Celý průběh psaní blogu o výletu na švédské Oddset Hockey Games, kde jsem měl tu čest být, u mě probíhal v několika fázích. Pro mě až nepříjemně typických. První nastává hned po rozloučení, kdy se na to chcete vrhnout hned. Pak si řeknete, že je to lepší nechat uležet. Ve třetí fázi už chcete psát, ale myslíte si, že nemáte čas. No a když už nakonec fakt musíte, tak zjistíte, že jste půlku zapomněli. Ale i tak toho hodně zůstalo.
Německo. Díky zřejmě osvědčenému modelu eSports (bez mapy) jsme při obou cestách měli možnost poznat zemi našich severních sousedů. Rojovo „Já těm Němcum závidim, jak to maj všechno udělaný,“ vzalo za své celkem rychle. Jako první nás vypekly značky navádějící na dálnici, která byla asi tak sto kilometrů daleko. Za Berlínem jsme pak netrefili sjezd a dali jsme za vděk menší silnici, kde nás obzvlášť potrápil jeden semafor na stavbě. Zelená naskočila až po vypnutí motoru. No, prostě to tak maj udělaný.
Trajekt. Lodí jsem jel potřetí v životě a čekal jsem vlny, pasážery blijící přes zábradlí… Nic z toho se nekonalo 😀 Cesta směrem do Švédska byla vzhledem k nočním hodinám poměrně nudná, ale zpátky to bylo jiný kafe. Vycházející sluníčko, kry na pobřeží, lodi v dálce… Nádhera. (A wifi.)
Stockholm dopravní. Naše nejdůležitější kontakty se Stockholmem probíhaly zevnitř auta a věřte, že to je místo, odkud si to moc neužijete. 3D labyrint je jediným správným označením, protože při odbočení doleva jedete doprava a když zajedete do tunelu, ocitnete se na mostě. Nakonec bych ale řekl, že jsme až tolik nebloudili. Při příjezdu jsme se sice zbaběle museli připojit na síť a na googlu najít cestu do hostelu, ale po zbytek víkendu stačila intuice 😀 Jinak je Stockholm moc pěkný město a díky bohu za ten jeden den, kdy jsme si ho lehce prošli.
Taxi. První den před hokejem jsme auto zaparkovali u benzínky a k hale jsme prošli skrz staveniště nového fotbalového stadionu. Jenže v deset večer už byl průchod uzamčený a museli jsme to nějak obejít. Rozhodli jsme se vydat přímo po silnici (já byl proti) a zrovna když jsme se dostávali přes zábradlí, zastavilo nám jedno auto. Jaké bylo naše překvapení, když na nás paní vystrčila z okýnka policejní průkaz 😀 Každopádně David začal obligátním We are from the Czech republic a vyjednávání skončilo tak, že nás ti policajti dovezli k benzínce sami. David později přiznal, že se strašně bál…
Roj řidič. Kdo nezažil Rojovy smyky, jako by nežil… i když několikrát jsme skoro nežili my. David jeho nadšení pochopitelně sdílel ze všech nejmíň, což jste poznali podle hlasitého „ROJI NE!“ Občas vás taky překvapilo náhlé zpomalení ze 100 na 0, to když Roj šlápl na spojku, která se u automatu ukázala být brzdou. Ale na závěr nám to vykompenzoval historicky nejrychlejší jízdou mezi Libercem a Prahou v historicky nejhorším počasí. I když pravda, museli jsme si ji odpracovat půlhodinou roztlačování, neboť Rojova baterka byla v Liberci po pěti dnech uražená, že jsme na teplý sever jeli Davidovým Hyundaiem 😀
Roj DJ. Jako hlavní řidič měl Roj zásadní podíl na hudbě po cestě. Některé písničky, které na jeho fleškách záhadně mizely a zase se objevovaly, se staly hitem v negativním slova smyslu (pamatuju na jednu, ve které se pět minut opakovalo jedno slovo a do toho vzadu tahali kočky za ocas), ale spousta songů si nás získala. Asi vůbec nejlepší byly šlágry let osmdesátých od skupiny Saturn. Na kytaru kluci v parku hrají – s verši jako „pak měl zájem o mou letní blů-ůzku“ nebo nevinným „co se stalo, muselo se stát“ – a Perpetuum a láska – tu si oblíbil hlavně David, prakticky celou dobu si ji zpíval 😀
Roj pirát. Celý výlet se nesl v duchu Rojovy nenápadné agitačky pirátské strany. Vlastně ho podezřívám, že jsme do Stockholmu jeli jenom kvůli demonstraci proti ACTĚ, která tam v sobotu probíhala 😀 Nejlepší byla jeho žlutá čepice s originální nášivkou, ale naštěstí jsme mu byli milejší než podobně zářiví švédští kolegové z technických služeb.
Roj balící. Míša Luňáčková, jako jediná něžná součást naší pětice, občas musela vytrpět hodně. Hlavně díky Rojovi, který se do ní okamžitě zamiloval a nebál se jí to pořád říkat. (Šťouchání na facebooku ale Míša neoplácí.) Bohužel pro ni měl na hostelu Roj dokonalý výhled na její postel a když se jednou ráno oblíkala, Roj okamžitě zavětřil: „Jé, ty seš uplně nahá“ 😀
Hokej. Jo, on se tam hrál taky hokej… Až tak nenadchl. Když to vezmu postupně, Česko – Švédsko 40 minut hrůzy, nakonec dva body. Česko – Finsko 60 minut hrůzy. Švédsko – Rusko dobrý. Česko – Rusko výhra dobrá, ale zápas slabší. Švédsko – Finsko na to, že šlo o finále, nic extra. To samé se dá říct o atmosféře, protože lidi se chytali v podstatě jen na pokyny moderátora a občas byly víc než domácí slyšet skupinky českých nebo ruských fanoušků. Mimochodem, jedna dodávka (nebo dvě?) s českou espézetkou s námi cestovala stejným trajektem tam i zpátky.
Práce. Myslím, že jsem všechno zvládl se ctí. Kromě toho jsem si ověřil, že rozhovory s Čechy mě už vůbec neberou a i když ze mě angličtina občas leze delší dobu, pořád mě baví víc. Občas to bylo náročnější z toho pohledu, že trenéři vždycky dělali čtvrt hodiny ohlasy v rodném jazyce a když konečně byla šance, po jedné nebo dvou otázkách ukončil rozhovor Media manager se svým Sorry, we must go. Vstupy do rádia jsem měl hned v prvním zápase a ačkoli to pro mě bylo poprvé, neměl jsem čas se nějak stresovat a proběhlo to v pohodě.
Prostředí. Samozřejmě, kolem takových akcí se všechno odehrává na trochu jiném levelu než u nás v pralese. Každý den nesedíte řadu pod Zárubou a řadu nad Forsbergem, každý den neposloucháte Lenera s Králem, jak zakusují párek a říkají si ty vole. Ale myslím, že je to jen otázka zvyku, a člověk si tam jako v žádné „lepší společnosti“ nepřipadá.
Rojův blog. Při zpáteční cestě jsme se u Helsingborgu stavili v Měkáči, kde na nás Roj vytáhl další ze svých trumfů – blog. Jmenovitě pojednání o bytí či nebytí, link: http://roj.bloguje.cz/553723-byt-ci-nebyt.php. Za celou cestu jsme si užili spoustu srandy, ale z tohohle jsme už skutečně byli.
A proč mě to tak bavilo? Jednoznačně díky lidem, se kterými jsem mohl jet. Davida znáte, Rojův popis stačil… Láďa Vácha je vždycky pět minut zticha a pět minut se směje, což je na můj vkus ideální kombinace 😀 A Míša? Skvělej člověk, co od rána do večera všem okolo sebe dodává energii. Navíc jsme se sešli tři prvoligisti, takže pokud jeden z nás nepostoupí nebo nesestoupí, příští sezónu povinně do Brodu i Litoměřic 🙂
