Už vím, jak je člověku, který drží dietu, když jde kolem cukrárny! Byla jsem totiž v Istanbulu, v tom městě, které proslulo kvalitním oblečením za trapně nízké ceny, a zběžně nakoukla jen do pár krámků. Byla jsem totiž jediná holka v desetičlenný skupině. A přesvědčte sporťáky tělem i duší, že pět minut v obchodě, kde nedohlídnete na druhý konec, je zoufale málo!
Odlet z Vídně lehce po druhé odpolední znamenal vstávání v čas, kdy normálně mívám ještě hlubokou noc. Do kufru přihodit pár posledních nezbytností (ano, stojím si za tím, že tři páry náušnic jsou nezbytné!) a vyrazit na Florenc. Pak pětihodinová cesta do Vídně se zastávkou v Brně, kde přistupuje ten, co to všechno spískal, Ondra Kubát. Na letišti už čeká Lukáš Peroutka a jsme komplet.
Roj vybaluje tlačenku s cibulí (nekecám!) a Áda dotuje místní balicí službu osmi eury za zabalení svého batohu do několika kilometrů folie. Mám podezření, že v něm má všechno od míchačky na beton po penál ze třetí třídy. Kluci totiž tvrdí, že s ním jezdí odnepaměti všude a nikdy ho komplet nevybaluje.
Při průchodu bezpečnostní kontrolou získávám „hlavní výhru“ v podobě důkladné prohlídky (uznávám, že šermování pepřákem ve frontě před rámem, nebylo zrovna taktické), chvilku po druhé se ale naše letadlo nakonec od ranveje letiště ve Vídni odlepí a vyrazí směr Istanbul.
Přistáváme už do tmy, dálnice a silnice pod námi připomínají blikající vánoční řetězy a to ještě nevím, že jsou zhusta ucpané a řidič našeho minibusu po nich podnikne skoro dvouhodinovou cestu, která mi řádně pohoupe žaludek. Řidič totiž jednoznačně vyvrací tezi, že chlapi zvládají jen jednu činnost a souběžně s ní žádnou jinou, během kličkování hustým provozem stíhá surfovat na netu a evidentně se dobře baví prudkým sešlapováním střídavě brzdy a plynu. Po dvou hodinách mám dost.
Hotel Sydney, před kterým nás vyklopí, leží v srdci historické části Istanbulu. K Hagia Sofia jsou to dvě minutky chůze a když se člověk víc nakloní z terasy, může si prohlížet minarety Modré mešity. Tu si ostatně prohlédneme celou ještě ten samý den večer, když se vydáme na průzkum okolí.
Neznalí místního koloritu se necháváme zastavit prvním „naháněčem“ před blízkou restaurací a pak si musíme vyslechnout celou story o jeho přítelkyni, samozřejmě Češce. Jestli nás tohle mělo nalákat na večeři uvnitř, tak hoch zvolil špatnou taktiku, jdeme dál.
Nakonec zakotvíme v restauraci, která o sobě (jako každá druhá tady) pyšně prohlašuje, že nabízí „the best kebab in Turkey“. Nevím, jestli je nejlepší v Turecku, nicméně laťku první večeře nastaví tak vysokou, že už ji žádný jiný kebab nepřekoná.
