Před cestou na osmnáctky ve Znojmě (rozuměj mistrovství) jsem ani nemohl dospat. Cestou do západoasijského městečka jsem přemítal, proč se vedle brněnské metropole šampionát odehrává právě v tomhle na první pohled nevýrazném městě. Nakonec jsem na to přišel.
Počáteční oťukávání se Znojmem na mě příliš dobrý dojem neudělalo. Úvodní den šampionátu jsme se motali mimo slušivé části obce. Stařičký stadion také nikoho neohromí. Problesklo mi hlavou, proč je mistrovství proboha tady?. Bezprostřední dojmy jsem hodil za hlavu a soustředil se na první zápas. Když jsem si na krk navlékal visačku s akreditací, obklopovala mě aura důležitosti. Tušil jsem, že onen všemocný kartónek ze mě v davu pouhých smrtelníků, co si lístky museli koupit, udělá někoho. Tahle iluze mi ještě nějaký čas oblbovala smysly.
Klima před zahajovacím utkáním, nepamatuju si už přesně, kdo hrál, ale vím, že to zřejmě byly mužstva z chvostu žebříčku IIHF, postrádalo nezbytný slavnostní charakter. Znojmo bylo mezi pořadateli až na druhé koleji, avšak všechno se jevilo, jako by ho někdo odstavil až do depa. Diváků přišlo pět a půl, v hale bylo ticho, jak při tréninku. Navzdory tomu, že lístky byly k mání za přijatelné částky. Propagace napříč městem vázla a v jejím případě by se dalo udělat více, ale přesto pochybuji, že by kdokoliv z místních o šampionátu nevěděl. Malá návštěvnost se tak stávala nechvějnou rutinou.
Mezi významnější výjimky se řadily zápasy Ruska se Švédskem či české zápasy (i ty o záchranu). Ti, co si cestu do haly udělali, rozhodně nemohli litovat. Znojemská část mistrovství měla mimo utkání favoritů několik dalších silných záchytných bodů. Velkým překvapením bylo německé mužstvo, jemuž se kanadským stylem hry podařilo utrhnout čtvrtfinále. Tam sice skončilo, ale ze Znojma odjíždělo se skalpem kohoutů z Ruska, které pokořilo ve skupině. Němečtí hráči po zápase zářili štěstím, zato ti ruští byli okamžitě vyhnáni na běžecké pokání. Zadostiučinění to bylo i pro novináře. Ruští hráči, nehledě toho, že na zadnicích měli stále skořápku, překypovali hvězdnými manýry a byli arogantní.
Jinou zářivou kapitolou – nevyčníval jen jménem – byl lotyšský brankář Elvis Merzlikins, který strčil do klobouku leckterého konkurenta z hokejovějších zemí. Na své si přišlo i těch pár diváků, co dorazilo na zápas Dánsko-Lotyšsko, jejž měl rozhodnout o udržení v elitní skupině. Vyostřená podívaná gradovala hromadnou bitkou v závěru, do níž se zapojili úplně všichni hráči. Alespoň nějaké vzrušení v řídce naplněné hale.
Trápí mě říct, že o českém týmu se moc pozitivního namluvit nedá. Hra byla špatná po všech stránkách, brankáři nechytli nic navíc, přesilovky možná nejhorší na turnaji. Z téhle pochmurné sbírky se trochu vymykali útočníci Dominik Simon s Jakubem Vránou. Oba odehráli vcelku slušný turnaj.
Šampionát se blížil ke konci a já už akreditaci nosil spíš v kapse. Na tribunách jsem potkával spíš lidi s obdobnými visačkami, a tak vzácnější bylo ji nemít. Návštěvnost se udržela pod bodem mrazu během celého mistrovství. Přesto bych řekl, že plnost tribun se odvíjí spíš od nátury pořadatelské země než města, kde se mistrovství odehrává. Jak známo, Češi se o sledování mládežnických kategorií, na rozdíl od diváků z USA či Kanady, příliš nezajímají. Chtějí být zasvěceni pouze do toho, co je na očích.
Je tedy otázkou, zda by šampionát jinde, třeba v Praze, přitáhnul více fanoušků… Asi ne. Proto si myslím, že výběr Znojma byl mazaný. Když odškrtnete moderní zástavbu, malebné město, tyčící se nad hlubokým údolím, jímž protéká řeka Dyje, má skoro pohádkovou atmosféru a představuje ideální exkurz do tradičního moravského folklóru. Půvabné a turisty málo dotčené historické centrum, vinné sklípky spolu s moravskými lidovkami a uzeným masem. I ten hokej to předčí.
