české hospůdce.
Nadcházející ráno jsme před odchodem do Hartwall areny ještě sjeli internet. Při odchodu Ada
pronesl „Já pošlu poslední mejl a jdeme.“ Na to Roj pohotově odpověděl „Jojo, já se taky ještě na
něco podívám a můžeme.“ Otázka zní, jestli jsme šli opravdu hned? 😀
Po cestě do finského svatostánku ještě Ada zjistil, že nemá svůj pas. Nakonec ho pak v průběhu dne
zdatně našel, což bylo štěstí. V prvním zápase sobotního dne se představili Švédové proti Rusům a
ruští příznivci o sobě také dali znát. Vrchol dne však přišel až se zápasem domácích Finů proti české
reprezentaci. Při utkání mě běhal mráz po zádech, protože Finové milují hokej. Uchvátily mě také hry,
které se pouštěly při přerušení na kostce, tím pádem vznikla neuvěřitelná atmosféra. Celý den jsem
pozoroval činnosti elitních českých novinářů a získával zkušenosti.
Večer jsme se chtěli jít rychle najíst do centra Helsinek, avšak po deváté hodině je takřka nemožné
najít nějakou otevřenou restauraci. Hledali jsme především Adův oblíbený sushi bar, to se nám ale
nepodařilo. Místo toho jsme zavítali do kiosku s pizzou, kde jsme si dali mexikánskou pizzu, z jejíž
pálivosti mě bolí pusa ještě teď. Večer jsme přišli na hostel, kde nám Ada ještě přednášel vtipné
příhody a poté šli spát.
V neděli ráno jsme byli domluveni, že si prohlédneme Helsinky. Chudák Terka na nás dvě hodiny
čekala ve společné místnosti, ale my jsme se nedokázali vyhrabat z postele, takže z prohlídky
nebylo nic. Při příchodu na zimák jsme si pochutnali na vynikajícím dortu a slaných koláčcích. První
zápas začal a Češi v něm dlouhou dobu vedli proti, nakonec Rusko rozhodlo o svém vítězství deset
vteřin před koncem. Celý turnaj byl završen utkáním severského derby mezi Finama a Švédy, které
provázela elektrizující atmosféra.
Dvě třetiny jsme sledovali zápas a poté jsme se rozhodli, že abychom stihli trajekt, zmeškáme
poslední dějství. Rychle jsme tedy vyrazili, nicméně nastala další patálie. Já s Lukášem jsme se
malinko pozdrželi v tiskovém centru a kvůli televizním přenosům vás nepustí do hlediště, když se
hraje, tak jsme museli jak na potvoru čekat asi čtyři minuty, než bude konečně přerušení. Mezitím
nám zbytek naší posádky utekl ven a my nevěděli kudy, jelikož jsme šli poprvé jiným východem.
Vyběhli jsme tedy před halu, kde jsme byli naprosto dezorientovaní, a tak jsme si řekli, že musíme
na druhou stranu arény, což byl opravdu špatný nápad. Na opačné straně jsme totiž zjistili, že jsme
úplně v koncích, zbývalo tedy jediné – jít východem, který bezpečně známe. Tímto přebíháním jsme
strávili asi tak dvacet minut, z čehož pramenilo, že jsme avizovaný trajekt nestihli.
Jeli jsme tím pozdějším. Na lodi nás čekaly pohodlné gauče, na kterých se parádně odpočívalo. Výjezd
z Tallinnu pro nás představoval velký problém, jelikož vás ukazatele navedou někam do neznáma. Po
hodině bloudění jsme konečně našli správnou cestu.
Jízda tam i zpátky probíhala v pohodě, sice jsem trochu přesezený, ale za tak krátkou dobu jsme
prožili spoustu srandy, nezapomenutelných zážitků a nasbírali řadu cenných zkušeností. Jen se
pozastavím nad situací polských silnic. Všude jsou rozkopané a způsobuje to velké zácpy, opravdu
jsem zvědavý, jak Poláci zvládnou pořadatelství ME ve fotbale. Výlet do Finska tedy hodnotím na
jedničku a jsem rád, že jsem se ho mohl zúčastnit.
